Jak jsem se stala instruktorkou

Kdysi dávno, ještě v době mého mládí (před osmi lety), kdy jsem měla za sebou dva porody a deset kilo navíc, jsem se rozhodla, že se začnu opět intenzivně věnovat sportu. Tedy, před dětmi jsem také sportovala – na základní škole jsem chodila do plavecké třídy, pak přešla na moderní gymnastiku a na střední škole jsem se věnovala závodnímu tancování. Po narození prvního syna šly moje sportovní zájmy poněkud stranou a když mi po druhém synovi zůstala nějaká ta kilča nahoře, musela jsem s tím začít něco dělat.

V té době se u nás na malém městě cvičil pouze klasický aerobik ve školní tělocvičně. Jednou za mnou přišla známá, jestli jsem slyšela o spininku – indoorcyclingu. Že na to narazila náhodou a chtěla by to vyzkoušet. Přesto, že jsem do té doby jezdila na kole jen rekreačně (max.100 km za rok), nechala jsem se přemluvit a jízdu na podivných železných konstrukcích šla vyzkoušet. V malé místnosti oddělené od ostatního fittness bylo 10 těchto strojů – teď už vím, že to jsou stacionární spininková kola – postavené do písmene U a v čele v mezeře jedno pro instruktora. Když jsem se rozhlédla a všude viděla ženské v cyklistických dresech, botech a rukavicích (říkala jsem si, že už jim jenom chybí helmy) a já jen v obyčejném triku a tříčtvrťákách, chtěla jsem se vytratit. Pak přišel instruktor – starší chlap, na první pohled zarytý cyklista – hned nasedl a pustil hudbu. Tak jsem tam tak stála a vůbec nevěděla, co mám dělat. Nějaká paní na stroji vedle mě mi ukázala, jak si seřídit kolo a zbytek prý pochytím při jízdě. Nejdřív jsme jeli chvilku bez zátěže, pak se tempo začalo stupňovat a my jeli do kopce, z kopce, po rovině – vše se korigovalo takovým kolečkem odporu. Po 15ti minutách ze mě lilo, jako kdybych stála hodinu v prudkém lijáku, sotva jsem popadala dech a říkala si „do čeho jsem se to jen nechala uvrtat, už aby byl konec“. Pan instruktor jel a jel a jel, pořád jen – přidáme zátěž, přidáme zátěž, nepolevujeme, držíme frekvenci. Po 55ti minutách jsem se dočkala – byl konec. Následovalo jakési protažení – strečink, který se prováděl taky na kole. Slezla jsem z kola a prohlásila, že na něčem takovém jsem seděla naposledy. Bolelo mě snad všechno, záda, ženské partie i celé nohy a ruce. Nikdy mě nenapadlo, že z jízdy na kole můžou bolet ruce. Tak ze spininku ano. Domů jsem se sotva doplazila, vlezla do sprchy a šla si lehnout. Můžu ale říct, že to mělo i jednu pozitivní stránku – takhle dobře, jako tu noc, po takovém sportovním výkonu, jsem se dlouho nevyspala.

Asi po 14ti dnech přišla ta známá a jestli s ní zase nepůjdu. Nejdřív jsem rezolutně odmítla. Pak jsem si připadala jako zbabělec a zeptala se, jestli jezdí pořád tenhle instruktor, nebo je možnost jít i na někoho jiného. Tak tentokrát prý bude někdo jiný a není to takový ras. Má hodiny pro začínající. Tak jsem v sobě vydolovala zbytek odvahy a odhodlání a opět vyrazila. Do té doby jsem vůbec netušila (ani z aerobiku), jak moc záleží na instruktorovi, jak moc může ovlivnit jednotlivé lekce to, kdo je vede. Tento druhý pokus mého snažení se totiž vyplatil. Tentokrát přišel mladý pohledný instruktor, všechno na začátku vysvětlil, upozornil na chyby a dýchání, hudba byla živější, ale ne tvrdá rocková a mě se jelo mnohem lépe a lehčeji. Hodina byla i zábavná, instruktor s námi komunikoval, vtipkoval. Tahle hodina se mi líbila a tak jsem začala chodit častěji a pravidelněji. Když už jsem byla ostřílená „indoor-cyklistka“ a zvládala i dvou, tří, čtyř hodinové maratonky, začala se věnovat i více jízdě na kole – venku. Asfalt, terén, bylo dobré zúročit zkušenosti ze spininku, ta jízda je pak jiná, člověk toho najednou ujede na jeden zátah mnohem víc, prodírá se terénem, učí se techniku. V této fázi jsem se pak dostala i k amatérským závodům na horských kolech (o tom ale někdy příště, v jiném článku).

Po 2 letech jsem se přestěhovala do velkého města a snad první věc, co byla, tak jsem hledala fitko, kde se jezdí spinink :-). Našla jsem a zároveň se dozvěděla, že shání dobrovolníky-instruktory. Nejdřív mě to ani nenapadlo, že bych já mohla dělat instruktorku – ve škole jsem měla problém před třídou přečíst referát, hned jsem se rozklepala a tréma mě pohltila na plné čáře – ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to lákalo. Mít svojí oblíbenou hudbu, vést ty nadšence, tak proč to nezkusit. Měla jsem možnost, vyzkoušet si pár zkušebních hodin, kdy jsem měla pod sebou dozor zkušeného instruktora a hned po první zkušební instruktorské hodině jsem věděla, že už chci být jen „vepředu“ na místě instruktora. A tak jsem se přesunula z klientky na instruktorku a moc mě to bavilo. Jenže jak už to bývá, ne všechno se dá dělat věčně a tělo potřebuje taky jiný druh zátěže, tak jsme začala postupně navštěvovat i jiná cvičení, která se k nám postupně prodírala jako žhavé novinky ve cvičení a hledala něco, co by mě taky tak nadchlo a bavilo a mohla to kombinovat. A našla jsem, ale myslím, že na jeden článek to bylo až až, a tak závody a další cvičení bych si nechala na pokračování…

Snad jsem Vás svým vyprávěním moc nenudila a pokud někomu tento článek pomůže v rozhodování, zda zkoušet něco nového (ať už ve sportu, nebo i cokoli jiného jako inspirace), budu ráda. Pamatujte, že první dojem a zkušenost nemusí být poslední :-).

Napsal/a: tvorenicko