Hepčí, zase je tu zatracené jaro

To, jak vnímám počasí, záleží na tom, jestli ten den, v to období se ve mně probudí optimista s růžovými brýlemi, nebo pesimista, černá duše…

Zima optimisty

Miluji zimu. Miluji poletování stříbřitých vloček, křupání sněhu pod nohama, rampouchy na střechách. Okolí naší chaloupky bývá jako postříbřené. Srnky, lišky nám chodí skoro až do chalupy a my je tiše pozorujeme z okna.
Doma si udělám kafíčko, lehnu si na gauč s nějakou milovanou knížkou a těším se ze zimní pohodu. Poslouchám přitom praskání dřeva v kamnech a většinou .. za chvilku usnu.

Zima pesimisty

Nesnáším zimu. Poletování tý zmrzlý vody, mi už leze na nervy. A nejen na nervy. Mám to všude možně. Za krkem, ve vlasech a strašně to zebe. Okolí chaloupky a postříbřené? Jsme tu jak zapadlí vlastenci. Jsem zvědavá, jak dojedeme nakoupit a do práce. Neprohrábli nám cestu, a tak opět nevyjedeme. Auto vyhrabu taky až na jaře.

Domácí pohoda? Jistě, ale někdo musí přitáhnout něco na topení, někdo vyčistit kamna a někdo musí zatopit. A to se pak nesmíte divit, že ten někdo usne sotva otevře knížku.

Jaro optimisty

Jaro je taky krásné období. Je nádhera pozorovat, jak všechno raší a pučí. Začínají vonět kytičky, stromy nádherně kvést. Procházím se kolem stromů a slyším bzučení pilných včeliček. I naše zvířata jsou hned jiná, plná elánu. Prostě příroda se probudila a je to všechno hned veselejší, barevnější.

Jaro pesimisty

Hepčí. Zase je tu to zatracené jaro. Budu nateklá jak blázen, z nosu mi poteče jak z vodovodu. Zase samý prášky a vakcíny. Pšík…
A to nemluvím o tom, že na zahradě musím dřít jak magor. Tohle zrýt, tam tohle zasadit, zasít. Hřbet mě bolí, narovnat se nemůžu. A k čemu to je? Kytky uvadnou, zeleninu sežereme. To je ale práce…
Mě už i ty kytky smrděj.

Léto optimisty

Sluníčko svítí a já si ho užívám stejně jako naše kočka. Jsem sice trošku starší a vypelichanější, ale o to víc si to užívám. Nahříváme se a pozorujeme okolí. Na zahrádce je klid a pohoda. Všichni se schovali do stínu, jen my dvě se sluníme. Jsme jako ty slunečnice na zahrádce.

Léto pesimisty

Dneska je na umření. Sluníčko žhne a žhne. Před ním se snad nikde neschovám. Všechno uvadá a volá pít, pít!! A já lítám opět jak ten magor s konví po zahradě a zalévám a zalévám…
A jestli neumřeli, zalévají až do dnes….
Vykoupat se? V tomhle vedru někam jet? Mačkat se s lidma někde u bazénu? Tento způsob léta se mi zdá poněkud podivný.

Podzim optimisty

Všechno zlátne. Vzduchem začínají poletovat listy a příroda je celá prozářená. Zlatá, hnědá, červená. To všechno jsou barvy podzimu. Jako by to prozáření mělo vliv i na duši. Žádný smutek z toho, že léto skončilo, žádný smutek z toho, že bude zima. Je tu přece podzim, nádherné barevné období. A barvy, ty já miluju. Nosím si je i domů. Jak se nosí barvy přírody? Jsem takový podzimní tichý blázen. Sbírám si kaštany, listy, suché trávy. To všechno mi pak září doma. Září září….. slovní hříčka, ale je to vlastně pravda.

Podzim pesimisty

Zase je tu to ubrečené roční období. Taky bych řvala. Čeká mě hrabání listí, rytí zahrádky. A zítra, zítra nám přivezou třicet metráků uhlí. Vidím to na pár slušnejch puchýřů a housera. (a večerní hádku s manželem)

Kruciš, zase leje jak z konve. Za chvilku budeme mít vodu i ve sklepě. Nezbývá než oblíknout pláštěnku, vzít krumpáč a lopatu a strouhu podél zahrady prohrábnout.

Hotovo, vodu mám všude. Já se snad začnu těšit na zimu….

Napsal/a: Ramira