Vždycky jsem si myslela, že jsem silná. Silnější než ostatní. Nehroutím se při prvních potížích. Dobře vím, že cesta může být i trnitá. Překážky mi nikdy nevadily. Spíš mě vždycky dokázaly „nakopnout“. Nejsem typ odevzdaný osudu a „prát se“ umím. A přesto jsem to vzdala. Nevydržela jsem…
Listopad 2008. Syn byl posmutnělý. Myslela jsem si, že nemá svůj den. Na mé otázky odpovídal neochotně a nic moc jsem se nedozvěděla. Jeden podivný den se však protáhl na několik dní a to už jsem začala být nejistá. Tušila jsem, že se něco děje. Jen jsem nevěděla co. A tak jsem zahájila rozhovor: „Byla bych moc ráda a potěšilo by mě, kdybys mi řekl, co se s tebou děje. Chtěla bych, abys věděl, že mi můžeš říct cokoli. A stejně tak chci, abys věděl, že ti vždycky pomůžu.“ Mlčky se na mě díval. Prohlížel si mě. Přemýšlel.
A byl neskutečně vážný. Pokračovala jsem: “Mám tě moc ráda a jsi pro mě nejdůležitější na celým světě a neexistuje nic, co by to mohlo změnit.“ A tak se osmělil.
Přestože je za normálních okolností dost upovídaný a jeho vyjadřovací schopnosti jsou téměř na úrovni dospělého člověka, měla jsem dojem, že se mnou mluví dítko ze školky. Nedokázal říct souvislé souvětí. Polykal slabiky.
„Dominik s Matějem mi vzali tašku… přišel jsem pozdě do třídy… neměl jsem připravené věci… paní učitelka se zlobila… pak mi vzali sešit.. ten jsem potřeboval…“ Chvíli mi trvalo, než mi to „secvaklo“. S tím jsem nepočítala… vůbec mě nenapadlo, že by můj syn mohl mít nějaké potíže se spolužáky. Měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Snažila jsem se mu vysvětlit, že kluci jsou rošťáci a dělají lumpárny, že to tak u některých kluků bývá. A hlavně jsem se ho snažila uklidnit a přesvědčit o tom, že se nic neděje.
Pár dnů na to přišel domů s prodřeným kolenem na džínách. Všimla jsem si toho hned. A zas měl ten zasmušilý výraz v očích. Tentokrát jsem to neodkládala, rovnou jsem se zeptala. „Když jsme šli z oběda, kluci mi podkosili nohy a já jsem upadl. Smáli se mi, že před nima musím klečet.“ Jediná otázka, která mě napadla, byla:“Kdo to udělal?“ Odpověděl: “Matěj s Dominikem.“ Nevěděla jsem, co říct. Hmatatelně jsem cítila jeho ponížení. Řekla jsem mu: “Zajdu za paní učitelkou a promluvím i s paní vychovatelkou v družině a dáme to do pořádku.“
Hned další den jsem se do školy nedostala, tak jsem se snažila alespoň o telefonické spojení. Když jsem volala po osmé, vyhodnotila jsem to, že to nechám na druhý den. Jenže odpoledne mi volal manžel do práce, že vyzvedl malého z družiny, že mu brečí v autě a on není s to ho utišit. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Třásly se mi ruce. V práci jsem se omluvila, že potřebuji odejít dřív… Doma mě čekal srdceryvný pláč. Seděl a plakal. Nebyl k utišení. Nakonec jsme to z něj dostali. Dominik s Matějem ho provokovali, aby se s nimi pral. On se prát nechtěl. Nadávali mu, že je srab. Kam se hnul, šli za ním. A stále stejné řeči: “Že mě neuhodíš, viď? Ty jsi takovej pitomec. Jsi srab.“ Neumím říct, co se mu dělo v hlavě, ale finále napjatého odpoledne bylo, že mu jednu vrazil. A samozřejmě ji hned dostal zpátky…
To už bylo i na mě dost. Hned ráno jsem šla do školy. Mluvila jsem s paní učitelkou, všechno jsem jí upřímně a na rovinu řekla. Nic jsem si nevymýšlela a nic jsem nepřikrašlovala. Slíbila, že na to dohlédne a že na malého dá pozor.
Prosinec 2008. Výsledek mého jednání byl víc než smutný. Paní učitelka promluvila ke třídě, ovšem její proslov o ubližování, kluky ještě oživil. Každou přestávku je měl u své lavice. A Matěj do něj šil: „Tak my jsme ti ubližovali, jo? A jak jsme ti ubližovali?“ Přišel domů ztrápený a oznámil mi, že nebude chodit do školy. Další den ráno seděl u snídaně a plakal, že nepůjde do školy.
Odpoledne si manžel v družině odchytil Matěje a promluvil si s ním. Paní učitelka měla ve třídě další proslov a tentokrát důraznější. Výsledkem bylo, že jsme do Vánoc měli klid.
Leden 2009. Pociťovala jsem změnu v synově chování. Do školy chodil bez problémů, v družině žádné problémy neměl. Prostě pohoda. Jsem tak naivní, že jsem si myslela, že se vše dalo do pořádku… zcela náhodně se dovídám, že je Matěj nemocný. A později mi to dojde…stejně náhodně se dovídám, že Dominik neustále zlobí Lukáše…
Únor 2009. Syn přijde s modřinou na obličeji. Cítím, jak mi proudí v žilách krev a tep mi buší ve spáncích. Tohle už je příliš. Dozvídám se, že Dominik s Matějem do něj strkali tak dlouho a tak mocně, až se uhodil o roh zdi. Tentokrát se nenechal vyprovokovat k žádné ráně a odešel na záchod. Matěj s Dominikem šli za ním. Prováděli kontrolu, zda nebrečí… „Ty řveš, viď, ty zbabělče!“ na něj pokřikovali na klučičích záchodech. Takže se můj syn nemohl ani dojít vyčůrat. A tohle už „nerozchodil“ ani můj manžel. Hned další den jel do školy. Mluvil s třídní učitelkou. Já jsem telefonovala matce Matěje. Poprosila jsem ji, zda by byla tak hodná a mohla s Matějem promluvit o jeho chování k našemu synovi. A zároveň jsem ji poprosila o telefon na matku Dominika (ty dvě rodiny se kamarádí). Nedala mi ho.
Večer u nás doma byla „bouře“. Volala Matějova matka. Mluvila s Matějem a Matěj NIC neudělal. Mluvila i s Dominikovou matkou a ta si je naprosto jistá, že Dominik by NIKOMU neublížil. To mě „posadilo na prdel“. Kluci všechno zapřeli a maminky to zametly pod koberec. Pak jsem se ještě dozvěděla, že náš syn neříká pravdu, že žárlí, že se s ním kluci nekamarádí…
No a to už jsem brečela i já. Cítila jsem se bezmocná. Nedokážu svého syna ochránit. Nezajistím mu bezpečí v době, kdy s ním nemohu být.
Manžel šel znovu do školy. Následoval další rozhovor s třídní učitelkou. Potíže se spolužáky se změnily. Přestali ho zlobit ve třídě a všechno si vynahrazovali v družině… Tak jsem šla do družiny. Mluvila jsem s paní vychovatelkou, řekla mi: „Víte, když váš syn je tak jiný. On je hodný, slušný a inteligentní, vůbec mezi ty kluky nezapadne.“ Měla jsem pocit, že nemluví o mém synovi, ale o nějaké infekční nemoci. A pochopila jsem, že tady nic nevyřeším.
Když k tomu přičtu všechny drobné nesrovnalosti s učitelkou, její podivné zacházení s žáky včetně křiku až řevu, přes ještě podivnější výuku, kde byla zřejmá snaha o „papouškování“ a vychovávání „mechanických hraček“, přes neuvěřitelné množství domácích úkolů až k tomu, že můj syn stále říká: „Jsem neviditelný.“ – Vysvětlil mi to: když se chce na něco zeptat, nedostane možnost a když už se zeptá, nedostane odpověď – došla jsem k jedinému možnému závěru…
Vzdala jsem to.
Zvedla jsem telefon.
Vytočila číslo.
A moje slova zněla: „Chtěla bych vás poprosit, zda k vám do školy mohu přihlásit svého syna …“ Zjistila jsem, že máme ve městě soukromou školu. Podařilo se mi získat bližší informace od maminky, která tam má holčičku. Získala jsem samé kladné reference.
Syn to přijal s nadšením. Moc se těší.
Už se zase nahlas směje.
Už si zase ve sprše zpívá.
A tak můj syn začne chodit do soukromé školy.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (33 vyjádření)
Padmé!Obdivuju tvé pevné nervy.To by porazilo s prominutím i vola.Ty nervy,co člověk musí všechno podstoupit a nejhorší na tom je,když večer lehnete do postele tak přemýšlíte kde jste udělala chybu a jak nejlíp to vyřešit,aby byly obě strany v pohodě.Vy jste to vyřešila přímo šalamounsky.Násilí zůstalo nepotrestáno,ale důležité je,že je syn konečně v pohodě.Ty nervy co si zkusil mu určitě na psychice nepřidaly.I když už určitě ví,že růžově nic nevypadá jak se zdálo.Co si všímám ve škole do které syn chodí tak učení upadá upadá.Žáci nemají vůbec žádný respekt a ani neuznávají autoritu.A to bude asi ten největší problém.Těm klukům bych přála přesně stejnou šikanu,aby věděli co to znamená-srab.Ale i na ně dojde a zlo bude potrestáno dříve či později.
Lussy, to, o čem píšeš, mi právě připomíná ten problém, o kterém jsem se zmiňovala výš – ve třídě mého syna. Kluk (velice inteligentní a chytrý), který děti kolem sebe slovně napadá, nadává jim i celé rodině, tam podloudně kopne, tam dívence s nemocnou páteří rozkopne drahou aktovku… ale sotva to začnou řešit rodiče dětí,(nebo si napadené děti postěžují paní učitelce) kluk natáhne moldánky – já nic, to oni, oni mě bijí, jsou na mě zlí… matka doslova na hlavu – můžou za to všichni ,proklela kdekoho do pátého kolene, pár kluků přes školou dokonce vyfackovala…. řešila to učitelka (moc šikovná a hodná paní), řešilo se to na schůzkách (kam maminka preventivně vůbec nechodila) – a nic. Maminka si prostě pořád mlela svou, že TO BY JEJÍ SYN NIKDY NEUDĚLAL (ááááááááá :((( )
Dokonce ten kluk vyhrožoval, že jednou přinese do školy pistoli a všechny postřílí. V dnešní době slova, která bych opravdu nepodceňovala. Nakonec to vyřešili tak, že odešel ten kluk – na nové škole je prý vcelku bez problémů, tak nevím. Ale je pravda, že od té doby se zklidnila i MArtinova třída.
Není to vůbec snadné a holky mají , Padmé, pravdu v tom, že jako máma jsi jednička :)Ono grázlové se vychovávají sami, ale vychovat z dítka slušného a ohleduplného člověka, to už chce trochu péče a úsilí 🙂
Ale jak píše Virenka, asi bych podala minimálně tu stížnost, aby se to nezametlo pod koberec a opravdu s tím něco dělali.
Bohužel je to svým způsobem obraz celé společnosti – u nás jsou ti hajzlíci taky chráněni, kdežto s obětí se nepáře nikdo….
Padmé,určitě jsi udělala pro svého synka to nejlepší a není to žádná prohra,že odchází na jinou školu.Přeji mu,aby tam byl oblíbený a našel si k sobě rovné a hodné kamarády.Můj synovec je takový tichý a hodný kluk,ale taky to neměl s nástupem do školy lehké,protože tam byl spolužák,který ho kopal-už v první třídě.Nejdříve doma nic neřekl,ale později nechtěl do školy,plakal a tak švagrová zasáhla.Ukázalo se,že tenhle darebák ubližuje více dětem a učitelka si na něho začala dávat pozor.Mně nedávno syn ukázal modřinu,co mu udělal kluk ve školce a že plakal a paní učitelka se na toho kluka zlobila a ptala se ho,jestli by se mu líbilo,kdyby mu taky tak někdo ubližoval a on na to odpověděl,že ano.Tak nevím,jak se tento kluk bude později chovat ve škole ke svým spolužákům.Denimu říkám,že se nesmí bát a má to oplatit ale většinou to stejně skončí slzičkami.Nejsem proto,aby se pral a už vůbec ne bezdůvodně někomu ubližoval,ale chci,aby se uměl bránit a tím se snad trochu vyhnul těmto nezbedům.Od mé známé dcera měla nejlepší kamarádku,která se ale později ukázala být pěkně falešná.S druhou kamarádkou natočily nějaké intimnosti,které dali na net a poslali to všem známým.Když se to dostalo do rukou škole,tak chtěli vědět,kdo to natáčel a svedly to na na dceru od známé,která ale v tu dobu s něma vůbec nebyla.Hodně se to řešilo a té holce nikdo nechtěl věřit,že u toho nebyla.Dostala domu papír o ředitelské důtce a učitelé se na ni dívali skrz prsty,že si hraje na svatou a přitom lže.Ale ředitelka vymyslela fígl a té jedné holce,která byla na tom videu,řekla,že dojede policie a ať řekne hned pravdu jak to bylo.No a ukázalo se,že od kamarádky dcera tam vůbec nebyla.Všichni učitelé,včetně ředitelky se jí osobně omluvili,což chválím,ale i přesto z toho všeho byla hodně smutná.Není to vyloženě šikanování,ale ublížení to taky je.
Lussy, já za sebe: už jsem to rozdýchala, také jsem byla naštvaná…
To, co píšeš o tom chlapci, je dost „silný kafe“. A dávám za pravdu paní psycholožce – rodiče jsou ti, kdo jsou za to zodpovědní a rodiče by měli dohlédnout na nápravu.
Virenko, děkuji, že jsi napsala. Tuším, že mi to vadí úplně stejně jako tobě. Není to správné, já to dobře vím. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem byla opravdu bezradná. Ředitel školy již několik měsíců vážně nemocný a poradkyně k ničemu. Jak jsem psala, matka jednoho z těch kluků byla hodně nepříjemná – úplně celou situaci otočila a to si pak teprve člověk připadá jako v Jiříkově vidění! Prostě jsem to nevydržela a vzdala to… To víš, že mě také napadlo, že si vyhlédnou někoho jiného. A ta myšlenka se mi vůbec nezamlouvá.
Ještě si to nechám projít hlavou…
Padmé, četla jsem článek už před hodnou chvílí, ale před reakcí jsem to musela vydýchat. (Taky nám už pár dní pořád padá internet, takže pauza není od věci.)
K řešení: postupovala bych asi velmi podobně, při tom, co popisuješ, je změna školy asi jediným dobrým řešením pro synka. Ale vztek mě jímá (i díky vzpomínkám na něco podobného ze školky, co jsem si zase já, tehdy na to nepřipravená, užívala pár měsíců) při pomyšlení na ty měsíce a jiné děti, které zůstávají, nebo se najdou nové… Já bych odcházela se stížností na vedení školy a místní školskou správu, že šikana v nižších ročnících byla řešena naprosto nedostatečně a stav trvá dál. (Mluvím jen za sebe, nic ti nepodsouvám, mně to momentálně hýbe žlučí velmi moc.) Nesnášela bych dobře, že by měly škole ty vší silou zavírané oči procházet, další slušnější děti přinejmenším ve stejné situaci a zmiňovaní hoši a jejich rodiče na koni… Blahopřeju k vyřešené osobní situaci, přeju hodně štěstí, klidu a nových kamarádů synkovi v nové škole a nepřeju nikomu, aby ho podobný problém potkával. Vím, že se situace již i mezi menšími zhoršuje, ale nechávat tomu volné pole je přinejmenším hodně krátkozraké řešení…
Padmé,
mě tohle vždycky tak naštve! Hajzlíkům doma rodiče ještě klepou po rameni,jaký jsou borci a utvrzují je v tom,že si můžou všechno dovolit.
Ale je skvělý,že máš tak vychovaného syna,uvidíš,že v životě se mu to 100 x vrátí a těm parchantům taky,ale jinak.
Znám ve svém okolí rodiče,kteří od malinka svého syna naprosto nepochopitelně rozmazlovali,už ve školce řezal děti,kradl jim věci a oni ho pořád omlouvali,že Pavlík je jen víc živé dítko. Když šel do školy,začalo peklo,v žádné škole nevydržel déle než do pololetí. Maminka s tatínkem ho neustále omlouvali,svalovali vinu na učitele a spolužáky,absolutně si nepřipouštěli problém. V páté třítě přetáhl židlí učitelku a od té doby ho nikde nechtěli,pověst ho předcházela,vzali by ho jen do speciální školy,ale to by rodiče nedovolili,protože co by tam Pavlík dělal? Tam přece nepatří. Mluvila jsem s jednou ředitelkou školy,kam chodil.Řešila ho i s psycholožkou,její vyjádření bylo,že léčit by se měli nejdříve rodiče…
Pak jsem o něm dlouho neslyšela,teď se prý učí na instalatéra. Když jsem ho nedávno potkala,úplně jsem se lekla. Je mu asi 17 let,má asi 2 metry a pohled vraha.Fakt. Má tak zlý pohled,až mi z toho nebylo dobře a doufám,že o něm jednou neuslyším např. v televizi,že provedl něco opravdu ošklivýho.
Babkabylinkářka: moc děkuju, napsala jsi to moc hezky.
Nuninko, díky, já vím, že je to smutné, kdybys věděla, co já se nabrečela… ale já doufám, že to zlé je za námi a to dobré na nás čeká :-))
Pamina: děkuju, že jsi napsala, jsem tak nějak zvláštně ráda, že nejsem sama. I když bych si přála, aby to bylo jinak…
Padmé, udělala bych to taky:-). Slušní lidé asi opravdu mají problém. Jedna známá, která teď učí ve školce, mi vyprávěla, jak musela dát obě děti z místní školy pryč. Chlapce napadal jeden spolužák, řešilo se s učitelkou, jeho maminkou, ředitelem a tak stále dokola. Její manžel vzal dokonce kamaráda právníka a šli k rodičům toho chlapce domů. Bohužel někteří rodiče nechtějí vidět a někteří pedagogové nespolupracují. Pak je opravdu vítězstvím odejít.
A ještě jsi mi připomněla příspěvek jednoho anonyma tady na VD. Mluvilo se o slušnosti a o tom, jak mají děti reagovat, když je nějaké jiné dítě obtěžuje. Ten člověk psal: „Kde to žijete?“ Jenže já chci, aby se mé děti chovaly slušně, ne aby se z nich stali ubožáci, kteří musí stále někoho bouchat, aby ukázaly, že jsou nejsilnější.
Babkobylinkářko, líbí se mi tvá reakce:-)
Padmé, to je moc smutný článek. Až se mi chtělo brečet.
Snad to už bude v pohodě. Držím palečky ať se syn těší do nové školy a ať se směje.
Držte se.
Padmé, máš naprostou pravdu. To poznání bylo sice kruté, ale na druhou stranu aspoň víš, že tvůj syn opravdu dokáže rozlišit to dobré od toho špatného. Takže sice máš pocit, že jsi něco „vzdala“, ale na druhou stranu zase máš 100% jistotu, že jako matka jsi jednička a že se ti podařilo svému synovi předat to nejcennější. Jsi skvělá!!!!!!!!!
A ještě jedna pro mě ne nepodstatná věc.
Uvědomila jsem si, že jsem ráda za to, jaký můj syn je. Já chci, aby takový byl i nadále. Bude to mít v životě asi těžší, ale to určitě zvládne – časem.
Nesnesla bych pomyšlení, že je prevít, který někomu ubližuje. Nechtěla bych, aby se přizpůsoboval takovýmhle hajzlíkům. Tihleti dva grázlíci už dokázali zmanipulovat a navést několik dětí k různým lumpárnám. Můj syn je neposlouchal a „jel“ si po svém.
A mě až teprve teď došlo, že můj syn už ví, co je dobré a co špatné, že to umí sám rozeznat a sám za sebe se rozhodnout. A tak je to dobře. Tak by to mělo být.
Děkuju Vám všem. Pročetla jsem si všechny komentáře a názory. A pokusím se „reagovat“.
Smutné to je, s tím souhlasím. Také jsem z toho byla smutná. Za tu dobu jsem si prošla celou řadou emocí – od naštvání, přes vztek až po smutek a splín.
Nejdřív jsem byla překvapená a zaskočená a naprosto nepřipravená. Pak jsem se s tím začala prát. Věřila jsem, že to bude dobré, že to srovnáme, vyřešíme, že se domluvíme. Postupně mi začalo docházet, že to nepůjde.
Totálně jsem zkoprněla na pololetních třídních schůzkách, když učitelka řekla v přítomnosti rodičů těch „smradů“, že ve třídě žádné problémy nejsou. No a pak už mě jen dorazila vychovatelka v družině.
K výchovnému poradci na škole se nebudu raději vůbec vyjadřovat. A ředitel je již několik měsíců nepřítomen, je v pracovní neschopnosti. Přetížená a vyčerpaná zástupkyně se zhroutila. Tolik asi ke stavu na škole.
Výchovný poradce na škole, ředitel a pak trestní oznámení na šikanující žáky – a to v každém případě i v tomto věku dětí. Ze třídy neměl odejít Váš syn, ale ten, kdo šikanoval.Hodně štěstí a nebát se jít až tak daleko.Škola naprosto selhala. Učím , vím o co jde.
Teda to je hrozné.Já si to nedovedu představit a mám z toho hrozný strach.Myslím,že jsi udělala všechno,aby jsi syna ochránila a vyřešila jsi to dobře.Je strašné kam to někdy může dojít.Hlavně,že je malý zase spokojený,ale kdoví koho si vyhlédnou příště.
Padmé, běhá mi z toho mráz po zádech, ale přesto vím, že je to všechno naprostá pravda. Bohužel Slušní lidé opravdu nemají na růžích ustláno. Moje holčička je taky trochu „jiná“ než ostatní, nečučí na telku, nehraje na počítači, učí se atd. Bylo by toho víc. Měla velký problémy najít si kamarádku, teď je to půl roku dobrý, ale vydrží to? Zatím ji nikdo nešikanuje, ale vidím na ní, jak by chtěla kamarádit s holkama, který o ni nestojí, protože je jiná. Taky jsem byla ve třídě za šprta a vím, že to není záviděníhodná pozice, ale dneska je všechno daleko tvrdší.
Nemyslím si, že bys selhala, jsi skvělá máma, že ti na tvém synovi záleží. Jen mám strach, aby ti sígři jednou opravdu dostali přes hubu. Taky máme ve škole takový – dvojčata. Třeťáky – postrach školy. Jejich otec je jednou nohou v kriminále (možná že teď už oběma, nemám čerstvé zprávy), matka s nima nesvede nic, pokud si dovolí protestovat, dostane přes hubu (pardon za ten výraz). Když chtěla paní učitelka (mimochodem úžasná ženská) problém s jejich chováním řešit, jejich otec si na ní došlápl a málem dostala taky (je to moje kamarádka a ještě ten večer mi volala, totálně vytřepaná, že přežila, ale že neví, jestli se tam ještě zvládne vrátit – zvládla to, ale s kluky fakt moc nesvedla). Je to těžký a celospolečenský problém.
Padmé, úplně mi běhá mráz po zádech. Já jsem toto zatím nikdy neřešila, možná se ptám úplně hloupě, ale není nějaká jiná instance, než učitelka. Např. ředitelství, sociální,…? Hlavně že máš zase šťastného syna. Ale myslím si, že tím to nekončí. Ti „parchanti“ si vyhlédnou někoho jiného.
Padmé, já jen smutně žasnu 🙁
Pamatuji si, žes v poradně tento problém řešila, když byl v počátku….ale pokračování i postoj učitelky mi úplně vyrazil dech. Je hrozně smutné, že slušný inteligentní kluk je terčem šikany nejen od dětí, ale i od dospělých – a chovají se k němu, přesně jak píšeš, jakoby byl infekční. Podobné problémy jsme zažívali i ve třídě našeho Martina, ovšem tam šlo trochu o něco jiného a naštěstí se to netýkalo přímo mého syna.
Udělala jsi jistě to nejlepší, cos pro své dítko mohla udělat – vyřešila jsi to opravdu skvěle. I když je to smutné, řes musela ustupovat ty. Ale hlavní je, že syn je zase šťastný 🙂
Myslím, že jsi udělala dobře. S blbostí jiných nepohneš, bohužel. Ale teď, když už je syn v klidu a z jejich dosahu, bych si na ty hajzlíky někde počkala…když to nejde po dobrém. A to jsem beránčí povaha, ale takovéhle bezpráví mě opravdu vytáčí, pak platí oko za oko !!!
Padmé, ve své situaci ses zachovala asi jediným možným způsobem a je dobře, že se syn zase směje a je šťastný. Ale stejně to vnímám jako „prohru“… Je mi z toho smutno. Že slušní lidé musí uvolnit cestu nevychovaným hajzlům. A hajzlové se utvrdí v tom, že zvítězili… To nejsou zdravé ostré lokty… A učitelky/vychovatelky takové chování podporují… 🙁
Padmé, to je smutný, že rodiče těch kluků to nijak neřešili. Asi ti kluci nemají doma moc dobré zázemí a z toho pramení jejich agresivita – v žádném případě je ale neomlouvám.
Asi jsi zvolila to nejlepší řešení. Horší je,že oni si nejspíš najdou někoho jiného, koho budou šikanovat.
Mobile Sliding Menu