Hledání kontaktu – Kontaktsuche

Rubrika: Vaše příběhy

Před nedávnem jsem začala hledat lidi s podobným osudem jaký žijeme my: máme jazykově smíšené manželství a naše děti vychováváme dvoujazyčně. Bohužel bylo mé hledání zatím neúspěšné a tak se pokusím naši „slepenou“ rodinu představit trochu blíže.
Vor kurzer Zeit habe ich einen Aufruf gestartet, in dem ich Leute suche, die wie wir in Mischehen leben und ihre Kinder zweisprachig erziehen. Nejdříve asi nás – rodiče – Susann (33), Němka a Jiří (32), Čech. Seznámili jsme se před osmi lety a docela brzy jsme zjistili, že mezi námi vzniká něco zcela zvláštního. Mezi námi však leželo téměř 800km! Po dlouhém roce dojíždění, radostných shledání a smutných loučení, nesčetných dopisech, dlouhých telefonátech a úvahách o naší společné budoucnosti jsme se rozhodli situaci řešit. A jelikož nám už dávno bylo 18 a zamýšleli jsme založit společnou rodinu a mít spolu děti, chtěli jsme bydlet společně. Proto jsem se v létě 1998 z lásky a taky trošku s očekáváním dobrodružství přestěhovala do Brna. Žili jsme spolu, hodně cestovali a poznávali a taky pracovali.
Následující rok jsme se vzali, spřádali další plány do budoucna, těšili se na děti, a přesto jsme byli docela překvapeni, když jsme již záhy po svatbě zjistili, že již brzy budeme tři. S narozením syna na Vánoce 1999 se do „velkého dobrodružství“ našeho volného a svobodného života vloudila také vážnost a zodpovědnost, kterou jsme za toho malého človíčka měli.
Když se nad tím zamýšlím, nikdy jsme vlastně vážně neuvažovali o přestěhování do Německa. No a teď tady bydlím tak dlouho, že mé stěhování zpět už nepřichází v úvahu.
Naše děti (k synovi se nám v lednu 2004 narodila dcera) jsou od prvního dne svého života vychovávány dvoujazyčně. Tzn., že manžel s nimi mluví pouze česky a já výhradně německy. Synovi je již pět let, je zcela dvoujazyčný a cítí se v obou zemích (Německo i Česko) doma. Dcera toho sice dosud mnoho nenamluví, ale očividně v obou jazycích rozumí, co po ní chceme. Přes to všechno si myslím, že domovem našich dětí je Česká republika, a že sem patří. Tady chodí do jeslí, do školky, tady budou již brzy chodit do školy, žijí zde jejich kamarádi…
A co je se mnou? Po sedmi letech v Brně mluvím docela obstojnou češtinou a myslím, že v rodině, v práci a ani mezi přáteli již dlouho nejsem „cizinka“. Na jedné straně jsem se přizpůsobila podle mne typicky českému klidu, někdy snad až lhostejnosti, a jsem nyní mnohem, mnohem klidnější a vyrovnanější. Na druhou stranu musím přiznat, že dosud neumím uvařit jediné typicky české jídlo. Zároveň trvám na slavení všech německých svátků, narozenin atd.
Po tolika letech tady se zde cítím velmi dobře, i když mi hodně chybí mí němečtí přátele a jejich děti. Za celých sedm let se nám nepodařilo seznámit se s žádnou jinou česko-německou rodinou. Pro naše děti by bylo hezké, kdyby si občas mohly hrát s německy mluvícími dětmi a také mě by potěšilo, když bych každodenní hovory nemusela vést stále v „cizím“ jazyce.
Pokud se nacházíte ve stejné situaci, nebo máte přátele, kteří jsou na tom podobně jako my (jazyk ani národnost nehrají roli), prosím, ozvěte se nám.

Vor kurzer Zeit habe ich einen Aufruf gestartet, in dem ich Leute suche, die wie wir in Mischehen leben und ihre Kinder zweisprachig erziehen. Mein Mann ist 32, Tscheche, ich bin Deutsche, 33. Vor fast genau 8 Jahren lernten wir uns kennen und merkten ziemlich schnell, dass zwischen uns beiden etwas ganz Besonderes besteht.
Zwischen uns lagen aber auch fast 800 km! Nach gut einem Jahr Hin- und Herfahrerei, Vorfreude, Trenungschmerz, unzähligen Briefen, stundenlangen Telefonaten, Liebesfreude und Liebesleid, mussten dann Nägel mit Köpfen gemacht werden. Da wir beide nicht mehr 18 waren und die Gedanken doch recht intensiv um eine gemeinsame Familie und vor allem um Kinder kreisten, zog ich im Sommer 1998 der Liebe wegen und auch ein bißchen aus Abenteuerlust nach Brno.
Wir lebten zusammen, reisten und unternahmen viel, waren ständig unterwegs und arbeiteten viel. Wir heirateten, schmiedeten Pläne und waren sehr überrascht als unser erstes Wunschkind sich gleich nach der Hochzeit anmeldete.
Mit der Geburt unseres Sohnes Weihnachten 1999 kam in das große „Abenteuer“ Tschechien und die Leichtigkeit unseres Lebens der Ernst und auch die Verantwortung, die wir für diesen kleinen Menschen tragen.
Nie wurde in unserer kleinen Familie ernsthaft darüber nachgedacht, eventuell nach Deutschland zu gehen. Tja, und nun lebe ich schon so lange hier, dass ein Zurück für mich nicht mehr in Frage kommt.
Unsere Kinder (zum Sohn gesellte sich im Januar 2004 auch die Tochter) werden vom ersten Tag ihres Lebens an konsequent zweisprachig erzogen. D.h mein Mann spricht mit den Kindern nur tschechisch, ich nur deutsch. Der Sohn ist mit seinen 5 Jahren komplett zweisprachig und fühlt sich sowohl in Tschechien als auch in Deutschland zu Hause. Unsere Tochter spricht zwar noch nicht viel, versteht aber in beiden Sprachen problemlos. Trotz allem denke ich, dass die Heimat unserer Kinder Tschechien ist und dass sie hierher gehören. Hier gehen sie in die Krippe, in den Kindergarten, hier werden sie zur Schule gehen, hier leben ihre Freunde.
Und was ist mit mir? Nach sieben Jahren in Tschechien spreche ich ganz ordentlich tschechisch, bin in unserer Familie und im Freundeskreis, auch auf der Arbeit, schon lange nicht mehr der „Exot“. Einerseits habe ich viel von tschechischer Gelassenheit übernommen und bin viel ruhiger geworden, andererseits kann ich bis heute kein tschechisches Gericht kochen und bestehe auf meine deutschen Feiertage, Kindergeburtstage usw.
Ich fühle mich hier sehr wohl, vermisse meine deutschen Freunde und deren Kinder aber sehr.
In sieben Jahren ist es mir leider nicht gelungen, eine andere deutsch-tschechische Familie zu finden. Für unsere Kinder wäre es schön, deutschsprachige Spielkameraden zu haben und auch ich würde mich freuen, wenn ich eine normale alltägliche Unterhaltung nicht immer in der Fremdsprache führen müsste.
Wenn Sie in einer ähnlichen Situation leben wie wir (Sprache und Nationalität spielen nicht die Hauptrolle) oder Sie eine solche Familie kennen, melden Sie sich bitte.

Napsal/a: anonymní

Toto taky stojí za přečtení!

Těhotenství nemusí být jen nejkrásnějším obdobím v životě ženy

V současné společnosti jsou všechny významné životní události vnímané jako velký milník v životě a očekává se, že každý,

Čtu dál →

[Soutěž] Audiokniha Anička a cirkus

Dlouhou cestu na dovolenou si můžete v autě zpříjemnit třeba poslechem audioknihy. 3 tipy pro děti pro vás dnes

Čtu dál →

[Tvoření] Květina z proužků

Květina, kterou si dnes ukážeme, je velmi jednoduchá a zároveň variabilní. Můžete vyrobit několik variant podle toho, která se

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Pěkný článek jen škoda,že neznáme autora.Já jsem ráda,že mám manžela Moraváka nevím jak bych to zvládla ještě se dorozumět německy nebo anglicky.Představa šílená.

  • Anonymní

    Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem náhodou objevila! Studuji 5. rokem na Germanistiku na FFMU v Brně a mým polem působnosti je právě Deutsch-tschechischer Bilingualismus. Na toto tema jsem napsala bakalářskou práci a v současné době píši magisterskou práci na tema výuka dvojjazyčných dětí. Se dvěma dvojjazyčnými rodinami a několika jednotlivci jsem se též setkala a posloužili mi jako objekt mého vědeckého bádání v bakalářské práci. Prosím, kdybyste měl někdo kontakt či informace o nějaké dvojjazyčné škole, školce či gymnáziu, popř. byste byli ochotni mi o sobě něco popovídat, budu moc ráda!Ozvěte se prosím na Gabca_Cackova@seznam.cz.

  • Anonymní

    ich heisse dietmar bin 45 und komme aus der nähe von dresden ich suche kontakt zu familien oder auch einzelpersonen gern auch frauen mit kind dietmar.hermsdorf@arcor.de bis bald tschüss

  • Hallo Lea,
    Prag ist doch nicht aus der Welt! Ich wuerde mich sehr freuen, wenn ich mich endlich auch mal auf Deutsch austauschen koennte. Danke fuer Dein Angebot. Susann

  • Hallo Susann,
    es ist wirklich Schade, dass Du nicht in Prag wohnst. Ich wúrde wirklich sehr gern mit jemandem auf deutsch plaudern. Frúher habe ich sehr gut gesprochen, aber jetzt gibt es keine Gelegenheit und ich kann kaum was normales schreiben. Falls du Lust hast, schreib mir mal ab und zu auf meine E-Mail-Adresse. Lea leous@centrum.cz

  • Ahoj Dano,
    myslím, že ani Ty to nebudeš mít lehké, pokud vím, Češi se v Německu vždy schovávali, ale třeba se doba změnila a ty budeš mít štěstí. Tak si tu s námi alespoň piš, možná Ti to dá pocit určité sounáležitosti s domovinou.
    Lea

  • Anonymní

    Ahoj, jmenuji se Dana a prave jsem si precetla tuhle rubriku, ktera me zaujala a mam hned dotaz, zda je nejaka smisena rodinka v blizkosti Ingoldsadtu a okoli?Ja jsem ceska, muz nemec, dcera 11 let ceska…mail adresa: bohdana111@yahoo.de Dekuji a doufam, ze se konecne najde pratelska rodina, ktera by mela zajem o pratelstvi

  • Hallo Lea,
    vielen Dank fuer Deine lieben Zeilen. Es ist wirklich schwierig und Du siehst ja, bis jetzt ist die Suche auch absolut erfolglos. Ich haette nie gedacht, dass es fast unmoeglich ist, andere Deutsche in Tschechien zu finden. Es gibt sicher genug, aber irgendwie haben sie nicht das Beduerfnis, sich zusammenzutun. Vielen Dank fuer Deine Unterstuetzung, die kann ich gut gebrauchen. Susann

  • Hallo Lea,
    vielen Dank fuer Deine lieben Zeilen. Es ist wirklich schwierig und Du siehst ja, bis jetzt ist die Suche auch absolut erfolglos. Ich haette nie gedacht, dass es fast unmoeglich ist, andere Deutsche in Tschechien zu finden. Es gibt sicher genug, aber irgendwie haben sie nicht das Beduerfnis, sich zusammenzutun. Vielen Dank fuer Deine Unterstuetzung, die kann ich gut gebrauchen. Susann

  • Ahoj Sonjo,
    z te anglictiny si nic nedelej, my jsme s manzelem prvnich 18 mesicu mluvili pouze RUSKY. Ted uz vsichni zvladame oba nase rodne jazyky. Prave dopisuji clanek o dvoujazycne vychove deti v jazykove smisenych rodinach. V nejblizsich dnech ho sem chci poslat. Mozna Ti poskytne nejake nove informace…

  • Anonymní

    Ahoj i ja vim,jak se citis!Ja uz prez rok bydlim v Rakousku,ale nastesti ja mam nedaleko od sebe taky jednu cesku,ktera se jako ja provdala do Rakouska.Nam se ted 19.3. narodil syn Kilian a tak taky nas ceka otazka jazyku.Ja,tak jako ty a tvuj manzel,chci mluvit na syna jen cesky a manzel nemecky,ale my to mame jeste trosicku vic komplikovanejsi,jelikoz ja a muj muz spolu mluvime anglicky.My jsme se totiz spolu seznamili na zamorskych lodich,kde jsme oba pracovali a tam byla anglictina mandatorni a tak uz se ted jinak spolu nebavime.Ja se tedy ucim nemecky,i kdyz je to setsakra tezky jazyk,hlavne gramatika – no ucim se ji rok,tak uz je to o hodne lehci,mluvim,i kdyz asi ne gramaticky jeste dobre,ale lidi mi tu rozumi,coz je dulezity a hlavne rozumim,coz pred rokem,to byla hruza.V nemcine jsem ovladala jen 5 slov a rozumet – no nic!!!
    Tak ti preju moc stesti v hledani.Pa Sonja

  • Ich weiss, dass es für dich schwierig ist. Ich war lange Zeit in Deutschlad und hatte es umgekehrt: ich vermisste meine tschechische Freundinen. Jetzt bin ich wieder zurüch. Es ist wirklich was anderes, über die Kinder, oder über die vielen Problemen, in eingene Sprache zu sprechen. Ich drücke Dir die Daumen, dass Du jemenden findest, auch wenn ich weiss, dass es nicht leicht wird. Vielecht könntest Du versuchen, im Netz deutsche Webseiten zu besuchen. Einmal habe ich sogar einen deutscher Klub in Prag gefunden, dort versammeln sich Leute, die entweder aud Deuschland stammen, oder nur deutsche Sprache magen. Machst gut und viel Glück. Lea

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist