Vždycky jsem si myslela, že jsem silná. Silnější než ostatní. Nehroutím se při prvních potížích. Dobře vím, že cesta může být i trnitá. Překážky mi nikdy nevadily. Spíš mě vždycky dokázaly „nakopnout“. Nejsem typ odevzdaný osudu a „prát se“ umím. A přesto jsem to vzdala. Nevydržela jsem…
Mám syna. Za pár týdnů mu bude 9 let. A já – stejně jako každá milující maminka – jsem přesvědčená, že je mou povinností ho chránit a až donedávna jsem byla přesvědčená i o tom, že to dokážu. Bohužel jsem zjistila, že mohou nastat i takové situace, kdy mateřská láska nezmůže nic a nedokáže dítěti zajistit bezpečí a ochranu.Listopad 2008. Syn byl posmutnělý. Myslela jsem si, že nemá svůj den. Na mé otázky odpovídal neochotně a nic moc jsem se nedozvěděla. Jeden podivný den se však protáhl na několik dní a to už jsem začala být nejistá. Tušila jsem, že se něco děje. Jen jsem nevěděla co. A tak jsem zahájila rozhovor: „Byla bych moc ráda a potěšilo by mě, kdybys mi řekl, co se s tebou děje. Chtěla bych, abys věděl, že mi můžeš říct cokoli. A stejně tak chci, abys věděl, že ti vždycky pomůžu.“ Mlčky se na mě díval. Prohlížel si mě. Přemýšlel.
A byl neskutečně vážný. Pokračovala jsem: “Mám tě moc ráda a jsi pro mě nejdůležitější na celým světě a neexistuje nic, co by to mohlo změnit.“ A tak se osmělil.
Přestože je za normálních okolností dost upovídaný a jeho vyjadřovací schopnosti jsou téměř na úrovni dospělého člověka, měla jsem dojem, že se mnou mluví dítko ze školky. Nedokázal říct souvislé souvětí. Polykal slabiky.
„Dominik s Matějem mi vzali tašku… přišel jsem pozdě do třídy… neměl jsem připravené věci… paní učitelka se zlobila… pak mi vzali sešit.. ten jsem potřeboval…“ Chvíli mi trvalo, než mi to „secvaklo“. S tím jsem nepočítala… vůbec mě nenapadlo, že by můj syn mohl mít nějaké potíže se spolužáky. Měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Snažila jsem se mu vysvětlit, že kluci jsou rošťáci a dělají lumpárny, že to tak u některých kluků bývá. A hlavně jsem se ho snažila uklidnit a přesvědčit o tom, že se nic neděje.
Pár dnů na to přišel domů s prodřeným kolenem na džínách. Všimla jsem si toho hned. A zas měl ten zasmušilý výraz v očích. Tentokrát jsem to neodkládala, rovnou jsem se zeptala. „Když jsme šli z oběda, kluci mi podkosili nohy a já jsem upadl. Smáli se mi, že před nima musím klečet.“ Jediná otázka, která mě napadla, byla:“Kdo to udělal?“ Odpověděl: “Matěj s Dominikem.“ Nevěděla jsem, co říct. Hmatatelně jsem cítila jeho ponížení. Řekla jsem mu: “Zajdu za paní učitelkou a promluvím i s paní vychovatelkou v družině a dáme to do pořádku.“
Hned další den jsem se do školy nedostala, tak jsem se snažila alespoň o telefonické spojení. Když jsem volala po osmé, vyhodnotila jsem to, že to nechám na druhý den. Jenže odpoledne mi volal manžel do práce, že vyzvedl malého z družiny, že mu brečí v autě a on není s to ho utišit. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Třásly se mi ruce. V práci jsem se omluvila, že potřebuji odejít dřív… Doma mě čekal srdceryvný pláč. Seděl a plakal. Nebyl k utišení. Nakonec jsme to z něj dostali. Dominik s Matějem ho provokovali, aby se s nimi pral. On se prát nechtěl. Nadávali mu, že je srab. Kam se hnul, šli za ním. A stále stejné řeči: “Že mě neuhodíš, viď? Ty jsi takovej pitomec. Jsi srab.“ Neumím říct, co se mu dělo v hlavě, ale finále napjatého odpoledne bylo, že mu jednu vrazil. A samozřejmě ji hned dostal zpátky…
To už bylo i na mě dost. Hned ráno jsem šla do školy. Mluvila jsem s paní učitelkou, všechno jsem jí upřímně a na rovinu řekla. Nic jsem si nevymýšlela a nic jsem nepřikrašlovala. Slíbila, že na to dohlédne a že na malého dá pozor.
Prosinec 2008. Výsledek mého jednání byl víc než smutný. Paní učitelka promluvila ke třídě, ovšem její proslov o ubližování, kluky ještě oživil. Každou přestávku je měl u své lavice. A Matěj do něj šil: „Tak my jsme ti ubližovali, jo? A jak jsme ti ubližovali?“ Přišel domů ztrápený a oznámil mi, že nebude chodit do školy. Další den ráno seděl u snídaně a plakal, že nepůjde do školy.
Odpoledne si manžel v družině odchytil Matěje a promluvil si s ním. Paní učitelka měla ve třídě další proslov a tentokrát důraznější. Výsledkem bylo, že jsme do Vánoc měli klid.
Leden 2009. Pociťovala jsem změnu v synově chování. Do školy chodil bez problémů, v družině žádné problémy neměl. Prostě pohoda. Jsem tak naivní, že jsem si myslela, že se vše dalo do pořádku… zcela náhodně se dovídám, že je Matěj nemocný. A později mi to dojde…stejně náhodně se dovídám, že Dominik neustále zlobí Lukáše…
Únor 2009. Syn přijde s modřinou na obličeji. Cítím, jak mi proudí v žilách krev a tep mi buší ve spáncích. Tohle už je příliš. Dozvídám se, že Dominik s Matějem do něj strkali tak dlouho a tak mocně, až se uhodil o roh zdi. Tentokrát se nenechal vyprovokovat k žádné ráně a odešel na záchod. Matěj s Dominikem šli za ním. Prováděli kontrolu, zda nebrečí… „Ty řveš, viď, ty zbabělče!“ na něj pokřikovali na klučičích záchodech. Takže se můj syn nemohl ani dojít vyčůrat. A tohle už „nerozchodil“ ani můj manžel. Hned další den jel do školy. Mluvil s třídní učitelkou. Já jsem telefonovala matce Matěje. Poprosila jsem ji, zda by byla tak hodná a mohla s Matějem promluvit o jeho chování k našemu synovi. A zároveň jsem ji poprosila o telefon na matku Dominika (ty dvě rodiny se kamarádí). Nedala mi ho.
Večer u nás doma byla „bouře“. Volala Matějova matka. Mluvila s Matějem a Matěj NIC neudělal. Mluvila i s Dominikovou matkou a ta si je naprosto jistá, že Dominik by NIKOMU neublížil. To mě „posadilo na prdel“. Kluci všechno zapřeli a maminky to zametly pod koberec. Pak jsem se ještě dozvěděla, že náš syn neříká pravdu, že žárlí, že se s ním kluci nekamarádí…
No a to už jsem brečela i já. Cítila jsem se bezmocná. Nedokážu svého syna ochránit. Nezajistím mu bezpečí v době, kdy s ním nemohu být.
Manžel šel znovu do školy. Následoval další rozhovor s třídní učitelkou. Potíže se spolužáky se změnily. Přestali ho zlobit ve třídě a všechno si vynahrazovali v družině… Tak jsem šla do družiny. Mluvila jsem s paní vychovatelkou, řekla mi: „Víte, když váš syn je tak jiný. On je hodný, slušný a inteligentní, vůbec mezi ty kluky nezapadne.“ Měla jsem pocit, že nemluví o mém synovi, ale o nějaké infekční nemoci. A pochopila jsem, že tady nic nevyřeším.
Když k tomu přičtu všechny drobné nesrovnalosti s učitelkou, její podivné zacházení s žáky včetně křiku až řevu, přes ještě podivnější výuku, kde byla zřejmá snaha o „papouškování“ a vychovávání „mechanických hraček“, přes neuvěřitelné množství domácích úkolů až k tomu, že můj syn stále říká: „Jsem neviditelný.“ – Vysvětlil mi to: když se chce na něco zeptat, nedostane možnost a když už se zeptá, nedostane odpověď – došla jsem k jedinému možnému závěru…
Vzdala jsem to.
Zvedla jsem telefon.
Vytočila číslo.
A moje slova zněla: „Chtěla bych vás poprosit, zda k vám do školy mohu přihlásit svého syna …“ Zjistila jsem, že máme ve městě soukromou školu. Podařilo se mi získat bližší informace od maminky, která tam má holčičku. Získala jsem samé kladné reference.
Syn to přijal s nadšením. Moc se těší.
Už se zase nahlas směje.
Už si zase ve sprše zpívá.
A tak můj syn začne chodit do soukromé školy.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (33 vyjádření)
Padmé, to je hrozné, asi si se musela cítit opravdu zle a malý ještě hůř, jsem ráda, že to dobře dopadlo.
Jovanko, děkuji za komentář – napsala jsi to hezky.
A omlouvat se opravdu není potřeba, já také někdy nemám čas a tak tudy jen tak proletím 🙂
Na tvé otázky zatím neodpovím, už je to „ve vzduchu“, tak to nechci zakřiknout. Ale určitě napíšu – dám vědět, jak pokračujem a jak se synovi daří v nové škole.
Přeji krásný sluníčkový den :o)
Padmé, omlouvám se, četla jsem jen článek, na diskusi opravdu nemám čas.
Ale nemůžu Ti nenapsat aspoň toto – myslím, že spousta dětí, které jsou „jiné“ – chytřejší, chápavější, prostě nezapadnou do „kolektivu“, protože blbečků je pořád hodně. A dost i těch bojácných, kteří se nechají zmanipulovat – ať už ze strachu z agresorů, nebo protože se bojí, že si s nimi nikdo nebude hrát.
Gratuluji ke statečnému synovi, k tomu, jak máte spolu skvělý vztah (kolik dětí by se bálo doma něco takového říct) a k výběru jiné školy. Doufám, že syn tam nastupuje co nejdříve? Nebo už tam je?
Možná jsi ho naučila „dej mi sílu nechtít měnit to, co (v tuto chvíli) měnit nemůžu“…..
Ať je už jenom lépe!!!
(jestli jsem opakovala něčí myšlénky, omlouvám se)
Bramborko, děkuju.
Také doufám, že zlé je za námi
a dobré na nás čeká…
Cokoli, aby mé dítě bylo šťastné, a tvůj syn teď evidentně šťastný je. Zahoďte minulost za hlavu, udělala jsi to nejlepší,co jsi mohla. Držím palce, ať se v nové škole líbí…
anonymní: ano, je to o lidech, záleží na učiteli, jak se k tomu postaví a záleží na rodičích, jak své děti vedou; přeji vám i nadále výbornou paní učitelku 🙂
EPískle, děkuji, že jsi napsala;
přeji malé vlídnou a vnímavou paní učitelku
(teď už dokážu ocenit hodnotu těchto slov).
Tak tedy váš příběh opravdu není veselý aspoň že je se šťastným koncem a tvůj syn se zase může usmívat.
Snad budou boží nebudou boží mlýny mlýt příliš pomalu a na ty sičáky brzy dojde.
Naše malá půjde do školy od září tak jen doufám že nebudeme muset nic podobného řešit. Mám z dětsví sama nemilou zkušenost se šikanou a vím jak je pro dítě těžké se s tím někomu svěřit – tvůj syn má velké štěstí že má tak hodnou a statečnou maminku.)
Mám také syna stejně starého a má výbornou učitelku která už má asi svatozář.Dětem se věnuje na maximum ale je pravda že my rodiče se scházíme a případné „nesrovnalosti“ řešíme hned a bez emocí.Je to i tím že děti spolu chodili do školky a teď i do školy.Ale je pravdou že ve 2B se stal stejný případ jak je popisovaný a i když jsme se snažili i my z 2A vše vyznělo tak že za to může postižené dítě a paní učitelka má vše v nejlepším pořádku!!! Klučina taky odešel je spokojený v nový škole ale zarážejicí je že se v 2B děje zase to samý s jiným klučinou tak snad budeme úspěšnějšíˇ.Nakonec se dojde k závěru že vše je v lidech a i když máme na škole dvě třídy tak je velký rozdíl ve výuce i ve spokojenosti dětí.I tato paní učitelka má vše nalinkováno jak má být ale nedokáže si najít cestu k dětem které se „nevejdou“do jejího vzorce a tudíž u ní nemají šanci.Nakonec bojuje i s naší paní učitelkou a vyčítá jí že má víc dětí ve třídě a jí že děti odcházejí a ona neví proč.Tak nevím nevím. Ani se nedivím žes to vzadala protože je to jako když bojuješ s větrnýni mlýny.Protože když to ta učitelka nepochopí a vlastně si s tím neumí poradit tak je to katastrofa pro dítě.A samozřejmě je vina taky na těch rodičích že jejich dítě by nikdy nic a nikomu.Protože všichni dobře víme že dítě je jiný doma,v kolektivu atd…záleží na zázemí.
Babkabylinkářka: dovolím ti komentářů, kolik jen budeš chtít napsat :-)) -ftípek-
Rozumím tomu, jak je to míněno a souhlasím s tím, že je něco špatně. Když jsem chodila já do školy, měl učitel přirozenou autoritu a úctu všech žáků. Pokud se ve třídě něco stalo, řešilo se to na místě a bylo to tak dobře. Nikdo z dětí doma neřekl ani slovo. Slízl by to ještě jednou.
Na druhou stranu – moje zkušenost se synovou školní docházkou je poněkud jiná než má vlastní. Já osobně nemohu respektovat a podporovat někoho, kdo postrádá základní „vybavení“. Syn k té učitelce neměl nejmenší důvěru, necítil v ní žádnou oporu – celé to bylo nějak špatně. A já na to neměla žádný vliv… bohužel.
Když si přenesu celou tu situaci do časů minulých – kluci by tenkrát nejspíš dostali vyhubováno, možná by dostali na zadek (možná na místě od učitele, možná doma od rodičů) a bylo by to vyřešené… už by si netroufli pokračovat.
Dovolím si ještě jeden komentář. Nedávno jsem poslouchala jeden pořad v rádiu, právě o agresivitě žáků – vůči sobě navzájem i vůči učitelům a zaznělo tam hodně pravdy. Třeba naprosto souhlasím s tím, že dokud nebude učitelům navrácena společenská vážnost, nic se nezlepší. Bohužel, je to tak. Živě si vzpomínám na doby, kdy jsme chodili do školy my. Kdyby si někdo dovolil doma říct, že úča je blbá, protože mu dala pětku nebo poznámku, nejspíš by to od rodičů pořádně schytal (já teda určitě a vím jistě, že spousta mých kamarádů taky, to jsme si mysleli jen tajně a potichu). A dneska – nejčastější reakce je, že dají dítěti za pravdu nebo třeba i zajdou do školy za učitelkou „vyříkat si to“. To nechápu. Buď budu učitele respektovat a podporovat jeho autoritu (jasně, existují i vyjímky, ale myslím , že většina učitelů je rozumných a děti schválně nešikanuje), nebo to půjde všechno do kopru. To je můj názor.
Jolly, děkuji. Vyřešila jsem to tak, jak jsem uměla 🙂
Snad nám už teď bude líp.
No a k tomu nepotrestanému násilí: já jsem to takhle neplánovala ani jsem to původně neměla v úmyslu, myslela jsem si, že se rodiče těch darebáků chytnou za nos a ty své ratolesti si doma srovnají, pak jsem také doufala v pomoc učitelky a vychovatelky v družině. Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že někteří žáci nemají žádný respekt a žádnou úctu k nikomu a k ničemu – jenže to jsme zpátky u rodičů. To dítě za to víceméně nemůže, je to „práce“ rodičů.
JanaOss, souhlasím, že to není jednoduché. A souhlasím s tím, že je málo učitelů, kteří své povolání vnímají jako poslání. Já osobně jsem měla na učitele i profesory obrovské štěstí, byla mezi nimi řada opravdových osobností, kterých si vážím ještě dnes.
Milli, děkuju, že jsi napsala. Rozumím ti. Také jsem s malým od školky tohle téma řešila a podobně jako ty jsem mu říkala, že bránit se musí. Ale u nás je to „neprůstřelné“, on prostě v sobě žádnou agresivitu nemá a uhodit nedokáže. Pravda je, že jsme ve školce měli výbornou paní učitelku a ta si děti ohlídala.
Ájíku, teda u Martina ve třídě to taky asi vůbec nebylo jednoduché. Hlavně že to máte zdárně za sebou. Já nějak nedokážu pochopit a neumím si srovnat v hlavě postoj těch rodičů (ve vašem případě té maminky) – argument „to by NIKDY neudělal“ jsem slyšela úplně ve stejné formulaci, že by tam byla podobnost??? Nechápu, že to těm rodičům nevadí, že to neřeší, že se nesnaží…
tohle je hrozně složitá věc, já si zažila nejen šikanování žáky, ale i učiteli a -bohužel- v nejednom případě a u několika dětí. Není divu, že se šikana dneska rozmnožuje, když učitelé jsou spíš jen pasívní pozorovatelé a raději kdeco přehlédnou, aby neměli problémy. Když jsem tuhle stála na zastávce, jela ředitelka místní malotřídky a zároveň vedoucí turistického oddílu s dětmi na nějaký výlet. Stáli na zastávce. Jeden větší kluk chytil jen tak pro srandu menšího za rukojeť na batohu, srazil ho na zem. Paní učitelka se jen ohlédla po dětech, protože jel zrovna jejich bus a řekla něco jako, aby jí nedělaly v busu ostudu a protože ten chlapec, co spadl na zem, vykřikl, okřikla ho, aby nedělal rámus.
Takhle se s dětmi zachází. Pak jsme to my, kdo jsou ti špatní vychovatelé, kdo děti kazí a nedohlížejí na to, aby z nich byli dobří lidé.
Fuj- učitelské povolání je těžké, ale je – bohužel – stále méně těch, kteří mají učitelství za povolání . Větišnu jde jen o to, že se nemusejí namáhat nějak moc pracovat a že opravdu nepracují, to je vidno na přístupu k dětem i výuce a jejich plat je dost velký, když uvážíme dnešní dobu.
Omlouvám se těm, kteří jsou pobouřeni z toho důvodu, že jsou opravdu učiteli od boha. Takových si velmi vážím, ale – znovu bohužel- opravdu jsem jich potkala v životě velmi málo.
Mobile Sliding Menu