Nedávno zde Babofka rozvířila diskuzi o společné adopci dítěte. Protože na povrchu se nic neděje (doufám, že uvnitř už to začíná bublat), rozhodla jsem se napsat o naší první holčičce.
Před pěti lety jsem věděla jen o činnosti Katolické charity, která nabízela děti v Africe a Indii. Budu upřímná, ani o jednom jsem neměla valné mínění. Šéf byl Ind, který se mnou odmítl sedět v jednom autě, Afrika mi připadala jako kontinent plný beznaděje, ze kterého všichni vzdělanci prchají.
Pak jsem si jednou koupila knihu Olgy Vilímkové Učitelkou v Peru, o které už jsem zde psala, a o zemi bylo rozhodnuto. Dítě jsme si nechali přidělit a dostali jsme malou školačku Alicii.
Každý rok dostáváme několik dopisů s obrázky, případně fotkami, a také vysvědčení. Alicia je vždy moc vděčná za to, co pro ni děláme. Z mého pohledu fakt nic moc, jednou za rok převedu peníze na účet a donutím partnera, aby sepsal dopis ve španělštině. Alicia to ale vidí jinak a možnosti vzdělání si moc váží. Dnes jsem zaplatila další částku, trošku vyšší než obvykle, ale za pět let naše holčička vyrostla a už začala chodit na střední školu.
Co nás vlastně oba přesvědčilo? Stránky o Inka fondu jsou tady . Už z úvodního povídání je jasné, že se jedná o činnost dobrovolníků – nadšenců, kterým věřím. Paní Vilímková v Peru žila a místní poměry zná. Pravidelně tam jezdí. Navíc teď je možné adoptované dítě i navštívit. Další informace o fungování nadace jsou v nádherné knize Peru – děti Inků (výtěžek z prodeje knihy jde také ve prospěch nadace). Autorka nic nezastírá a kromě úspěchů se zaměřuje i na neúspěchy. Z činnosti nadace mám velmi dobrý pocit, žádný červíček pochybností o volbě se doteď neobjevil.
Ještě bych ráda zmínila, že je v rámci nadace možné nejen na několik let adoptovat dítě (projekt Sonkoča), ale také pomoci jednorázovým příspěvkem, který je použit na nákup učebnic, pastelek a jiného vybavení pro školy (projekt Venkovská škola).
A komu společně pomohou Vaše Děti?
Napsal/a: Sonča
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Sončo, díky za hezký článeček a taky za malé přátelské „nakopnutí“ 🙂 Myslím, že nemusíš mít obavy, zatím to bublá jen pod povrchem, ale snad už to bude co nevidět bublat pěkně na očích všech a brzy si budeme moct číst o dalším adopčátku… 🙂
Sončo, zdravím!! I my máme v Peru adoptovanou holčičku přes nadaci Inka…Letos už třetím rokem…. Minulý rok nám naše Giselka poslala asi 8 dopisů, my jí podobně…. Posílá nám obrázky, fotky, je nevýslovně vděčná za možnost studovat. Do školy chodí každý den několik hodin pěšky tam a zpátky….. Vyrostla z ní krásná okatá slečna, která má ve škole samé jedničky…. Jediný její sen je „mít profesi“…..Náš Šimon touží mít ji u nás doma, aby ji mohl uvařit palačinky a řízek… Moc dobře totiž ví, že naše holčička patří mezi ty nejchudší a maso vidí možná párkrát do roka….
Olinku Vilímkovou dobře známe, je to úžasná paní, manželova škola v Hostinném s ní velice úzce spolupracuje. Za měsíc nás čeká velká zahradní slavnost u manžela ve škole, kde se budou představovat další projekty česko-peruánského přátelství… je to už několikátá akce tohoto druhu, často jezdí i Jarda Dušek s Manželkou Ivetou, nyní i Eva Holubová…..
Náš plán je dovézt jednou naši Giselku k nám-do Čech na návštěvu….Je to asi reálnější než kdybychom jeli s manželem do Peru…. Částka je pro nás zatím nehorázná….
Pamino, je to smutné. Ale asi nejhorší je, že člověk opravdu neví, co se stalo. Jestli se jí ale nepřihodí nic zlého, i těch pár let školy jí bude určitě kuprospěchu.
Vzpoměla jsem si,že u nás ve škole jsme měli také sbírku na děti z Ugandy,nosili jsme panenky,botičky,omalovánky,plyšáky a sbírka se dělala v létě.Nevím dodnes koho to napadlo,ale vyřešené to nebylo nikdy.Nějací chytrolíni-vzali sprej a posprejovali všechny ty hračky a napsali na zedˇ-černoši do plynu.Byla u toho policie,ale stejně se na nic nepřišlo kdo to udělal,takže veškeré hračky a oděv se vyhodil.
Bylo mi z toho smutno,ale dnešní lidé nemají asi srdce na správném místě jinak si to neumím vysvětlit.Závist je nepěkná věc.Ten kdo to udělal podle reakcí které u toho byli by tomu dotyčnému přáli 100 ran sukovicí.
Od té doby u nás sbírka nebyla a dlouho nebude.Hezký zbytek večera.
Hoky, držím vám všem včetně „adoptovaných“ dětí palce. Jsem teď dost smutná, protože jsme podobným způsobem přijali pod křídla dívku v Ugandě a nyní po čtyřech letech podpory jejího studia jsme dostali dopis, že opustila program a odjela někam, kde už od ní nejsou žádné zprávy. Zabolí to. Fede je teď v letech puberťáckých, neměla už rodiče, jen sestru a já se jen „modlím“, aby ten „útěk“ vedl dobrým směrem, aby byla šťastná a nezemřela zbytečně brzy a ošklivě. Není mi líto peněz, je mi líto, že si s ní nemůžu promluvit, ani jí napsat… Pošlu jí stejně pohled pro případ, že se někdy třeba vrátí tam, odkud odešla. Vůbec není „moje“, ale stejně na ni budu myslet.
A Sončo k tvým slovům: „Afrika mi připadala jako kontinent plný beznaděje, ze kterého všichni vzdělanci prchají.“ – někdo z ní bohužel (i bohudík) utéct nemůže.
takové přispěí je fakt nenáročné a následováníhodné. My přispíváme do školy na třídní schovanku
Sončo, já mám adoptovanou holčičku v Indii:-)
Sončo, díky za popostrčení, musím přiznat, že to vázne na mně. Snažím se zjistit úřední náležitosti ohledně uspořádání sbírky (aby pak nebyly nějaké problémy s finančákem), snad už to spěje ke zdárnému konci.
Milá Sončo!Ani se nedivím,že jste přistoupila na adopci- na dálku.Z mého hlediska si myslím,že takových to akcí by se lidé měli zůčastnit nebo asponˇ domluvit s někým kdo má stejné zkušenosti z adopcí.
Vždytˇ ty děti neznají nic než chudobu a jsme tu na světě jen krátkou chvíli tak proč neudělat radost i někomu jinému,který si toho bude vážit a bude rád za každou hezkou věc kterou mu poskytneme.
Tyto děti jsou velmi srdečné a mají radost z každé věci.Je pěkné,že vám poslali i její vysvědčení.Určitě holčička má větší šanci na lepší život než její rodiče.
Vyroste z ní chytrá a hezká holčina a bude jistě ráda za to,že na ni někdo myslel a nebyl lhostejný.I já jsem viděla letáky u nás v charitě na příspěvky nebo na adopci na dálku.Pokaždé přinesu i nějaké ošacení,hračky a dávám i peníze.Nikdy nevíme kdy budeme potřebovat pomoc my.A neznamená,že když je dítě z jinšího kontinentu tak co je mi potom-kdo si to myslí nebo hlásá tak je arogantní blbec-určitě se takový najdou.Doufám,že jsem nikoho neurazila,ale já jsem prostě ten typ člověka co na srdci,to na jazyku.Přeji vám krásný slunečný den a užijte si konec víkendu ve zdraví.
Mobile Sliding Menu