Vzdala jsem to…

Vždycky jsem si myslela, že jsem silná. Silnější než ostatní. Nehroutím se při prvních potížích. Dobře vím, že cesta může být i trnitá. Překážky mi nikdy nevadily. Spíš mě vždycky dokázaly „nakopnout“. Nejsem typ odevzdaný osudu a „prát se“ umím. A přesto jsem to vzdala. Nevydržela jsem…

Mám syna. Za pár týdnů mu bude 9 let. A já – stejně jako každá milující maminka – jsem přesvědčená, že je mou povinností ho chránit a až donedávna jsem byla přesvědčená i o tom, že to dokážu. Bohužel jsem zjistila, že mohou nastat i takové situace, kdy mateřská láska nezmůže nic a nedokáže dítěti zajistit bezpečí a ochranu.

Listopad 2008. Syn byl posmutnělý. Myslela jsem si, že nemá svůj den. Na mé otázky odpovídal neochotně a nic moc jsem se nedozvěděla. Jeden podivný den se však protáhl na několik dní a to už jsem začala být nejistá. Tušila jsem, že se něco děje. Jen jsem nevěděla co. A tak jsem zahájila rozhovor: „Byla bych moc ráda a potěšilo by mě, kdybys mi řekl, co se s tebou děje. Chtěla bych, abys věděl, že mi můžeš říct cokoli. A stejně tak chci, abys věděl, že ti vždycky pomůžu.“ Mlčky se na mě díval. Prohlížel si mě. Přemýšlel.
A byl neskutečně vážný. Pokračovala jsem: “Mám tě moc ráda a jsi pro mě nejdůležitější na celým světě a neexistuje nic, co by to mohlo změnit.“ A tak se osmělil.

Přestože je za normálních okolností dost upovídaný a jeho vyjadřovací schopnosti jsou téměř na úrovni dospělého člověka, měla jsem dojem, že se mnou mluví dítko ze školky. Nedokázal říct souvislé souvětí. Polykal slabiky.
„Dominik s Matějem mi vzali tašku… přišel jsem pozdě do třídy… neměl jsem připravené věci… paní učitelka se zlobila… pak mi vzali sešit.. ten jsem potřeboval…“ Chvíli mi trvalo, než mi to „secvaklo“. S tím jsem nepočítala… vůbec mě nenapadlo, že by můj syn mohl mít nějaké potíže se spolužáky. Měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Snažila jsem se mu vysvětlit, že kluci jsou rošťáci a dělají lumpárny, že to tak u některých kluků bývá. A hlavně jsem se ho snažila uklidnit a přesvědčit o tom, že se nic neděje.

Pár dnů na to přišel domů s prodřeným kolenem na džínách. Všimla jsem si toho hned. A zas měl ten zasmušilý výraz v očích. Tentokrát jsem to neodkládala, rovnou jsem se zeptala. „Když jsme šli z oběda, kluci mi podkosili nohy a já jsem upadl. Smáli se mi, že před nima musím klečet.“ Jediná otázka, která mě napadla, byla:“Kdo to udělal?“ Odpověděl: “Matěj s Dominikem.“ Nevěděla jsem, co říct. Hmatatelně jsem cítila jeho ponížení. Řekla jsem mu: “Zajdu za paní učitelkou a promluvím i s paní vychovatelkou v družině a dáme to do pořádku.“

Hned další den jsem se do školy nedostala, tak jsem se snažila alespoň o telefonické spojení. Když jsem volala po osmé, vyhodnotila jsem to, že to nechám na druhý den. Jenže odpoledne mi volal manžel do práce, že vyzvedl malého z družiny, že mu brečí v autě a on není s to ho utišit. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Třásly se mi ruce. V práci jsem se omluvila, že potřebuji odejít dřív… Doma mě čekal srdceryvný pláč. Seděl a plakal. Nebyl k utišení. Nakonec jsme to z něj dostali. Dominik s Matějem ho provokovali, aby se s nimi pral. On se prát nechtěl. Nadávali mu, že je srab. Kam se hnul, šli za ním. A stále stejné řeči: “Že mě neuhodíš, viď? Ty jsi takovej pitomec. Jsi srab.“ Neumím říct, co se mu dělo v hlavě, ale finále napjatého odpoledne bylo, že mu jednu vrazil. A samozřejmě ji hned dostal zpátky…

To už bylo i na mě dost. Hned ráno jsem šla do školy. Mluvila jsem s paní učitelkou, všechno jsem jí upřímně a na rovinu řekla. Nic jsem si nevymýšlela a nic jsem nepřikrašlovala. Slíbila, že na to dohlédne a že na malého dá pozor.

Prosinec 2008. Výsledek mého jednání byl víc než smutný. Paní učitelka promluvila ke třídě, ovšem její proslov o ubližování, kluky ještě oživil. Každou přestávku je měl u své lavice. A Matěj do něj šil: „Tak my jsme ti ubližovali, jo? A jak jsme ti ubližovali?“ Přišel domů ztrápený a oznámil mi, že nebude chodit do školy. Další den ráno seděl u snídaně a plakal, že nepůjde do školy.
Odpoledne si manžel v družině odchytil Matěje a promluvil si s ním. Paní učitelka měla ve třídě další proslov a tentokrát důraznější. Výsledkem bylo, že jsme do Vánoc měli klid.

Leden 2009. Pociťovala jsem změnu v synově chování. Do školy chodil bez problémů, v družině žádné problémy neměl. Prostě pohoda. Jsem tak naivní, že jsem si myslela, že se vše dalo do pořádku… zcela náhodně se dovídám, že je Matěj nemocný. A později mi to dojde…stejně náhodně se dovídám, že Dominik neustále zlobí Lukáše…

Únor 2009. Syn přijde s modřinou na obličeji. Cítím, jak mi proudí v žilách krev a tep mi buší ve spáncích. Tohle už je příliš. Dozvídám se, že Dominik s Matějem do něj strkali tak dlouho a tak mocně, až se uhodil o roh zdi. Tentokrát se nenechal vyprovokovat k žádné ráně a odešel na záchod. Matěj s Dominikem šli za ním. Prováděli kontrolu, zda nebrečí… „Ty řveš, viď, ty zbabělče!“ na něj pokřikovali na klučičích záchodech. Takže se můj syn nemohl ani dojít vyčůrat. A tohle už „nerozchodil“ ani můj manžel. Hned další den jel do školy. Mluvil s třídní učitelkou. Já jsem telefonovala matce Matěje. Poprosila jsem ji, zda by byla tak hodná a mohla s Matějem promluvit o jeho chování k našemu synovi. A zároveň jsem ji poprosila o telefon na matku Dominika (ty dvě rodiny se kamarádí). Nedala mi ho.

Večer u nás doma byla „bouře“. Volala Matějova matka. Mluvila s Matějem a Matěj NIC neudělal. Mluvila i s Dominikovou matkou a ta si je naprosto jistá, že Dominik by NIKOMU neublížil. To mě „posadilo na prdel“. Kluci všechno zapřeli a maminky to zametly pod koberec. Pak jsem se ještě dozvěděla, že náš syn neříká pravdu, že žárlí, že se s ním kluci nekamarádí…
No a to už jsem brečela i já. Cítila jsem se bezmocná. Nedokážu svého syna ochránit. Nezajistím mu bezpečí v době, kdy s ním nemohu být.

Manžel šel znovu do školy. Následoval další rozhovor s třídní učitelkou. Potíže se spolužáky se změnily. Přestali ho zlobit ve třídě a všechno si vynahrazovali v družině… Tak jsem šla do družiny. Mluvila jsem s paní vychovatelkou, řekla mi: „Víte, když váš syn je tak jiný. On je hodný, slušný a inteligentní, vůbec mezi ty kluky nezapadne.“ Měla jsem pocit, že nemluví o mém synovi, ale o nějaké infekční nemoci. A pochopila jsem, že tady nic nevyřeším.

Když k tomu přičtu všechny drobné nesrovnalosti s učitelkou, její podivné zacházení s žáky včetně křiku až řevu, přes ještě podivnější výuku, kde byla zřejmá snaha o „papouškování“ a vychovávání „mechanických hraček“, přes neuvěřitelné množství domácích úkolů až k tomu, že můj syn stále říká: „Jsem neviditelný.“ – Vysvětlil mi to: když se chce na něco zeptat, nedostane možnost a když už se zeptá, nedostane odpověď – došla jsem k jedinému možnému závěru…

Vzdala jsem to.
Zvedla jsem telefon.
Vytočila číslo.

A moje slova zněla: „Chtěla bych vás poprosit, zda k vám do školy mohu přihlásit svého syna …“ Zjistila jsem, že máme ve městě soukromou školu. Podařilo se mi získat bližší informace od maminky, která tam má holčičku. Získala jsem samé kladné reference.
Syn to přijal s nadšením. Moc se těší.
Už se zase nahlas směje.
Už si zase ve sprše zpívá.

A tak můj syn začne chodit do soukromé školy.