Jak bydlíme

Sedím si tak v tom našem malém podkrovním bytečku, po očku mrkám po dětech, kteří si „hrají“ na kočku a myš, počítám do pětadvaceti, abych nevyletěla jako dělová koule.

Otvírám email, kam mi kamarádka zrovna poslala fotografie jejich nově zrekonstruovaného domu. Co vám budu povídat, krása, všude čistě naklizeno, plovoucí podlaha, po které mimochodem taky toužím. Všude kytičky, různé serepetičky, krámy všude, kam se člověk podívá… No aby taky ne, kromě dvou koček nemá nikoho, kdo by jí obrátil domek vzhůru nohama, podotknu si ironicky v duchu. Z krásného snění mě probral řev mladšího syna, jakoby mu snad upadla hlava. Letím do kuchyně, koulím očima, chystám se na divadelní výstup pro naše sousedy… Nic se nestalo, samozřejmě, to jen kluci si našli novou zábavu….
Opět počítám, dýchej, dýchej… jak mně by bylo dobře v práci, já tam snad budu chodit odpočívat… Před měsícem jsme vymalovali, což samozřejmě za dva dni nebylo poznat. Po stěnách čmáranice od voskovek, které jsem naposledy horko těžko přetírala, otisky mastných rukou, o dírách v sádrokartonu ani nemluvím. Ten menší mi právě sloupával dýhu z nového kuchyňského stolu. Starší ho v tom ještě podporoval. Celá země pokrytá kuličkami z náhrdelníku, který si starší syn přinesl z mateřské školky, hračky, papíry, jídlo. Zatmělo se mi před očima, křičím jako raněná lvice, jsem zoufalá. Odhrnuji krámy z pohovky, abych popadla dech. Do toho se otvírají dveře a vchází „milovaná“ tchýně s otázkou, co zase provedly ty její zlatíčka, že tak křičím. Tak povídám, že se stačí rozhlédnout, čemuž se jen pousměje a podává miláčkům perník. Ten samozřejmě za chvíli skončil na podlaze, po stěnách. Z posledních sil oba naženu k obědu. Po jídle, kdy toho víc skončilo kolem nich, uléhají ke spánku.
Úžasné poledne. Jsou tak roztomilí, když spí… Vyčerpaně chodím po bytě a uklízím, co se dá, třídím hračky na použitelné, nepoužitelné. Pohled mi sklouzne k podlaze, kde nemůžu přehlédnout novou díru na lině, kterou tam ten mladší před chvílí udělal vidličkou a přemýšlím, jak to jen vysvětlím manželovi. Utírám skvrny od ovocné šťávy z nábytku, na kterém už je nepočítaně skvrn. Holt už to není ta kvalita, co za našeho mládí.
S knihou se usadím do oblíbeného křesla a popíjím studenou kávu. Kdybych kouřila, tak si snad i zapálím. To ticho miluji. Opět si vzpomenu na ranní email a se smutkem musím konstatovat, že si někdy říkám, že žijeme jako v chlívku…Určitě si nestěžuji, jen se chci vypovídat a je mi líp. Za pár let se tomu zasmějeme a budeme chtít, aby se vrátil čas. Tedy než mladí přivedou vnoučata:-)

Napsal/a: Dadula