Alicia žije v Peru, ale je naše

Rubrika: Jak se žije jinde

1160317_girl_in_peruNedávno zde Babofka rozvířila diskuzi o společné adopci dítěte. Protože na povrchu se nic neděje (doufám, že uvnitř už to začíná bublat), rozhodla jsem se napsat o naší první holčičce.

S partnerem jsme před pěti lety adoptovali Alicii. Naše pohnutky nebyly z nejdojemnějších. Prostě jsme oba slušně vydělávali, chodili jsme spolu vážně – nevážně a já měla potřebu nějak víc nás spojit. Nebydleli jsme spolu, chtěli jsme oba pracovat, takže na vlastní dítě nebo psa bylo ještě brzo. A tohle byla možnost, navíc bychom tím někomu pomohli.

Před pěti lety jsem věděla jen o činnosti Katolické charity, která nabízela děti v Africe a Indii. Budu upřímná, ani o jednom jsem neměla valné mínění. Šéf byl Ind, který se mnou odmítl sedět v jednom autě, Afrika mi připadala jako kontinent plný beznaděje, ze kterého všichni vzdělanci prchají.

Pak jsem si jednou koupila knihu Olgy Vilímkové Učitelkou v Peru, o které už jsem zde psala, a o zemi bylo rozhodnuto. Dítě jsme si nechali přidělit a dostali jsme malou školačku Alicii.

Každý rok dostáváme několik dopisů s obrázky, případně fotkami, a také vysvědčení. Alicia je vždy moc vděčná za to, co pro ni děláme. Z mého pohledu fakt nic moc, jednou za rok převedu peníze na účet a donutím partnera, aby sepsal dopis ve španělštině. Alicia to ale vidí jinak a možnosti vzdělání si moc váží. Dnes jsem zaplatila další částku, trošku vyšší než obvykle, ale za pět let naše holčička vyrostla a už začala chodit na střední školu.

Co nás vlastně oba přesvědčilo? Stránky o Inka fondu jsou tady . Už z úvodního povídání je jasné, že se jedná o činnost dobrovolníků – nadšenců, kterým věřím. Paní Vilímková v Peru žila a místní poměry zná. Pravidelně tam jezdí. Navíc teď je možné adoptované dítě i navštívit. Další informace o fungování nadace jsou v nádherné knize Peru – děti Inků (výtěžek z prodeje knihy jde také ve prospěch nadace). Autorka nic nezastírá a kromě úspěchů se zaměřuje i na neúspěchy. Z činnosti nadace mám velmi dobrý pocit, žádný červíček pochybností o volbě se doteď neobjevil.

Ještě bych ráda zmínila, že je v rámci nadace možné nejen na několik let adoptovat dítě (projekt Sonkoča), ale také pomoci jednorázovým příspěvkem, který je použit na nákup učebnic, pastelek a jiného vybavení pro školy (projekt Venkovská škola).

A komu společně pomohou Vaše Děti?

Napsal/a: Sonča

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Sončo, díky za hezký článeček a taky za malé přátelské „nakopnutí“ 🙂 Myslím, že nemusíš mít obavy, zatím to bublá jen pod povrchem, ale snad už to bude co nevidět bublat pěkně na očích všech a brzy si budeme moct číst o dalším adopčátku… 🙂

  • Sončo, zdravím!! I my máme v Peru adoptovanou holčičku přes nadaci Inka…Letos už třetím rokem…. Minulý rok nám naše Giselka poslala asi 8 dopisů, my jí podobně…. Posílá nám obrázky, fotky, je nevýslovně vděčná za možnost studovat. Do školy chodí každý den několik hodin pěšky tam a zpátky….. Vyrostla z ní krásná okatá slečna, která má ve škole samé jedničky…. Jediný její sen je „mít profesi“…..Náš Šimon touží mít ji u nás doma, aby ji mohl uvařit palačinky a řízek… Moc dobře totiž ví, že naše holčička patří mezi ty nejchudší a maso vidí možná párkrát do roka….
    Olinku Vilímkovou dobře známe, je to úžasná paní, manželova škola v Hostinném s ní velice úzce spolupracuje. Za měsíc nás čeká velká zahradní slavnost u manžela ve škole, kde se budou představovat další projekty česko-peruánského přátelství… je to už několikátá akce tohoto druhu, často jezdí i Jarda Dušek s Manželkou Ivetou, nyní i Eva Holubová…..
    Náš plán je dovézt jednou naši Giselku k nám-do Čech na návštěvu….Je to asi reálnější než kdybychom jeli s manželem do Peru…. Částka je pro nás zatím nehorázná….

  • Danniella

    Pamino, je to smutné. Ale asi nejhorší je, že člověk opravdu neví, co se stalo. Jestli se jí ale nepřihodí nic zlého, i těch pár let školy jí bude určitě kuprospěchu.

  • Vzpoměla jsem si,že u nás ve škole jsme měli také sbírku na děti z Ugandy,nosili jsme panenky,botičky,omalovánky,plyšáky a sbírka se dělala v létě.Nevím dodnes koho to napadlo,ale vyřešené to nebylo nikdy.Nějací chytrolíni-vzali sprej a posprejovali všechny ty hračky a napsali na zedˇ-černoši do plynu.Byla u toho policie,ale stejně se na nic nepřišlo kdo to udělal,takže veškeré hračky a oděv se vyhodil.
    Bylo mi z toho smutno,ale dnešní lidé nemají asi srdce na správném místě jinak si to neumím vysvětlit.Závist je nepěkná věc.Ten kdo to udělal podle reakcí které u toho byli by tomu dotyčnému přáli 100 ran sukovicí.
    Od té doby u nás sbírka nebyla a dlouho nebude.Hezký zbytek večera.

  • Hoky, držím vám všem včetně „adoptovaných“ dětí palce. Jsem teď dost smutná, protože jsme podobným způsobem přijali pod křídla dívku v Ugandě a nyní po čtyřech letech podpory jejího studia jsme dostali dopis, že opustila program a odjela někam, kde už od ní nejsou žádné zprávy. Zabolí to. Fede je teď v letech puberťáckých, neměla už rodiče, jen sestru a já se jen „modlím“, aby ten „útěk“ vedl dobrým směrem, aby byla šťastná a nezemřela zbytečně brzy a ošklivě. Není mi líto peněz, je mi líto, že si s ní nemůžu promluvit, ani jí napsat… Pošlu jí stejně pohled pro případ, že se někdy třeba vrátí tam, odkud odešla. Vůbec není „moje“, ale stejně na ni budu myslet.
    A Sončo k tvým slovům: „Afrika mi připadala jako kontinent plný beznaděje, ze kterého všichni vzdělanci prchají.“ – někdo z ní bohužel (i bohudík) utéct nemůže.

  • JanaOss

    takové přispěí je fakt nenáročné a následováníhodné. My přispíváme do školy na třídní schovanku

  • bovinkabovinka
    bovinkabovinka

    Sončo, já mám adoptovanou holčičku v Indii:-)

  • Petra Vymětalová

    Sončo, díky za popostrčení, musím přiznat, že to vázne na mně. Snažím se zjistit úřední náležitosti ohledně uspořádání sbírky (aby pak nebyly nějaké problémy s finančákem), snad už to spěje ke zdárnému konci.

  • Milá Sončo!Ani se nedivím,že jste přistoupila na adopci- na dálku.Z mého hlediska si myslím,že takových to akcí by se lidé měli zůčastnit nebo asponˇ domluvit s někým kdo má stejné zkušenosti z adopcí.
    Vždytˇ ty děti neznají nic než chudobu a jsme tu na světě jen krátkou chvíli tak proč neudělat radost i někomu jinému,který si toho bude vážit a bude rád za každou hezkou věc kterou mu poskytneme.
    Tyto děti jsou velmi srdečné a mají radost z každé věci.Je pěkné,že vám poslali i její vysvědčení.Určitě holčička má větší šanci na lepší život než její rodiče.
    Vyroste z ní chytrá a hezká holčina a bude jistě ráda za to,že na ni někdo myslel a nebyl lhostejný.I já jsem viděla letáky u nás v charitě na příspěvky nebo na adopci na dálku.Pokaždé přinesu i nějaké ošacení,hračky a dávám i peníze.Nikdy nevíme kdy budeme potřebovat pomoc my.A neznamená,že když je dítě z jinšího kontinentu tak co je mi potom-kdo si to myslí nebo hlásá tak je arogantní blbec-určitě se takový najdou.Doufám,že jsem nikoho neurazila,ale já jsem prostě ten typ člověka co na srdci,to na jazyku.Přeji vám krásný slunečný den a užijte si konec víkendu ve zdraví.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist