Jak bydlíme

Rubrika: Jen tak

347359_home_interiors_3Sedím si tak v tom našem malém podkrovním bytečku, po očku mrkám po dětech, kteří si „hrají“ na kočku a myš, počítám do pětadvaceti, abych nevyletěla jako dělová koule.

Otvírám email, kam mi kamarádka zrovna poslala fotografie jejich nově zrekonstruovaného domu. Co vám budu povídat, krása, všude čistě naklizeno, plovoucí podlaha, po které mimochodem taky toužím. Všude kytičky, různé serepetičky, krámy všude, kam se člověk podívá… No aby taky ne, kromě dvou koček nemá nikoho, kdo by jí obrátil domek vzhůru nohama, podotknu si ironicky v duchu. Z krásného snění mě probral řev mladšího syna, jakoby mu snad upadla hlava. Letím do kuchyně, koulím očima, chystám se na divadelní výstup pro naše sousedy… Nic se nestalo, samozřejmě, to jen kluci si našli novou zábavu….
Opět počítám, dýchej, dýchej… jak mně by bylo dobře v práci, já tam snad budu chodit odpočívat… Před měsícem jsme vymalovali, což samozřejmě za dva dni nebylo poznat. Po stěnách čmáranice od voskovek, které jsem naposledy horko těžko přetírala, otisky mastných rukou, o dírách v sádrokartonu ani nemluvím. Ten menší mi právě sloupával dýhu z nového kuchyňského stolu. Starší ho v tom ještě podporoval. Celá země pokrytá kuličkami z náhrdelníku, který si starší syn přinesl z mateřské školky, hračky, papíry, jídlo. Zatmělo se mi před očima, křičím jako raněná lvice, jsem zoufalá. Odhrnuji krámy z pohovky, abych popadla dech. Do toho se otvírají dveře a vchází „milovaná“ tchýně s otázkou, co zase provedly ty její zlatíčka, že tak křičím. Tak povídám, že se stačí rozhlédnout, čemuž se jen pousměje a podává miláčkům perník. Ten samozřejmě za chvíli skončil na podlaze, po stěnách. Z posledních sil oba naženu k obědu. Po jídle, kdy toho víc skončilo kolem nich, uléhají ke spánku.
Úžasné poledne. Jsou tak roztomilí, když spí… Vyčerpaně chodím po bytě a uklízím, co se dá, třídím hračky na použitelné, nepoužitelné. Pohled mi sklouzne k podlaze, kde nemůžu přehlédnout novou díru na lině, kterou tam ten mladší před chvílí udělal vidličkou a přemýšlím, jak to jen vysvětlím manželovi. Utírám skvrny od ovocné šťávy z nábytku, na kterém už je nepočítaně skvrn. Holt už to není ta kvalita, co za našeho mládí.
S knihou se usadím do oblíbeného křesla a popíjím studenou kávu. Kdybych kouřila, tak si snad i zapálím. To ticho miluji. Opět si vzpomenu na ranní email a se smutkem musím konstatovat, že si někdy říkám, že žijeme jako v chlívku…Určitě si nestěžuji, jen se chci vypovídat a je mi líp. Za pár let se tomu zasmějeme a budeme chtít, aby se vrátil čas. Tedy než mladí přivedou vnoučata:-)

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v červnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse Jak bydlíme? nebo do 3. 6. 2011 poslat svůj článek do redakce.

Napsal/a: Dadula

Toto taky stojí za přečtení!

Zpříjemněte dětem koupání. Tady je 5 tipů!

Přístup k vodě se u dětí liší podobně jako náhled společnosti na koprovou omáčku. Zatímco jedny nemůžete dostat z vany, druhé

Čtu dál →

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Jak se člověku uleví, když ví, že v tom není sám ;o)))

  • Zava

    Krásný článeček, četl se jedním dechem.

    Jen vás, maminky mrňousků můžu ubezpečit, že to časem nepřejde. Tohle už je „nafurt“. S pubertálním věkem nastupuje bojkot úklidu a s ním hromada špinavého prádla včetně téměř stojících ponožek na koberci, plný stůl, židle, postel posmrkaných kapesníků, obalů od žvýkaček, bonbonů, čokolád a oplatků. Vyjímkou není špinavé nádobí odložené pod postelí včetně již plesnivějících zbytků jídla (tenhle příklad není od nás:-). Na přání „ukliď si pokojík“ přichází velmi pravidelně otázka „proč, někdo k nám příjde?“. A někdy ani návštěva nepomůže, protože prostě „mami, nemám čas, tak zavři dveře“… Bohužel jak děti stárnou a přestane pro ně platit zákaz alkoholu, začnou zkoušet i jiné „omamné látky“, jde do tuhého. Náš pokojík se pyšní kobercem nejen v dětství zašlapanou slupovací barvou na sklo, ale taky skvrnou vypálenou uhlím z vodárny. Viděla jsem pokojíky dorostenců obskládané pivními lahvemi, pracovní stolky ozdobené kolečky od vylitého vína. No a teď na skok k mým rodičům. Sotva z tohohle věku vyrostl můj mladší bratr, nastoupila likvidační četa v podobě mých dětí. Aktuálně babičce likviduje zařízení nejmladší z rodu, bráchův Kuba, který je u rodičů denně a má tedy z vnoučat největší možnosti k likvidaci.

    Jojo, holky, nikdy to nezkončí…

  • ahojky, holky moc děkuji za vaše reakce. Je mi jasné,že nejsem sama,kdo toto období s dětmi prožívá. Zvládnout hyperaktivní děti chce opravdu hodně sílí. Jen by si to měl přečíst nějaký muž.
    Jinak bych vám ráda poslala i nějaké to foto, kdyby mi teda nebyla hanba:-) Každopádně mají i světlé chvilky, zejména v době, kdy je starší syn ve školce. Teď má neštovice, tak jsou oba pospolu, navzájem se podporují a mně nervy pochodují. Vždyť to dobře znáte:-)
    Strašně moc se mi líbí takový ty různý ozdobičky, kterými se krášlí byteček např. o Vánocích, třeba adventní věnec nebo o Velikonocích třeba malá kuřátka, vajíčka apod., ale to by u nás vydrželo tak dvě minuty. Snad z toho brzy vyrostou.

  • Lien

    Parádní, já mám zatím jenom jednu, druhá je malinká, ale zvládá to sama.
    Navíc nespí, takže o siestě si nechávám jen zdát.
    Krásně popsáno, ani mě už nemusí tolik mrzet, že máme všechno staré, ono by nové stejně nevydrželo ten dětský nálet.

  • Dadulo, tak tohle se ti opravdu povedlo a obdivuji teda tvůj nerv…………víš, já jsem hodně tolerantní člověk, takže nevím, jak bych překousla řádění tvých dvou miláčků…………znám pomalovaný nábytek v pokojíku, stěny pomalované, zamazaný koberec, tohle už mi ani nevadí, však z nábytků se čmáranice setřou, stěny přemalujou, koberec vyčistí……ale horko těžko bych látala díru na linu nebo lepila dýhu na stolu…………náš prcek má dětské nářadí, řádí s ním, jak černá ruka, náš krásný jídelní stůl je dořezaný dětskou umělohmotnou pilkou, naše nové židle mají ozdobu ve tvaru kolečka propiskou, jééééa a ono to nejde dolů, krve by se ve mě nedořezal, náš Jeník má už smůlu, nesmí to nebo bych za chvilku mohla sednout na židli, já spadnu, páč židle by mohla mít nařezané nohy umělohmotnou dětskou pilkou…………..takže ti přeji hodně trpělivosti a hodně přečtených knížek, či časopisů při tvé uklidňující siestě 🙂

  • Moc pěknš napsané! U nás podobné 🙂

  • Dadulo povedlo se Ti to a budíš Ti útěchou,že v tomto stavu se nachází plno matek a nejsi v tom sama.
    Bohudík já to mám za sebou a při čtení se mi vrátil čas o hooodně zpátky.Přiznávám,že se tu usmívám a hlavou se honí vzpomínky tak podobné Tvým dnešním dnům.
    Možná se Ti bude zdát to k nevíře,ale kdyby to šlo tak vrátit / aspoň 2 dny,víc už bych asi nezvládla 🙂 / zpátky brala bych je.
    Jen doufám,že jako : babíííí,budu mít pevnější nervy :-).

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist