Cukroví po americku aneb není máslo jako máslo…

Jak jsem již naznačila v příspěvku o štědrovečerním menu, cukroví osobně nepeču a nikdy jsem nepekla… Teď jsem si ale vzpomněla, že jedny Vánoce byly v tomto směru výjimkou a to výjimkou velice výjimečnou. Byly to Vánoce r. 1994 (jak ten čas letí:-)), které jsem trávila jako au-pair v New Jersey v USA. Tamnější oslava Vánoc mi z paměti hned tak nevymizí…

Můj au-pair pobyt byl oficiálně návštěva známých s turistickým vízem na 6 měsíců (následně se v USA bez problémů ještě o několik měsíců prodloužilo), a dohodila mi jej moje kamarádka, která tam odjela (stejným způsobem) cca 2 měsíce přede mnou. Do New Yorku jsem odletěla 12. prosince s tím, že Vánoce už oslavím tam. Vezla jsem dárky pro děti (dřevěné hračky – zapadly do hory hraček ve sklepě…) a velikou čokoládovou vánoční kolekci na stromeček… až po příjezdu a hrdém rozbalení kolekce jsem byla taktně upozorněna na to, že „oni jsou židé“ (tedy pan otec je katolík, ale pan otec v této rodině se autoritou rovnal něčemu mezi 4. dítětem a domácím zvířátkem), takže oni Vánoce neslaví… první trapas. Ale vědí o tom, že „my Češi“ bychom chtěli oslavit Vánoce spolu a Jana (ta moje kámoška) říkala, že se už něco chystá…“My Češi“ – to znamenalo několik (přesněji 6 – 4XX + 2XY) českých au pair v městečku, kteří se už mezi sebou znají…
Mezi „zaběháváním se v domácnosti se 3 malými dětmi“ při příležitostných návštěvách mi Jana nastínila, jakže bude ta naše oslava vypadat. Dům(!) nám půjčí jeden starý pán, starý přítel přítele přítele jednoho z přátel… jednoho z nás, který odjíždí na svátky někam pryč, kapra pro nás sežene jiná rodina (docela těžký oříšek – to by člověk nevěřil), no a my nakoupíme a upečeme nějaké cukroví a uděláme bramborový salát… pečení se díky velkorysosti Janiny šéfky odehraje v domě, kde pracuje právě Jana. Pro všechny naše rodiny znělo toto vše asi jako pro nás japonské vánoční zvyky, takže byli velmi zvědaví, a s ochutnávkou cukroví se samozřejmě počítalo pro všechny… (kapra a salát si odpustili – asi jako my nějaké položivé červy…)
Já a Jana jsme dostaly za úkol vyrobit cukroví nejklasičtější z klasických – vanilkové rohlíčky a linecké – resp. Jana si to vyřvala, protože má ty nejlepší recepty… dobrá, jdeme na nákup. Sebraly jsme své výplaty (já tu první – týdenní) a zamířily jsme do supermarketu, předčímž jsme byly našimi vlasteneckými šéfkami poučeny (potom, co jsem všechny kolem přesvědčila, že umím zacházet s vysavačem, mikrovlnkou apod.), že „here in the U.S.A.“ dostaneme opravdu opravdu všechno, na co jen pomyslíme…
V obchodě – mouka: jednoduché – hrubá, polohrubá, hladká – ne tak zde – matně si pamatuji na mouku ovesnou, pšeničnou, kukuřičnou… bohužel všechny v papírových sáčcích, takže vizuálně nehodnotitelné… nakonec jsme uvěřili nápisu hlásajícímu na jednom druhu něco jako „mouka na všechno“ – když na všechno, tak i české cukroví… máslo: ať jsme hledali, jak jsme hledali, klasické „máslo“ jsme nenašli… základním problémem bylo to, že naprostá většina másel byla solená (toto solené jsme teba používali i na rozpečenou vafli pod javorový sirup – oblíbená to snídaně dětí)… nesolené zkrátka nebylo, nebo to byl margarín pro studenou kuchyni… najednou Jana vykřikla „hele!“a v ruce vítězoslavně třímala krabičku, na které byl vpravdě „americký“ nápis „I can’t believe that’s not butter!!“ (Nemohu uvěřit, že to není máslo!!) – naprosto nejlepší něco, co – jak z logiky nadpisu vyplývá – je úplně stejné jako máslo a není to solené… máme vyhráno! Další ingredience jsme tu s většími tu s menšími obtížemi našli (místo prášku do pečiva soda – to snad nevadí), jen u marmelády jsme asi z náhlého přechodného pomatení smyslů vybrali marmeládu z kiwi trávově zelené barvy („bude nakyslá – to bude v tech lineckých mňam“… a taky jsme ji nikdy předtím nejedly… a obě máme kiwi strašně rády…)
Na pečení jsme měli vyhrazeno jedno sobotní předvánoční odpoledne, kdy se Janina rodina vypravila na návštěvu k příbuzným. Drobný problém nastal hned v úvodu – totiž lehce odlišné metrické systémy Evropy a USA – my u nás (a logicky i v receptech) máme deka, gramy, litry, mililitry a stupně Celsia, zde jsme na váze, odměrných nádobách a pečící troubě našly poundy, inche, cupy a stupně Fahrenheita… a jestli si myslíte, že přepočet je jako „krát pět“ nebo podobně, tak to se pletete, oni jsou ti amíci fakt úplně jiní… takže se začátek lehce pozdržel sezením u stolu a násobením a dělením s pomocí papíru a tužky, protože kalkulačku jako pečící pomůcku nás vůbec nenapadlo zajistit… (dodnes si pamatuji převodní vztah mezi stupni C a stupni F: F=Cx9/5+32 – to se z hlavy počítá dost blbě, ale člověk si zvykne…)
Převedy jsme recepty na americké reálie, navážily, naměřily, spatlaly těsta („mouka na všechno“ byla něčím mezi naší hladkou a polohrubou – ou kej…) vytvarovaly rohlíčky, vykrojily linecké – kolečka skleničkou, malá kolečka ve středu násadcem od propisky, a poté jsme rozmáchlými tahy nožíkem tvořily moderní abstraktní mnohoúhelníkovité tvary – tak abstraktní, že byl někdy až problém udělat aspoň 2 stejné, by šly slepit…šup na plech a šup do trouby rozpálené na pečlivě přepočtené stupně F… oddechly jsme si a hrdě jsme usedly ke stolu doprotřed kuchyně, že si dáme kafe, popíjely jsme a klábosily o tom, jaké je to vlastně fajn… najednou koukám přes skleněné okýnko do trouby a vidím něco, co asi není úplně ou kej… naše úžasně postmodernisticky tvarované linecké placky strašně nabyly, všechny téměř sjednotily svůj tvar do neurčité louže, pěnily a prskaly tak, že to vypadalo, že to všechno každou chvíli vyletí do povětří… Zíraly jsme do té trouby jako dva magoři, až nakonec mi to asi v hlavě seplo a pronesla jsem vysvětlující větu – „Nemůžu uvěřit, že to není máslo…“ …co to teda proboha je?! – Nějaký strašný chemický dryák, který teď asi reaguje s tou moukou a tím vším v tom těstu a to teplo je jako katalyzátor chemické reakce… mlčky jsme začaly jednat – vytáhly plech z trouby a placky z něj sundaly – naštěstí se uklidnily a posléze začaly vypadat už jen jako bledší linecké pečivo opravdu velmi nepravidelného tvaru…v tu chvíli vcházela do dveří usměvavá Janina „šéfka“ s otázkou, co to tu tak krásně voní… naše netradiční linecké cukroví mělo ohromný úspěch, ačkoli po slepení získalo tvary ještě fantastičtější a vše bylo umocněno tou zelenou kiwi marmeládou – fakt pastva pro oči… vanilkové rohlíčky sice nabyly do velikosti menších croissantů, ale aspoň udržely jakž takž tvar, další holky splácaly nějaké nepečené kuličky, kluci vykuchali kapra, na bramborovém salátu jsme se kupodivu všichni alespoň v základech shodli (takže byl základ) i dárečky jsme stihli zakoupit… a tak se naše česká enkláva zhostila amerických Vánoc ve vánočně vyzdobeném zapůjčeném domě docela se ctí (akorát 25. ráno, když se starý pán vrátil domů a viděl kluky, jak se cpou k snídani studenou rybou, výrazně zblednul a vypadalo to, že bude blinkat… od dětství jedl k snídani zásadně jen cerálie s mlékem…)
Naše cukrovinová story tenkrát opravdu bodovala – z tohoto období jsme si ještě dlouhý čas držely (a ještě vlastně pořád držíme) hlášku „No to teda nemůžu uvěřit, že to není máslo:-)“…

Napsal/a: Káča