Moje milá Julinko a Honzíku,

… je skoro půlnoc, venku sněží a vedle nás tu v Itálii ve dvou postýlkách ležíte vy dva – česko-italští modroocí blonďatí desetiměsíční andílci. Chci vám napsat, jak moc vás oba s tatínkem milujeme a jak moc důležití pro nás jste. Jste to nejkrásnější a nejlepší, co nás v životě potkalo. Doufám, že vám budeme těmi nejlepšími rodiči a dáme vám vše, co budete potřebovat a budete s námi šťastní.

Pořád jsem hledala smysl života a ten jsem našla, když jste se narodili a je mi úplně jedno, zda toto štěstí s vámi prožíváme v Čechách, v Itálii nebo na konci světa. On může být člověk šťastný a nešťastný kdekoliv, na místě až tak moc nezáleží. Sice bych ráda viděla vaši českou babicku častěji, ale i tak se vidíme každých pět týdnů, minimálně na pět dní až týden. Kdybych bydlela v Čechách daleko od domova 400 km, tak ono by to bylo podobné. Navíc se slyšíme každý den.

S vaším tatínkem jsem se poznala zcela náhodou pracovně, já pracovala v oblasti pracovní mobility v rámci EU a váš tatínek jako advokát. Naše pracovní korespondence, ani nevím jak, přerostla v osobní a asi po třech měsících za mnou váš taťka přijel, už ne pracovně ale soukromě. Vždycky jsem si říkala, že bych nikdy cizince za partnera mít nechtěla a ještě ke všemu Itala! Ti mi vždy připadali jako největší nafoukaní frajeři. Asi opravdu platí pořekadlo „odříkaného chleba největší krajíc“.

Ale jak jsem zjistila, oni jsou dobří a špatní lidé všude na světě. Sice možná trochu platí kulturní stereotypy, ale ve finále se všude najdou dobří lidé. Jak jsem zjistila vlastními zkušenostmi, není nutné hledat za každou cenu zde v Itálii Čechy, protože on toho človek může mít více společného s Italem než s Čechem, tím myslím životní priority, smysl života, zájmy. A za každou cenu vyhledávat Čechy, jen protože jsou také Češi, nemá opravdu smysl. Jak řekl váš strejda Maurizio při proslovu na svatbě, který si mimochodem zapomněl připravit a mluvil od srdce a co ho v tu chvíli napadlo: „Nám Italům připadá Česká republika tak daleko na severu, ale ve finále toho naše rodiny mají společného více než např. dvě různé italské rodiny.“ I já musím říct, že Itálie je pro mě druhým hezkým domovem.

Já s vámi mluvím výhradně česky, tatínek výhradně italsky, tak se naučíte již odmalička výborně oba jazyky. S tatínkem mluvíme italsky a česky, musím říct, že to tátovi skvěle jde, i když na počátku jsme spolu mluvili jen anglicky, já uměla italsky snad jen Buon giorno a tatínek uměl česky snad jen slovo Becherovka. Občas vám táta čte pohádky i v bolonštině, to je jazyk, kterým se tu mluví kromě italštiny. Já mu ješte moc nerozumím, znám pár slov, ale oni ani Italové zde tomuto jazyku nerozumí, váš táta je mimojiné také profesorem tohoto jazyka.

Doma vaříme česká i italská jídla, oba dva si s tátou přejeme, abychom vám předali hodně „češství“, když vyrůstáte tady v Itálii. Myslím, že v obou státech se budete cítit jako doma. Máme v ČR domeček a často tam jezdíme, já už se tak také téměř cítím.

Člověk určitě spoustu věcí v Čechách opustí, ale zase spoustu jich zde nalezne, určitě se o spousty věcí zde obohatí. Když bydlíme teď v Itálii, oba dva s tátou víme, že kdo opustil více věcí, jsem byla právě já a myslím, že Robero se mi to vše snaží vynahradit. Ale i pro vašeho tátu se spousta věcí změnila, asi bych to popsala tak, že asi už nemá tolik prostoru pro sebe, neboť mezi všechny jeho kamarády a aktivity chodím s ním i já, neboť já tu ještě moc vlastních aktivit nemám, určitě je to také tím, že máme vás dva andílky a vy nám zabíráte opravdu 25 hodin denně.

Spousta lidí namítne, že většina manželství s cizincem většinou končí rozvodem, ale ono i leckdy s Čechem končí rozvodem. Zkrátka život nemusí vyjít s Čechem ani s Italem a rozdíly české a italské kultury opravdu nejsou veliké…

Napsal/a: Rosmarina