Synchronizované papání

Ne, nejedná se o překlep a pokud jste slůvko papání zaměnili za plavání, je to čistě Vaše záměna, která však není až tak překvapující. Ale k věci…
Není to tak dávno, co mě zaujala ukázka z knihy Výchova dítěte od 1 do 3 let o tom, jak se dítě učí samostatnosti při jídle. Tenkrát jsem si v duchu říkala, jak to bude fajn, až se i naše miminko bude domáhat toho, že baštit bude samo, já jen předám lžičku, párkrát budu muset po jídle setřít podlahu, ale v poměrně krátké době budu krmení už jen přihlížet. Ha, ha, ha – naivita jak z magazínu!

Z miminka je batolátko, které se skutečně začíná sápat při krmení po lžičce, přičemž zřetelně dává najevo, že ví, k čemu onen nástroj slouží. Vlastně se ji snažila ukořistit už od dob, kdy jsme s příkrmy začínali. Ale v té době to pro ni byla spíš zajímavá hračka, se kterou se dalo mávat, šermovat mámě před očima, nebo ji házet na zem. Kolem svých prvních narozenin, ale Áňa už pochopila, co se se lžičkou má dělat a snaží se to praktikovat.
Ano, naše slečna přišla na to, že lžička je na krmení, tedy pro větší přesnost – na krmení někoho druhého. Proto jsou dvě lžičky u nás absolutní nutností – jedna pro dítko, druhá pro „oficiálního krmiče“. To, že obsah té první v útrobách dítěte skončí skutečně jen zcela výjimečně, však není způsobeno jeho neobratností, nýbrž faktem, že má naprosto odlišné místo určení.

Zprvu to vypadalo tak, že jsme při jídle musely být lžičkou vyzbrojeny obě dvě. Já tou svojí krmila, Áňa tu druhou zkoumala a snažila se s ní trefit do misky. Netrvalo dlouho a přišla na to, jak ji zabořit do kaše a následně z ní velmi rychle vytáhnout takovým způsobem, že pozůstatky společné večeře putují po celé kuchyni. Vynikající zábava! A co teprve když se do kašičky trefí tím správným koncem, takže ničivá nálož má svoji váhu… Samozřejmě není nad to čas od času si lžičku v ručce přetočit, aby se kašička krásně rozpatlala v té malé dlani, kterou dětátko najednou až příliš ochotně udělá mámě malá, nebo si pak obalenými prstíky promne očička tak dokonale, že občas váhám, zda se nerozhodla aplikovat nějakou speciální obličejovou masku.

Poté přišlo již zmiňované poznání, že lžička je na krmení. Od té doby vím až moc dobře, jak všechny ty vločkové a jáhlové kaše, těstoviny s brokolicí a další zdravé blivajzky chutnají. Řeknu Vám, bez soli to opravdu není žádná sláva, ale už si pomalounku taky zvykám. Nic jiného mi ani nezbývá. Áňa se totiž rozhodla, že veškeré předkládané pokrmy na mě otestuje. Já tak její pokroky v ovládání lžičky sleduju s narůstající nedůvěrou. Čím je totiž v tomto umění úspěšnější, tím více kašiček se jí daří do mě dostat.
Nevím, jak jsem v ní vzbudila takovou podezřívavost, ale ona na mě prostě testuje, jestli to je nebo není k jídlu! Vypadá to tedy tak, že pokud já s nadšením neotvírám pusu při její snaze mě nakrmit, ona sevře pevně rtíky a ani do ní nelze nic vpravit.

A tak je stále obtížnější odpovědět na otázku, kolik toho tak sní. I kdybych přesně odměřila množství jídla, které do misky dávám, dost obtížně zjistím, kolik toho při neplatných pokusech ulpělo na podlaze, nábytku a různých částech našeho oblečení, a už vůbec bych nevypátrala, jaké množství jí nedobrovolně sama sním.

Tak nevím, jestli se mám z pokroků v ovládání lžičky radovat, nebo se obávat, že postupem času bude Áňa rychlejší než já, čímž mě donutí zlikvidovat celou její porci. Faktem je, že už těm jejím laskominám začínám přicházet na chuť, že by tak moc chtěla pečovat o moje zdraví?

Petra Vymětalová

V roce 2004 jsem založila a postupně vytvořila portál VašeDěti.cz. Díky zkušenostem, které jsem za tu dobu při práci na webu nasbírala teď funguju hlavně jako podpora pro "počítačové blondýny". Pomáhám jim pochopit jejich vlastní weby a pečovat o ně tak, aby jim přinášely radost. VD se věnuju sice už spíš okrajově, pořád je to ale moje první internetové dítko.