Hra na schovávanou

Pravidelně, když jsme doma něco hledali a nemohli najít, z legrace jsme říkávali, že nám doma zase řádí ten němec, co schovává věci. Ano, Alzheimer. Ovšem to jsme ještě netušili, že takové roční dítě ho zdaleka překoná…

Dá se říct, že denně něco hledáme. Už to tak jde pár týdnů. Potřebovala jsem trychtýř, ale na obvyklém místě nebyl. Za pár dní se našel. Spolu s poklicí a kostičkou lega byl ukrytý za lahvemi vod a džusů.
Asi čtyři dny jsme postrádali slánku. Pak se záhadně objevila schovaná ve skulině za vysavačem. Opět s kostičkou lega.
Mimochodem kostičky lega máme rozmístěné všude po bytě. Při obouvání ji objevím v botě, další leží vedle friťáku, pak zas v šuplíku s různými dokumenty a složenkami. To je prostě vizitka typu „Byl jsem zde, Fantomas…“
Nejdéle jsme hledali anténku k připojení na internet. Ani ne 5 cm černé umělé hmoty jsme neviděli skoro 14 dní. Když už jsme to prostě vzdali, jakoby náhodou ji ten malý škodolibec vytáhl ze skulinky v zadní části reprobedny.
Dalším oblíbeným místem se stala záchodová místa. Těch nových rolí toaletního papíru, které jsme vytahovali, bylo nepočítaně. Jednou jsem lovila klíče od bytu a jednou od auta. Centrál naštěstí funguje. Zatím… Jenom čekám, kdy je jednou prostě spláchnu…

Pochopitelně když se ho ptám a žádám ho, aby mi tu konkrétní věc našel a předal, dělá jakoby nic, nasadí výraz pokerového hráče a něpanimáje, don´t understand, nicht verstehen, zkrátka nerozumí… Absolutně nechápe, co po něm chci. Skoro jakoby říkal: „Jak tě to, maminko, mohlo vůbec napadnout, že JÁ bych TOBĚ nebo TÁTOVI něco schoval?“ Jo, tak to je náš andílek… Nepomáhají ani lákadla ve formě piškotků. Teda piškot samozřejmě neodmítne, ale fakt neví, netuší, kde by se něco mohlo skrývat…

Každopádně doufám, že se blýská na lepší časy. V posledních dnech mě totiž mile překvapuje svojí reakcí na mé prosby a otázky. „Zavři dveře, prosím.“ A ten patnáctiměsíční prcek se na mě podívá, přeměří si mě a pak jde a zavře je. „Přines mi, prosím, ten katalog. Ano, přesně ten, co jsi před chvílí odnesl. Dal jsi ho na židli.“ A ten sladký trpaslík jde, u židle ještě předvede krátkou taneční kreaci, to asi aby mi dal najevo, že nebude mé příkazy plnit okamžitě a střelhbitě. On je přece taky osobnost. A pěkně svéhlavá. A pak katalog vezme a přinese. „Kde máš hrneček? Kam sis odnesl džusík?“ Se zděšením v očích se rozhlíží a vyráží hledat. Za chvíli se vítězoslavně vrací ze svého tažení i s vítěznou trofejí.

A tak nešetřím chválou, jaký je šikulka a on radostně tleská. Sám sobě. Protože on přece šikovný je a moc! Tak snad se skutečně blýská na lepší časy a najde mi na moji prosbu už dlouho ztracený a stále nenalezený balzám na rty a hrací karty.
A prosím, neberte mi můj (zcela jistě naivní) optimismus…