Aneb jak jsme přišli k zvěřinci

Když jsem byla malá kolem 3 let, chtěla jsem koně strááááášně móóc. No, co jsem dostala k narozeninám – koně a houpacího. To byl ale randál. Jak šel čas, tak jsem chtěla koníka dál, rodiče, známí i příbuzní všichni říkali, z toho vyrosteš.

Když jsem se přestěhovali do paneláku v mých 6 letech, tak jsem zdárně vymyslela, že koníka ubytujeme na balkóně, co máme na chodbě. S radostnou zprávou jsem šla za mámou, že koníka můžeme mít a na otázku, jak ho do 6. patra dostaneme, jsem s klidem odpověděla, že nákladním výtahem. No a co myslíte, nepochodila jsem . Tak i přesto, že chci koníka dál, jsem přesedlala, že chci do bytu 1+1 k mý sestře a mámě ještě psa. A máma zas na mne, kde by měl pelíšek, tak já opět, že pod sušákem na prádlo. A zase z toho sešlo. Na chvíli jsem dala se zvířaty pokoj a poté, co sestra dostala k narozeninám křečka a já měla dvě želvy, samečka a samičku, samozřejmě každý musel být zvlášť, protože se nesnášeli , jsem zahájila operaci osmák degu. To už jsem byla na střední a mámě se docela tohle zvířátko líbilo a zrovna před máminými narozeninami měla kamarádka ze školy mladé. Tak jeden poputoval mámě k narozeninám. Jenže se zjistilo, že osmák je silně společenské zvíře a může na samotu a stesk umřít, tak se pořídila samička, mámu jsem přesvědčila , že těch mláďat budou mít jen pár . No a to už spíše byli mí osmáci. Narodily se první čtyři mláďata, jedna holčina a tři kluci. Holčina šla do nového domova a jeden osmák taky. No a potom se nám doma stala příhoda, že jeden osmák uvázl v odtoku květináče hliněného, musel se rozbít, od té doby to byl mazel. Rozhodlo se, že se neprodá a aby nebyl sám, zůstane mu brácha. Postupně byla další mláďata a starší osmáčci umírali. No a skončilo to třemi bráchy (jeden ještě přibyl) a dvěma slečnami.

Po té jsem se zamilovala do činčil. Mámu jsem nedokázala přesvědčit. Tak jsem koupila ve zverimexu chudinku činčilku, které mi bylo líto a napovídala jsem, že ji mám ne za 600,-, ale za 50,-, měli ho tam dlouho a jinak by ho dali hadovi. Přinesla jsem ho domu, pořídila klec a mámě namluvila, že ho dám příteli k narozeninám. No co myslíte, samozřejmě zůstal doma Tak šlo pár měsíců a s přítelem jsme objevili činčilku černou, ne standartní šedivou, v Praze. Chudinka se tak choulila, tak šla s námi domů. To už máma že ne, tak šupajdila samička k příteli. Po pár měsících jsme se s přítelem sestěhovali do 1+1 a vzali svůj menší zvěřinec. Jenže najednou činčilák vypadal smutně a asi chce kamaráda, no tak to budeme muset nějakého pořídit Jednou jsem zase jeli na výlet do Prahy a zase co nevidíme -krásného bílého činčiláka a jel zas s námi domů další činčilák. Poté pro změnu přítel přinesl domů zatoulané kotě, kocourka. Tak jsem šli poctivě k veterináři a dohadovali se, že mu bude doma smutno, když budeme v práci a nebude mít s kým blbnout, tak pořídíme ještě jednoho. U paní veterinářky byla taky jedna paní, že našla v igelitce vyhozené koťata a rovnou jsme si z veteriny jednoho odnesli. A měli jsme doma 2 kocoury, 2 želvy, 5 osmáků a 3 činčily. Jenže kocourek, co ho našel přítel, měl hodně červíků v sobě, tak umřel. Hledalo se nové kotě, aby ten druhý nebyl sám, a přišel k nám Zrzek. Po pár spokojených měsících psala znám, co měla ode mne první osmáčí slečnu, že mají mimčo a nestíhají, že musí tu moji osmáčí slečnu a její kamarádku dát pryč, jestli o někom nevím? A jak pak to dopadlo? Samozřejmě skončili u nás doma. To už jsme mysleli, že už jich máme dost. To si ale nemyslel dospělý asi dvouletý kocour, kterého jsme letos v lednu našli cestou do krámu. Přišel se pohladit a zůstal už u nás i přes předsevzetí, že mu najdeme nový domov. A jaké je tedy skóre našeho zvěřince v 1+1 nyní? Takže 2 želvy, 7 osmáků, 3 činčily a 3 kocouři a všichni se mají lépe než my, jak jim podstrojujeme. A mimochodem dodnes chci koně a psa a až budeme jednou mít barák, tak se to hodlá uskutečnit