Jak jsem chtěla udělat radost.

Moje dětičky budou mít slavné dny. Jelikož už jsou trošku větší, nemusím tolik dumat, co to jen letos bude za dárek…

Dcerka si přála botičky, ale ne ledajaký, leč přímo určitý. Musím přiznat, že po uzření jsem nebyla nijak nadšená, co to vlastně mám koupit. Ještě štěstí, že je nemusím nosit JÁ! Pomalu jsem se dostala na vysvětlivky 3, 10, 15 a 20. Myslela jsem si, že nemluvím s dcerkou, ale s cizincem. Ovšem tato čísla udávají počet dírek, nemýlím se, doopravdy se počítají dírky. Podle čísla je i výška bot. Můžete se spolehnout, mám školení od dcerunky. Cha, cha, cha. Původně jsem si myslela, že tedy koupím 10, výška byla pro moje oko dobrá, leč dcerunka raději 15 a nejlépe 20. Ten krásně zasněný kukuč, co měla, když se řeklo 20. Ovšem nebylo na skladě. Leč ani barva botky, co si přála, nebyla, tak se volalo přímo k výrobci. Doopravdy. Byla jsem mile překvapená, jak si zde váží zákazníka. Při čekání na pana výrobce jsem jen tak rozprávěla s paní prodavačkou a ptala se na rozdíl cen 10, 15 a 20. Byl zanedbatelný. Jen 100 Kč dělilo 15 od 20! Už asi víte co jsem udělala, očka byla příliš krásná a přes brýle, co dcerunka nosí, ještě větší. Jo, jo, tak to bylo. Má 20. Čekání taky nebylo velké, neb ve středu objednáno a v pátek dovezeno. Musím ale říct, že vyzvednuto až v sobotu. Přece jen malá zrada byla. Bylo domluveno, že napíšou SMS a dceruška nakluše. To by se nemuselo ani říkat několikrát, jako běž vynést koš. Však to znáte.

Je sobota a naše dvojka (dcerka a já) jdeme pro poklad. Čeká tam! Máme tedy 20. Černá s bílou. No, já moc tý bílý nevidím, ovšem věřím. Je psáno anglicky. Dcerka září, já se nestačím divit, co to vlastně šněruje a hlavně jak! Chuděrka má zavázanou ruku, neb se zranila při TV. Ovšem váže. Já si pomalu prohlížím celý krám a ona šněruje a šněruje….. Už nechci dál čekat, tak koukám, jak to vypadá. Jedna nožka je v botce, druhá ne. Majitelka nožek je znavená. Nemůže. Potvůrka jedna, však ví, mamča poskytne první pomoc nožce číslo dva. Jsem celá zpocená ovšem vše se zdařilo. Beruška moje se pomalu snaží udělat krok a hle! Nějak to nejde? Či co to je? Vypadá jak marťan. Září, jen o chůzi se nedá mluvit. Bereme. Zatím, co já platím, dcerka vysvobozuje své nožky. Obě a hlavně sama,n ějak to jde samo. To určitě dělá ta radost. Nikdo ve škole nemá 20!!!!

Jsme doma, po odpočinutí se vše opakuje. Opět šněrování a hezky pomalu naučit se chodit s touto botkou. Po určitých nesnázích se vše povedlo.
Je neděle, to má domluveno venčení pejsků s kamarádkama. Tedy 3 pejskové a 5 holek. Ano, ano, přesně tak, nové botky jdou taky. No, šněrovala 30 minut, ale krásně zavázaný. Jedna jak druhá, mezírky jak kdyby použila pravítko.

Jsou pryč 60 minut a babinec se vrací. To je hlaholu. Jen moje malá nějak mlčí. Asi puchýře? Po 2 hodinách odchází poslední štěbetanda a dcerenka se jde pomazlit. Jen tak mezi řečí praví: „Mamčo, ty boty jsou nějaký divný. Já ti je ukážu!“ Ukazuje, nestačím se divit. Celá pata je fuč, zmačkaná jak harmonika. Teď je zase řada, abych něco řekla já! „Weny, neboj, v pondělí mám dovču, půjdu je reklamovat!“ Dnes je pondělí, botky jsou opět v obchodě a čekají na odeslání k výrobci. Tedy v tomto čase už asi putují někde v autíčku. Já se dozvím vše v pondělí, neb pan výrobce, když se mu volalo, pravil: „To asi měla větší číslo než má nožku. Já se mrknu a uvidíme, co bude dál.“ Teď tedy budu čekat, a kdo ví? Musím ale na obranu pani prodavačky dodat, že se snažila přemluvit toho pána, aby se mrknul dříve, neb dle zákona je reklamace vyřízena do 30ti dnů. Já dodávám, dle mých zkušeností i déle. Tak teď nemám ani botičky a penízky vůbec ne. Jo, jo, 20 za 2190. Tak to byla radost pro moji Wenulku.

Radost číslo 2.
Můj synáček bude mít příští týden narozky. Přemýšlela jsem, co mu dám. Má 25. Bohužel žije až v Domažlicích a já tam ještě nebyla, neb nemám tolik sil. Ovšem změnila jsem si tarif a volám levněji. Koupila jsem krásnou knihu o přírodě. Je ekolog a teď studuje dál. Letos stromy. No, ať se učí. Bohužel nepřijede, neb je po operaci křečáků a nemůže moc chodit. Jinak je tady a do školy odjíždí od maminky. Pak se vrací domů. Chtěla jsem koupit něco praktického do bytečku. Nedávno volal, prý zda nemáme nějakej volnej hrnec. Myslela jsem tedy – koupím nádobí. Ale nějak nebyla nálada, či co. Mám to, žádný hrnce. Nic. Vyzvedla jsem penízky a hezky šup sem, šup tam do knížky. Nejsem líná. Ale představa, že při reklamaci se vše musí posílat sem, no brrrrrrrrr raději ne. Už jednou se to stalo s toustovačem. Od té doby ho nemá. Poslala jsem penízky – kup si nový. A najednou nebyl potřeba.
Teď čekám brášku, aby balík poslal. Já ho neunesu. Má 12 kg. Však to znáte. Maminka…….
Tak tak, radost je těžká.
Zase někdy příště
Kašpárek

Napsal/a: Kasparek