Jak jsem se (ne)stala dětskou sestřičkou

Rubrika: Jen tak

1158314_nurse_1Asi málokteré dítě je s koncem základní školy natolik vyhraněné ve svých zájmech, dovednostech a znalostech a navíc samo (či jeho rodiče) skutečně ví, čím by chtělo nebo mělo jednou být a jeho nejbližší roky byly tak jasně nalinkované. Já to tedy nevěděla ani náhodou, nějak extra nadaná nebo se zájmem o sport, hudbu, nebo tak něco, také ne a tak u nás málem zavládla panika…

Když jsem si jako malá na něco hrála, tak na maminku (pro budoucí povolání zcela nepoužitelné), paní učitelku (tehdy tedy asi spíš soudružku učitelku 🙂 a jak já byla na ty plyšáky přísná!) a nebo paní doktorku (bavilo mě píchat injekce). A příležitostně jsem se coby městské dítě mazlila se zvířátky na vsi, tedy kromě slepic… 🙂
Učila jsem se dobře, vysvědčení mi kazila jen sem tam nějaká ta dvojka z matematiky a zeměpisu. Spíš se dá říct, že jsem se neučila, ale měla jsem to štěstí, že mi to tak nějak šlo samo. „Učit se, učit se, učit se“ jsem se učila právě až na střední škole… Ale zpět.
Když se blížil den, kdy jsme měli (tehdy ještě) do dvou kolonek předběžně vyplnit zájem o nějakou školu, případně obor, začalo se doma více diskutovat. A jak to tak bývá, čím víc příbuzných se do diskuze o mé budoucnosti zapojilo, tím víc názorů se vyrojilo…

První variantou bylo gymnázium. „Hlavně aby odmaturovala a za pár let snad sama zjistí, co by chtěla a může jít na medicínu, veterinu, nebo pedagogiku.“ Známky jsem na to měla, tak proč ne? „Ale co když otěhotní?!?!“ Tahle varianta mě ve třinácti letech ani nenapadla, zato mé rodiče ano. Inu, zkušenosti… „Měla by sice maturitu, snad (!), ale co potom? S gymplem bez dalšího vzdělání vlastně není člověk „nic“.“ Takže zamítnuto!

Technické střední školy mi nic neříkaly a tak už zbývala jen ekonomická a zdravotní škola. Dvojka z matiky rozhodla, tedy rodiče vyhodnotili, že ekonomie nebude to pravé pro mě, a tak „zbyla“ zdrávka. Mě osobně se ta představa zamlouvala. Vidina bílo-modré uniformy a bílého čepečku na hlavě vypadala lákavě. „To určitě! Bude starým dědkům utírat zadky a odnášet bažanty! Ale taková dietní sestra, to by byla jiná. To je čistá práce…“ Jenže obor dietní sestry se dal studovat až jako pomaturitní studium. Vybírali jsme tedy mezi zdravotní laborantkou, zdravotní sestrou a dětskou sestrou. Zavřete oči a představte si z pohledu třináctileté holky budoucí povolání dětské sestřičky. Hezká, upravená, nažehlená sestřička, s tím krásným čepečkem na hlavě a odznáčkem na prsou, jak si hraje s dětmi nebo chová miminka. Nádhera, co? 🙂
Jasně, bylo rozhodnuto. Dnes už si ani nepamatuju, která škola byla na druhém místě, ale která byla na tom prvním, vím naprosto přesně. Střední zdravotnická škola, obor dětská sestra. Asi jsem klikař, přijali mě bez přijímacích zkoušek na základě prospěchu. Byla jsem šťastná. Byla jsem miminkům o krok blíž…

První ročník střední školy byl ve znamení velkých změn. Vyučující nám vykali a mluvili s námi jako s dospělými lidmi, ne jako s dětmi ze základky. Bolela mě ruka ze stálého zapisování poznámek přednášejících a skoro jsem zapomněla, jak vůbec jedničky vypadají… Myslela jsem si, že takové množství učiva se snad ani nedá zvládnout…

Ve druhém ročníku jsme začaly chodit na dobrovolnou praxi na dětské oddělení. Pomáhaly jsme odpoledne děti nakrmit a pohrát si s nimi. Bylo to krásné.
A taky přišla první návštěva pitevny. Dodnes vidím obrázek čtyř mrtvých rozpitvaných těl a ty nádherné oči patologa, který byl současně naším vyučujícím. Měl na hlavě čepici, na obličeji roušku a v ruce, těsně u svého obličeje, držel srdce jednoho z mrtvých a se zaujetím nám ukazoval příčinu jeho smrti, infarkt. Týden jsem nepozřela žádné maso, nemohla jsem. Neměla jsem záruku, že to maso na talíři není lidské…
Aby nebylo až tak smutno, šly jsme se v rámci praxe také podívat na porod. Po tomto hrůzném zážitku jsem se zařekla, že nikdy nebudu mít děti… No, názor jsem léty změnila, ale že mi to trvalo… 🙂

Od třetího ročníku jsme chodily na praxi na dva dny týdnu a snad můžu říct, že jsme prošly snad všemi odděleními. Novorozenecké, dětské, kojenecké ústavy, kožní, interna, chirurgie, děti i dospělí… A bohužel taky hematologie. Pamatuju si na jednoho asi tříletého chlapečka. Měl blonďaté, dlouhé vlásky a nádherně se mu vlnily. Ty lokny by mu záviděla kdejaká ženská… Vypadal jako andílek, které vídáme nad oltářem v kostelech, jen ta křídla mu chyběla… Usmíval se a přitom se musel strašně bát. Netrvalo dlouho a místo vlásků zůstala jen holá hlava a velké oči. Byl moc statečný, ale svůj boj s leukémií nakonec nevyhrál… Tehdy jsem si uvědomila, že práce dětské sestry není o chování miminek a hraní s dětmi. A že opravdu jediné, co nechci a co skutečně neunesu, je vidět umírat takhle malé děti.

Ani čtvrtý ročník nebyl procházkou růžovou zahradou. Tehdy, při výběru školy, jsem si totiž ani já, ani nikdo z dospělých poradců neuvědomili, že v nemocnici nejsou zpravidla děti zdravé, ale děti nemocné. Jak se asi cítí nemocné dítě, vytržené ze svého prostředí, umístěné v nemocnici, se spoustou cizích lidí, často bez mámy, dělají mu různá nepříjemná vyšetření, odebírají mu krev, odebírají mu mozkomíšní mok nebo dělají punkce z hrudní kosti, dělají další nepříjemná vyšetření, píchají injekce a infuze, ordinují nepoživatelné diety… A kdo je většinou tím, kdo jej doprovází na tato vyšetření? Ano, dětská setra. Kdo mu píchá injekce a infuze? Kdo ho zalehává tělem, aby se neškubalo při odběrech krve nebo kostní dřeně? Dětská sestra… Strašné. A jak navíc vysvětlit dvouletému nebo čtyřletému andílkovi, že to děláte pro jeho dobro?!?!?! Nemyslitelné…

A tak jsem nakonec skutečně odmaturovala, kupodivu s vyznamenáním, ale v okamžiku, kdy jsem si přebírala maturitní vysvědčení, jsem na beton věděla, že mě na žádném dětském oddělení v žádném případě neuvidí…
Dospělému pacientovi totiž mnohem snázeji způsobujete stejnou bolest jako dětem, jen s tím rozdílem, že oni to prostě pochopí. Vědí, že to skutečně děláte pro jejich dobro. Často se i příjemně zapovídáte a je krásné slyšet při jejich odchodu domů: „Děkuju vám za všechno. Byla jste naše sluníčko…“ Bohužel se také stává, že neodejdou domů, ale jak říkali indiáni „do věčných lovišť“. Je to smutné, ale přesto se se smrtí dospělého vyrovnává jinak, než se smrtí dítěte…

Přeju všem dětem, aby nemusely poznat nemocniční prostředí a znaly jen usměvavé dětské sestřičky z ordinací pediatrů při preventivních prohlídkách.
Přeju všem maminkám, aby jejich děti byly jen a jen zdravé.
A všechny pracující dětské sestřičky zdravím, skláním se a obdivuji je, i když už dnes ty čepečky na hlavách nenosí a přeju jim hodně síly a trpělivosti, které jsou k téhle práci zapotřebí. Vaše „zběhlá“ kolegyně, dětská sestřička.

Napsal/a: babofka

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)

  • Babofko krásný článek až spíše profesionální.Líbí se mi a už se nedivím proč jsou sestřičky někdy tak náladové i když se není co divit,nějdy je to fuška.Hezký den.

  • Majulka

    Babofko, napsala jsi to nejen hezky, ale i dojemně. Tak trochu jsi mně i otevřela oči. Vždycky jsem si říkala, proč jsou ty dětské sestry takové jaké jsou. Zrovna na dětském oddělení by měly být trochu citlivější. Ale asi je to opravdu tak, že citlivá žena by toto neunesla. Kdo se vydrží dívat na to jak malé děti pomalu umírají a tak nějak si to moc nepřipouštět musí být člověk zvláštní a co se týče citů otupělý, zvláště když je to žena. Nikdy jsem si to takhle neuvědomila až po přečtení tvého článku. Takže díky za něj.
    Jinak, já vždycky chtěla dělat ekonomickou školu a tuto práci po jejím absolvování také vykonávám, i když v různých zaměřeních. Vlastně vždycky ne, jako malá jsem chtěla být veterinářka, ale po tom co jsem si právě uvědomila, že tím abych zvířátka uzdravila, bych jim musela působit třeba i bolest,jsem tento nápad zavrhla.

  • Ájíku, Agusko, tomu se říká „syndrom vyhoření“. Je to jakási obrana člověka (hlavně jeho duše) před tím, brát si to všechno příliš k srdci.
    A bohužel odchází ze zdravotnictví ty dobré duše často i kvůli nízkému finančnímu ohodnocení a zůstávají jen ty „vyhořelé“, otupělé, v našich očích zlé, necitelné…

    Mimkys, kdo chce kam, pomozme mu tam. 🙂 Ne, vážně, přeju ti splnění tvého snu a taky hodně, hodně síly, lásky a trpělivosti!

  • Babofko, krásné a dojemné… Můj sen byl taky odjakživa zdrávka nebo medicína nebo prodavačka… :))) Nakonec jsem to zkoušela na gympl, tam jsem se nedostala, tak jsem šla na tu prodavačku 🙂 Ale učení mě opravdu začalo bavit až tam. Nakonec jsem si ještě dodělala maturitu, odmaturovala jsem s vyznamenáním – a u té prodavačky už zůstala. Baví mě velmi vše o lidském těle, ráda si získávám nové informace, ale jen tak pro sebe a pro to, abych „byla v obraze“… Dnes vím, že ten kontakt s nemocnými (a zvláště dětmi) bych neunesla, mně stačí vidět nemocné dítě v televizi a už brečím… Takže kontakt s lidmi v obchodě, mezi knížkami, mi přijde o dost přijatelnější a lepší, navíc nám tam chodili lidé, kteří si často přišli jen popovídat. Tam je člověk mohl trochu potěšit, v nemocnici to jde o dost hůř… Obdivuji všechny sestry, musí to být strašně náročná práce – ale zároveň – jak píše Aguska – by neměly zapomínat, že jsou tam hlavně pro ty nemocné.

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Jó, tak dětská sestra (nebo nějaká práce s dětma) – to byla má přání od dětství (mamka byla dětská sestra v jeslích).
    U nás to bylo tak, že mě (i sourozencům) naši řekli, že po základce jdem na gympl a pak na vysokou – dle našeho výběru. Brala jsem to jako samozřejmost.
    Ve 14 jsem stejně nevěděla, co jiného si vybrat.
    A v 18 jsem nevěděla, co mám jít studovat. Jen jsem si byla jistá, že ne medinu – zažila jsem ségru jako medičku a studia medicíny… V tom jsem měla jasno.
    Takže to vypadalo na nějaké učitelství – šla mi matika, bavily mě počítače, angličtina…
    No, nakonec to dopadlo trošku jinak.
    A ta práce s dětmi se mi trochu splnila (ale učitelka nejsem, a dneska už jsem zase trošku jinde).

  • mimkys

    Holky, já když vycházela z osmičky, zrovna letěl trend technicko-administrativní pracovnice, dělala to i ségra mého šváry a tak jsem tam šla a za rok i moje sestra… Nebavilo mě to, ale můj názor jaksi byl … Chtěla jsem jít na zdrávku nebo na rodinnou školu, ale o tom jsem mohla jenom snít… Nyní ve 27 si můj sen pomalu začínám splńovat. Dostudovávám druhým rokem zdrávku dálkově a čekají mě ještě tři. Věřim, že to snad zvládnu a bude ze mě dobrá sestřička…

  • Jen pro upřesnění, bylinky nádor obalili aby se nerozrůstal a aby byla podppořena regenerace a hlavně aby dorostli buňky zdravé- aby již jeho orgány v těle byli bez poškození. Všichni jsme poděkovali Bohu, že to tak mohlo dopadnout.

  • Moc krásně napsané.. Od malinka jsem měla taky tento sen-stát se zdravotní sestřičkou. Jenže když jsem se měla rozhodnout, byl v té době zrovna veliký nadbytek sester,tak jsem skončila u chemie. Ta mě taky baví, ale obor zdravotní sestra mě drži dodnes. Udělala jsem si zatím alespon osetrovatelský kurz, naprosto nadšená. Praxi jsme měli v hospici, hned bych tam zůstala. Je to těžká práce a téměř žádný od tud už neodejde, ale přesto to ve mě zanechalo hluboký zážitek. mám hodně známých sester, na ARO, neurochirurgii, dětským.., takže v teorii vím, jak to na těchto odděleních chodí a jaké případy tam jsou, a doufám, že jestli někdy budu mít možnost si dálkově dodělat tuto školu, budu na sebe náležitě pyšná:)))

  • Jste lidské bytosti naplněné láskou a něhou. Obě dvě.

    Já mám jinou zkušennost. Jak už jsem tady na védéčku někde psala, mám svůj klub zdraví a v něm léčitele, tedy člověka , který se zabývá alternativní medicínou a jednou celkem zajímavou diagnostikou, jež mu dává možnost pomoci lidičkám, také i malým tvorečkům z dětského odd na jedné onkologické nemocnici tady v republice.

    V tomto případě to byl malý Miška, kterému byli tři roky,vážil 12 kg a bříško měl prorostlé nádorem. Počínající metastáze. Rychle se to rozrůstalo a diagnóza zněla – maximálně tři měsíce života!!!

    Bylo to dost děsné. Jeho maminka dostala číslo na našeho „doktora“ jak mu tady všichni říkají, od další maminky zmiňovaného oddělení.

    Miška prošel diagnostikou, jeho maminka i s tatínkem a bráškou návštěvou u „doktora“ a začalo se pracovat.
    Míša dostal bobulky, maminka určitá oznámení o tom, jak s Míšou pracovat. Hlavním a nejdůležitějším byla příčina, pro kterou Míša a jeho rodiče zápasili s rakovinovým nádorem. Pro Vaši informaci byl velký 18 na 12 cm.
    Takže při jeho velikosti to bylo celé bříško, neboť on byl vážně maličký diblík a nerostl.

    Trávil v nemocnici skoro rok a půl. Občas domů, pak zase rychle zpátky, protože se zvedali hodnoty, tělesná teplota… u pana doktra neustále zvonil telefon. Přenos energií byl neustále na denním pořádku, aby malý Michal měl dostatek sil a všechno to ustál. Tohle všechno bylo velice náročné i pro jeho maminku. Byla velice statečná, doma měla další dítě.

    Byl to dlouhý boj. Jednou když jsem měla cestu na školení s lékařema, bylo to náhodou v tom městě, kde Míša ležel. Náš pan doktor ho navštěvoval i v nemocnici a dodával mu energii, hojil zánětlivé procesy v těle, podporoval maximálně imunitní systém, jeho zažívací trakt zatížený chemou a do toho všeho i podporoval jeho statečnou mamču.

    Tak jsem toho dne jela odpoledne po školení s ním za Míšou. Těšila jsem se na něho. Ale když jsme tam přišli, usmál se jako sluníčko, když viděl „svého doktora“ V tom přišla sestřička s injekční stříkačkou a povídá…. Tak Michale….. nastav pusu a pěkně bez řečí.

    Ten tón mě až zamrazil. Míša totiž nechtěl léky a tak mu to dávali v tekuté formě. Mamča zacpala nos, otevřela mu pusu, sestřička rychlým vstříknutím podala lék a pusu mu zavřely, držely, aby to musel spolknout.

    Byla jsem vážně v šoku. Mamča z toho už psychicky vyčerpaná, to skoro pokaždé obrečela. Samozřejmě, že také Michal pokaždé měl neagtivní příznaky… byl už z toho chudák také psychicky na dně.

    Vím, že tohle byla jedna z forem , jak tomu Míšovi podat to co potřeboval. Jenže myslím, že na takovém oddělení by mělo být více lásky k těmto tvorečkům, pracovat s nima trošku s láskou…. s citem!

    Z druhé strany je mi také jasné, že na tomhle oddělení by to asi pak bylo k nevydržení, a ono asi i je. Je totiž hrozné vidět umírat malé dítě. Jak psaly holky. Člověk musí mít nervy ze železa a nebo fakt nesmí soucítit. Ono je to těžké.

    Takže tohle byl asi případ té sestřičky, která je tam a s klidem a bere to malé dítě možná jako věc. Protože když tenkrát odcházela- mimochodem MIchal si tu „MEDICINKU“ nenechal dát,asi nějak podvědomě cítil oporu ve „svém doktorovi“ – tak na něj vyjela…. „NO !!!! to ses teda předvedl. počkej já přijdu zas!“

    Bylo mi ho moc líto. Pak si ho vzal „jeho doktor“ do náručí a pochoval ho a Míša usnul. Při tom chování mu dodal zase pro něho potřebnou energii, aby měl dost sil, dovezl mu další bobulky a pak zase odjel.

    Tento případ skončil šťastně. Bobulky zabalili nádor, aby se nemohl rozrůstat, začali ho pomalu pohlcovat a nastartovali regeneraci, aby poškozené buňky dorostly. Byl to zázrak. Míša je tady s námy dál, testy jsou čisté, nádor se zcela vstřebal a nebylo potřeba „Žádné amputace nádoru“ Míša funguje jako každé jiné dítě, jen se ještě nesmí tolik zatěžovat, jeho bříško je v pořádku a já jsem to štěstím obrečela.

    Už je to všechno další rok a půl, Míša je ok.

  • Pavlinkav

    Holky, tak jsem na tom líp než vy. Naši totiž z toho dua ekonomka-zdrávka vybrali tu první možnost. No a samy víte, jak jsem skončila:o) Ani jedno, ani druhé. Ta zdrávka a později medicína byla zavržena přesně z těch důvodů, které Babofko popisuješ. Dodnes medicíně fušuju do řemesla, baví mě to laickýma očima číst, nechávám si od kamarádů lékařů lecos vyprávět, vysvětlit, osvětlit, ale v životě bych do člověka nepíchla, natož do dítěte. Nedokázala bych se na to v nemocnici dívat. Možná tak do laborky bych se hodila:o) Např. na LDN, hematologii, onkologii….Musí to být silní lidé. Mají můj obdiv. I lékaři, i sestry.

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Moc hezké babofko.
    Já když jsem se rozhodovala, na jakou školu jít, tak jsem milovala zástěrku a kasírtašku servíky. naši tom ani nectěli slyšet!!Přihlásili mě na zdrávku, na dětskou mě nevzali ( moc nával), tak jsem skončila na všeobecné. nebavilo mě to, první ročník jsem prolezla se čtyřkama, až druhák mě chytil. Matura taky s vyznamenáním. Ale po pravdě, kdybych měla se sama teď rozhodnout, nešla bych znova na zdrávku, nemyslím si, že to byla pro mě dobrá volba. I v zamětsnání je to vidět – jak jsem byla nadšená, že jsem dostala příležitost nedělat klasickou sestru, ale zůstat ve zdravotnictví.Myslím, že by se ke mě spíš hodila nějaká ekonomie nebo tak.Teď už je to fuk.Ale vím, že sestru už nikdy dělat nebudu.
    A co se týká děti a nemocenice – dělala jsem tři roky na dětském ARO – už bych u dětí dělat nemohla – přesně jak píšeš. U dopspělého mi „nevadí“ když zemře, je těžce nemocný atd, u dítěte už nikdy víc…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist