Co mě naučila homeopatie 5: Osobní poznání

Když se dívám na předchozí čtyři články, uvědomuji si, že toho co mě naučila homeopatie je mnohem víc. Kromě zákonů léčby a homeopatie, jsem došla k mnoha osobním poznáním, z nichž jsem se rozhodla také ty pro mě nejdůležitější sepsat.
Nejsou přímo zásluhou homeopatie jako takové, ale jsou to spíše objevy, které přišly cestou tak nějak samy.

Jak jsem již psala, po prvním léku mi bylo hůř než kdy dřív. Mohlo by se zdát nepochopitelné, že když mi bylo hůř, rozhodla jsem se i nadále svěřit své zdraví do rukou této metody. Ale ve velice krátké době jsem byla nucena poznat, že věci se mají jinak, než jsem si myslela. Je to jako když poznáte na vlastní oči a kůži působení přírodního zákona… Nejde nevěřit. Jak kdyby vám někdo řekl, že Země je placatá a vy jste ji viděli se točit :-), jak kdyby někdo řekl, že déšť je suchý a vy byli promáčení na kost…
Dostala jsem lék, který byl špatný, měl potlačující efekt, zlepšily se povrchní problémy a objevily se problémy hlubší. Ale současně s tím přišlo poznání, že to funguje, že to není náhoda, placebo…Věděla jsem, že když to šlo dolů, musí to jít po správném léku i nahoru.
Najednou jsem musela čelit větším problémům, ale díky tomu jsem získala zkušenosti a nadhled a mnoho dalších větších i menších životních poznání. Většina z toho se dá vidět pozitivně jen s určitým odstupem, který někdy mám a jindy ne.

• Poznala jsem, jaké to je žít ze dne na den.
  Je mi zle? Tak ještě krok a ještě krůček…snad už zítra bude líp.
  Je mi dobře? Tak hurá! A je mi jedno, co bude zítra.
   
• Poznala jsem, že nikdy nemůžu nikoho soudit. Vždy jsem ve velké míře cítila s ostatními…ale pořád jsem měla pocit, že když něco můžu já, tak může každý. Měla jsem nějaký názor na život někoho jiného. Teď vím, jak to bylo směšné a hloupé. Někdy je bolest větší, než síla ji unést. Někdy je obzor širší, než jaký je výhled. Co my ostatní víme o bolesti a výhledu druhých? Co my ostatní víme o tom, kolik síly je stojí každý drobný krok a kolik sil jim ještě zbývá?
  Dnes vím a věřím, že každý dělá to, co může.
   
• Poznala jsem, jaké to je slyšet pod vlastníma nohama křupat pomyslný led…poznala jsem, jaké to je klečet na kolenou a prosit o slitování, slibovat hory doly, věřit, že je někdo, kdo má moc změnit, co neumíme změnit sami… Poprvé jsem pocítila obrovskou víru a pokoru před něčím a někým, co nás přesahuje.
   
• Poznala jsem pravdivost rčení o tom, že vše zlé je k něčemu dobré. To je asi jedno z nejvíc udivujících poznání. Je to jakoby se propadem dolů zároveň rozšířil i veškerý obzor po stranách a nahoře. Jak může být něco současně strašné i úchvatné? Jak je možné být svázán a přitom uvnitř cítit svobodu? Jak je možné být navenek svobodný a uvnitř spoután?
  Jak to, že v té největší temnotě je tak jasně jako nikdy vidět ta jediná cesta, kterou se vydat?
   
• Poznala jsem spoustu dalších věcí, např. že se dá spát jen pár hodin denně, že se dá sníst za celý den jen pár soust, poznala jsem, na čem záleží a na čem vůbec ne, což bylo často v rozporu s tím, co jsem si myslela dřív.
   
• Našla jsem svůj smysl života. Vždycky jsem chtěla být nějak užitečná, pomáhat lidem, ale ne a ne přijít na to pravé. A tohle je přesně to, co jsem hledala. Cítím velkou touhu poznávat, pomáhat, zužitkovat vše objevené.
   

Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla lusknout prsty a všechno vrátit zpátky. Ale byla by to s úlevou už i veliká ztráta. Kdyby přede mnou stál někdo s touto nabídkou, já nevím, jak bych se rozhodla!
Kdyby mi nebylo po prvním léku hůř, těžko bych se začala o homeopatii zajímat, těžko bych mohla tak bezpodmínečně „uvěřit“ (ve skutečnosti se však nejedná o víru, jen o poznání).
Zkrátka homeopatie si mě přitáhla. Naprosto nemilosrdně a bez slitování :-).

Je to můj osud, moje rána do zad i pomocná ruka. Jsem na začátku, ale tohle vím jistě.

Předchozí články ze série Co mě naučila homeopatie: O zdraví, nemoci a léčení, Nemoc a její projevy – co to vlastně znamená?, Výběr léku, Léčba.

Napsal/a: makinea