Jak jsem chtěla žít zdravě.

Tento příběh je starý sedm let, ale ještě teď vidím ta šibalská očka mého synka. Vždy, když si vzpomenu na nějakou dietu, musím se smát…

Nejdříve Vás musim seznámit se svou rodinkou. Jinak by to celé nedávalo žádný obraz tohoto příběhu.
Tak tedy manžel Špejlička, syn, dcerka a Já. Dalo by se říct normální tuctová rodinka, ovšem zdání klame, neb páni kluci jsou vegetariáni a My holčiny masožravci.
Taková snídaně v naší rodince vypadá takto: kluci misku s vločkama, křupinkama, jogurt. A my děvčata? Krajíc chleba s máslíčkem, salámkem, vajíčkem, okurčičkou, no prostě obložený chlebíček. Ani v čaji nebyla jednota. Kluci ovocný, my černý. Svačina – celozrné pečivo proti rohlíčku s párečkem. Nutno podotknout, že tady jsem ztratila přehled neb děti si svačinu kupují samy.
Já jsem se ale nijak nešidila, prodávala jsem v kantýně, kde se i vařilo, tak o mé párečky pěkně opečené bylo postaráno, cmundička jedna báseň a ty hranolky křupavoučké, prostě bašta.
Pravda kluci špejličky, dcerka akorát, jen já tak o 5 kg víc. Nijak jsem se netrápila, vždy až na jaře, kdy se sundal kabátek, pak trochu výčitek bylo, ale co. Jsme tu jen jednou a co máš v břiše, už ti nikdo nevezme, to říkávala babička. No, v té době nebylo pumpování žaludku ani gastro vyšetření. Teď už toto neplatí. Nebyla jsem žádná koule, spalování bylo dobré.
Jak tak život běžel dál, můj mužíček Špejlička (180/65) musel na preventivní prohlídku. V práci chodí každý rok. Tak taťka šel, hrdě se vrátil a hned oznámil, jací jsou tam dnes upíři! 5 zkumavek krve! Chtěl chudáček politovat, pofoukat bebíčko. Já se totiž bojim píchání. Snad ani jednou jsem nemlčela, aspoň au, no něco říct musim. To chápete.
Za týden si běžel pro výsledky a po cestě si pohvizdoval. Ovšem to, co se vrátilo domů, to připomínalo hromádku neštěstí!
Večer zasedla rada a táta prohlásil památnou větu: „Tak rodino, je konec přejídání, žádný dortíčky, buchty, knedlíky, N I C, jen zelenina a hotovo!“
Pohled dcery a můj si nedokážete ani představit! Naše řízečky, vepřová pečínka, ba sbohem párečky, salámku papa! No hrůza! A proč ta změna jídelníčku? Taťka měl vysoký cholesterol!
Za měsíc jsem dostala chřipku a pan doktor dostal dobrý nápad! Tak uděláme rozbory a podíváme se, jak si vedete! Máme stejného lékaře. (Tu jsem uviděla mé opékané párečky k svačince, cmundičku do zlatova opečenou křupavoučkou) pochopitelně jsem mlčela, tak co, nějak bylo nějak bude. Vydržím. Jsem žena. Podíval se přes brýle a hned bylo jasné, kolik vážím, neb pohled byl rentgenující!
Čas běžel dál a Já šla pro výsledky, páreček v bříšku pro zahřátí, nálada dobrá, tak si prozpěvuji. To, co pak jsem uslyšela, by vyrazilo dech i Rambovi. Ne že bych protestovala, to ne, ale co má Špejlička? Pan doktor pravil: „Vidím, že jíte zdravě, máte vše v naprostém pořádku. Jen tak dál.“ Abych moc nelítala v oblacích, dodal: „Sice tak 3-5 kg by mělo jít dolů, ale jinak jsem spokojen.“ Pochopitelně jsem dostala radu, čím mám krmit mužíčka, co mu škodí, čeho se vyvarovat. Ani tehdy jsem raději neříkala, čím se kdo živí. Proč táta zeleninu, já párečky.
Večer už manžel čekal netrpělivě, s jakou pohromou se vrátím a k večeři udělal zeleninový rizoto. To, co následovalo po mém oznámení raději nebudu psát. Špejlička byl jak duha, tolik barev, jinak hromádka neštěstí. To nečekal!
A tak jsem se rozhodla žít zdravě. Mám Špejličku moc ráda. A pro zachování živého otce dětem, co bych neudělala.
Stala jsem se Já vegetariánkou. Nikdo nechápal proč a co se děje, jen rodinka věděla, ale mlčela. Taťka totiž řekl, že co byl první rok vegetarián, zhubnul 4 kg. Silná motivace, bez dřiny, hladu. Pravda, jeden den se držel půst, to podle měsíce, ale to se dá vydržet.
V práci jsem byla od 6.00 do 16.00 a jím naposledy v 18.00, jen tý vody v břiše bylo nějak moc. Vydržela jsem!Cítila jsem se lehčí, čistší, tedy vnitřně. Váha byla pořád stejná, ani gram dole!
Na maso jsem chuť neměla, nevím proč, a párečky se kupovaly pro dcerku dál. Jednou ale synáček už nevydržel, byla jsem červená jak rak, to pokaždý, když byl půst, prý tělo se čistí, a pravil: „Maminko, tak se už netrap, a vem si jablíčko. To můžeš, je to ovoce.“ Byla to krásná slova pro člověka hladového, tak jedno červěný jablíčko a to pošušňáníčko. Dobrý bylo.
Synáček mě nechal sníst ono vytoužené jablíčko a pak pravil: „Vidíš, já to taky nevydržel!“ A pohladil mě po tváři. Nejraději bych ho praštila, to musíte uznat, nebyla to obava o moje zdraví, ale obava, zda nebudu lepší!
Možná mu křivdím a možná se bál, no nevím, nikdy to neřekl. Ovšem ten jeho pohled, ty modré šibalské oči, vidím je stále i dnes po tolika letech. Teď se už směju, jak mě doběh, při vzpomínce na můj pokus jíst zdravě.
Za dalších půl roku jsem koupila dcerce párečky a jak uvažuju, co udělám dál, nepochopitelnou příčinou ruka šmátralka jeden vytáhla a já jedla, a jedla, a to byl konec mého života jako vegetarián.
Pravda cholesterol nemám zatim zvýšený a doufám, že i při mojim způsobu žití ani nebude. Má Špejlička se už smířila, že jsem nenapravitelná. Nejím všechno, neb nemohu, ale to je z jiného důvodu, tak někdy příště.
P.S.- nikdy jsem neschodila za celou dobu ani gram.