Prázdniny chci já!

Rubrika: Chodí do škol(k)y

Zcela bezděčně jsem vyslechla rozhovor dvou učitelek. Bavily se o tom, jak jsou z dětí „hrozně unavené a strašlivě vyčerpané“ a jak moc se těší na prázdniny. Ten den odpoledne přišel syn ze školy a první věta, kterou pronesl po příchodu domů, byla: „Já už bych chtěl prázdniny!“

Tak se hlásím do řad těch, co chtějí prázdniny! Já také chci prázdniny! Jsem unavená z učitelek a z učitelů a zrovna tak jsem unavená z domácích úkolů, písemek, testů, suplování a nečekaných změn v rozvrhu a v neposlední řadě jsem úplně vyšťavená z hudlání svého syna. Je konec května a já se cítím jako vymačkaný citronek. Prázdniny chci já! Ne proto, že bych byla přímým účastníkem a chodila do školy, ale jsem maminka a syn je v prvním ročníku na gymnáziu. A upřímně řečeno – za celý školní rok už mám taky dost!

A čeho mám dost?
Otázek a vysvětlování.
Obhajování (učitelů).
Konejšení (syna).
Ústupků (všemi směry).
Diplomacie (manžel).

A teď to zkusím vzít po pořádku. Zjistila jsem, že existuje dlouhá řada otázek, na které se mi velmi špatně odpovídá a ne právě snadno se některé věci vysvětlují. Syn je v prvním ročníku a z toho samo o sobě plyne, že škola pro něj byla neznámým prostředím, učitelé velkou neznámou a v podstatě „otazníkem“ a děti ve třídě „cizinci“. Tuším, že každé dítě potřebuje čas. Čas na to, aby mohlo vstřebat změnu, zvyknout si na nové prostředí, poznat nové lidi, seznámit se s dětmi. A v neposlední řadě – rozdíl mezi základní a střední školou je nepřehlédnutelný v mnoha ohledech a s tím je taky potřeba se popasovat. A to všechno chce čas… a získání zkušeností…
A že ty nabyté zkušenosti někdy pěkně bolí?
Ó, ano… bolí… a někdy víc mě než jeho…

Příklad: syn přišel po nemoci do školy a byl ve třídě první den, když ho učitelka na biologii vyvolala na zkoušení, omluvil se, že byl nemocný a 14 dnů chyběl, a ona mu na to řekla: „Ale to mě nezajímá!“ Vyzkoušela ho. Dostal za pět. Jak taky jinak, že?
A proč se nad tím pozastavuji já? Protože já byla ten, kdo se potom ocitl v křížové palbě. Neustále se ozývalo: „Mami, mami, mami….“
„A proč mě vytáhla první den po nemoci?“
„A proč, když byla nemocná Veronika, mohla si jít sednout a zkoušená nebyla?“
„Mami, a myslíš si, že mě ta učitelka nesnáší?“
To jsou otázky!
Nevím, jestli někoho z učitelů napadne, co my, rodiče, musíme doma absolvovat.
Jiný příklad: psali test /písemku a další hodinu jim to učitelka rozdala oznámkované, což je samozřejmě úplně běžné, normální a stejné ve všech školách, co už mi tak běžné nepřipadá, je fakt, že za stejný počet správných odpovědí dává různé známky. Prostě jedno dítko dostane za sedm správných odpovědí (z celkových deseti) trojku a jiné dítko dostane za sedm správných odpovědí čtyřku. Nerozumím tomu.
A jak to potom mám vysvětlovat synovi? On se totiž ptá mě!
Opravdu mi docházejí slova…
Ještě jiný příklad: Netuším, zda to děti udělaly schválně, nebo zda šlo o skutečné nedorozumění, nicméně – nastala situace, že ze 30 dětí ve třídě jich 27 nepřineslo domácí úkol. Můj syn mi tvrdil, že to nebylo zadáno (ten úkol) a já se asi těžko dozvím, jak to bylo.
A řešení – všech 27 dětí dostalo pětku. A to jsem si – já bláhová – donedávna myslela, že známka má vyjadřovat úroveň znalostí studenta (či žáka).
Poslední příklad: Kluci ve třídě zlobili, tak jako to kluci dělávají a zřejmě se jim podařilo vyvést paní učitelku pěkně z míry, protože si pak celá třída vyslechla, jak jsou nemožní, že jsou k ničemu, že takhle hloupou třídu ještě neučila, že jsou nejhorší prima, co kdy učila a že jsou neuvěřitelně líní a tak dále a tak dále. A to mluvím o dětech, které nastoupily na gympl se samými jedničkami (max. dvojkami). To nevím, co by říkala dětem, které mají skutečné problémy s učením.
A syn se pak ptá mě: „Mami, myslíš, že jsme nejhloupější třída?“
Co se k tomu dá říct rozumného?

Takže – když to podtrhnu a sečtu – obrazně řečeno – vystřílela jsem všechen prach.

I já si chci odpočinout od vět jako je např. „paní učitelka to tak určitě nemyslela“. Ani mě nebaví dokola synovi vysvětlovat, že třeba má paní učitelka nějaké starosti nebo problémy a že to nemyslí tak zle, jak to vyzní nebo jak on to chápe.
Stejně tak mě nebaví soustavné obhajování mého vlastního názoru, že „jedničky nejsou priorita“. Nejsou. Prostě nejsou. Pro mě to prostě priorita není. Nic to nevypovídá. O ničem ty jedničky nevypovídají – jaký je to člověk, jak se chová k lidem, jaké má znalosti, co všechno umí a zná, jaké má srdíčko. Známky neodpovídají skutečnosti (ani v těch školních předmětech). Alespoň podle mých zkušeností „ne“.
A pak si také samozřejmě chci odpočinout od takových těch prachobyčejných maminkovských vět jako jsou:
Máš klíče? Máš mobil? Máš stravenky na obědy? Vzal sis svačinu? Stíháš trénink? A co bunda? Kde máš ploutve na plavání? Máš průkazku? Co domácí úkoly? Máš všechno?

Prostě a stručně – prázdniny chci já! 🙂

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (54 vyjádření)

  • Danasi mě opravdu tento způsob vylepšení prospěchu na střední škole přijde poněkud ,,za hranicí“jak psala Padmé :-(,jako matka si nedovedu představit,kdyby toto provozovala třeba moje dcera,že bych nereagovala…Co se týče tvé dcery,přeju jí jen to dobré,vím,že se šikanou se bojuje hodně těžce,opět si nemyslím,že útěk je nějaké řešení,celý život utíkat nejde a studentská léta rychle utečou a měly by na ně zůstat ty nejlepší vzpomínky.Vím,že doba je zlá,studenti jsou jiní naž za našich let,ale i tak….

  • danasi

    Zuzino, vytahování třeťačky posílené alkoholem?? Bohužel, ne. Tvrdá realita ano. Má kamarádka učitelka na střední škole, potvrzuje, že některé dívky jsou ochodné se v kabinetech ke kolegům mít pěkně, pro lepší známku.

    Pokud si pak profesor pro sebe stanový jisté kritérium, co ti to pomůže.

    Padmé,
    dcera to na škole řešit nechce, její slova. Já tam musím žít celý týden na internátě, nevrtej do toho.
    Když jsem to probrala s třídní na schůzkách již v prváku, volala dcera celá ubrečená, že si ji pak podal učitel z angličtiny, že ji zesměšňoval před celou třídou. Jelikož studuje na stipendium, je závislá na jeho hodnocení, když ji utopí, může ze školou skončit. Je závislá a nechce si již stěžovat. Mám ji nyní již 2 měsíc doma, složitě dojíždí, neb němohla unést jisté nátlaka na internátě. Hlavně ze strany spolubydlících, které kouří a pijí a ona se jejich aktivit neúčastnila. Sotva dojede, nají se, učí se. Pak dojde a já poslouchám i hodinu výklad, který zárověň sleduji v sešitě. Podotýkám, že je to jen do jednoho předmětu. Je zvyklá se učit a připracuje se poctivě. Jsem ráda, že i přesto si drží standart a zatím neklesla na víc jak na průměr 1,2. Na základní škole měla 1,0.

  • Padmé

    Bramborko, díky za „výživný“ příspěvek :-). Pobavila jsem se :-).
    A mimochodem – komiksy – obrázky s bublinami – můj syn zbožňuje! 😀 Jsem si téměř jistá, že by vytvořil něco dost podobného ;-).

  • bamiska

    tak příběh s obrázky nemá chybu..jo děti jsou přirozené 😀 😀

  • Anonymní

    Drsnější slovník na dítka, ale reaguje někdo na ty jemné výrazy??? 🙂 Mě by se to líbilo a právě bych takové obrázky lidem rozdávala. Já teda když vidím pejskaře, který čeká až se psík vytoto a pak si pomalinku odchází, tak vcelku nahlas číkám svým dětem, že zase máme jedno hovínko na ulici navíc a zlý pán si ho neuklidil. Jen jednou se stalo, že pánovi asi bylo trapně (byl to pán v letech), tak vzal velký list, který našel a to hovno rozmazal. No, říkala jsem si: „Kéž by mu trocha zůstala na botě…“ 😀 *

  • Padmé, jsem z „učitelsko-zdravotně sestřičkovské“ rodiny. Napíšu ti něco pro pobavení, chceš? Moje teta je učitelka, učí páťáky. Moje maminka chtěla býti učitelkou, díky Bohu, její studia byla blaze přerušena mým narozením. Teta a maminka jsou sestry a mají se velice rády. Maminka se nikdy nevzdala touhy „učit“. Nedávno se mohla trošinku realizovat na hodině výtvarné výchovy ve třídě své sestry (maminka také velice pěkně kreslí). Zadání bylo jasné. Ona základní škola, kde má teta působí byla zapojena do programu spolupráce s místní obecní policií.. Městská policie daného města neustále „bojuje“ s pejskaři, resp. s výrobky psích mazlíčků. A tak se chytré hlavy sesedly, ne náhodou tomu bylo na půdě místního obecního úřadu, a rozhodly se, že do osvěty zapojí i školáčky. Vybraní školáci měli strávit jeden celý den se strážníky městské policie a „stopovat“ pejskaře. Pokud dopadený pejskař měl s sebou pytlík na exkrementy, dostal odměnou obrázek od páťáků, pokud daný objekt s sebou neměl, bylo mu vyhubováno před dětmi.. A nyní.. Má drahá maminka vyučovala ve třídě své sestry výtvarnou výchovu – a kreslili právě ty obrázky pro policisty (hlavně pejsky). Práce byla korunována úspěchem. Co se dělo později, víme pouze z vyprávění. Asi tak týden po malování se konalo setkání řiditelky školy a učitelek pátých tříd. Cituji: „Máte obrázky těch psů?“ 5.A:“Máme“5.B.“Máme“ 5.D:“Máme.“ „A pátá cee?“ „Máme,ale my vám je nemůžeme dát!““Jak to?“ Vysvětlení je prosté. Děti byly více než iniciativní, a tak ke každému pejskovi přimalovaly bublinu a do ní vložily nějakou „perlu“, kterou ten pejsek „řiká“.(Jako komiks..)
    Pejskové říkali například: „Neserte nám po městě.“ a „Sbírejte si po sobě svoje hovna..“ (Omlouvám se za popisnost, ale jinak by to nemělo tu šťávu(-: ) Tak, asi tak(-: Jediné, co k výše uvedenému tématu mohu dodat – jsem ráda, že ze MNĚ se učitelka nikdy nestala, protože už v listopadu by mě nejspíš museli zavřít. Vysvědčení zdar!(-:

  • Padmé

    Děkuji Vám všem za příspěvky, rozvinula se tu zajímavá diskuze a já jsem si ji s chutí přečetla. Takže – díky :-).

    Ahoj Danasi, díky za napsání, i když posmutnělé. Víš, to, co píšeš, je podle mého názoru „za hranicí“. Asi bych se snažila o kontakt se školou, ať už účastí na třídních schůzkách, rozhovorem s třídní (nebo třídním) a asi bych chtěla vidět, poznat a mluvit i s oním angličtinářem. Brala bych to tak, že o sobě dám škole vědět (že jsem maminka, zajímám se o prospěch dítěte a chci vědět, v čem se mu „nedaří“). Každopádně přeji hodně štěstí a trpělivosti. Opatruj se.

  • no masakr to je,pokud je to pravda a ne rádoby vytahování třeťačky posílené alkoholem 🙁 snad je možnost nechat objektivně dítě přezkoušet a ne nechat osahávat za cenu lepší známky,ale nevylučuju,že se to opravdu dít může…Nicméně pokud bych o tom věděla a dcera by s tím deeejme tomu souhlasila a já s tím nemohla nic dělat,tak doučování jsou vyhozené peníze…

  • Lien

    danasi tak to už je teda docela masakr :-((

  • danasi

    Ahoj, zase s křížkem po funuse. Nějak sem nestíhám. Padmé, chápu. Ještě, že nemusíš řešit otázku a mám se od něj nechat osahávat. či reagovat na sdělení, já mu nedala, tak nepočítej s lepší známkou na vízo.

    Bohužel holý fakt. Po prvním ročníku, jsem rezignovala a zaplatila výborné studentce soukromou učitelku z gymnázia, aby ji pomáhala s angličtinou. Ani sama učitelka nechápe, proč má dcera i přes její intenzivní věnování a poslední dobou i usilovnou přípravu na písemky, neustále špatné známky. Po minulém víkendu a jedněh narozeninách se jedna třeťačka posílena alkoholem dala udílet rady mladším. Její slova: z ajiny neumím nic, ale v posteli jsem dobrá. Ještě musím vyřešit maturu, tak snad mne ty otázky při tom profesor naučí.

  • Lien

    jo to je jasné, já to taky nechci dětem odpírat, když o to stojí

  • Ježeček

    A aby jsi došla k tomu, že kolektiv nepotřebuješ, že jsi vlastně raději sama se sebou, tak jsi potřebovala pár kolektivů navštívit. Já bych to právě dětem neodpírala. Nejsem příznivcem pískovišť a tlachajících mamin o tom, jak nám krásně papá a taky kaká, opravdu se tomu vyhýbám, ale na hřiště s dětma chodím, protože oni ostatní děti milují a taky se musí naučit, že každý má nějakou hračku a oni musí pochopit, že si ji nemůžou vzít samy od sebe a na druhou stranu, že by měly umět se podělit a půjčit. To když doma sebevíc trénuji a učím je to, tak v realitě to pak bývá jiné. Půjčí, ale hned si ji berou zpět, protože to neznají. Teda mé děti už ano, ale první setkání byly srandovní.
    Koukám, že jsem byla při minulém příspěvku nepřihlášená (ale podepsaná 🙂 ), takže teď už jsem 😉 *

  • Lien

    To je fakt, že nespokojenost je hnací silou, on taky ten proces musí stále trvat, kdybychom už dozráli, asi bychom tu nebyli. Také když srovnám situaci přex lety, jsem mnohem spokojenější a před xx lety, tak to už jsem v podstatě jiný člověk :-P.

    Ze školky si vzpomínám na tři věci, jak bylo příjemné, když nám učitelka prohlížela hlavy kvůli vším, jak po mě hodila dřevák, že poo nespím a jak jsme si s jednou holčičkou daly pusu. Na žádný kolektiv ne.

    ze zš si vzpomínám na velmi nepříjemné pocity při jakémkoliv veřejném vystupování (kolektiv mi vyloženě vadil) a v pozdějším věku na jednoho kluka, kterého jsem platonicky milovala, opět žádná potřeba kolektivu, naopak.

    A na střední jsem měla jednu opravdovou kamarádku a dalších pár známých, problémy s veřejným zkoušením stále trvaly, kolektiv mi vadil. Přesto už tam a posléze v každém zaměstnání se na mě spousta lidí lepila a chtěla se družit, nechápu proč. Pak mi kdosi řekl, že za to nemůžou, že jsou jako můry, které jdou za světlem.

    Takže za mně potřebu kolektivu nepociťuji, nyní jsem schopná ho tolerovat ale mnohem raději pracuji sama.

  • Anonymní

    Věčně nespokojený/á se vším, je otravné. Nejen pro člověka nespokojeného, ale i pro jeho okolí. Ale na druhou stranu ta nespokojenost je jakýmsi hnacím motorem dál, ne? Alespoň já to tak u sebe mám. O něco usiluji, ať už si na to šetřím, nebo se toho snažím dosáhnout a když se mi to povede, vlastní silou, tak jsem spokojená a můžu jít dál, za tím, co by mi uspokojilo dušičku. Nelze mít vše hned (a nemyslím materiální věci, ale i vyzrálost ducha, touha po zdravém sebevědomí…). Takže já jsem ráda, že můžu postupně uspokojovat touhy své duše a že jsem nespokojená a něco s tím dělám.
    A taky musím přiznat, že jsem měla obrovské štěstí ve svém životě, protože jsem potkala spoustu zdravých, krásných lidí, se kterými si rozumím a mám si stále, co říci.
    Lien, i to „hledání“ přátel (píšu v uvozovkách, protože je asi nikdo nehledáme, ale s lidmi se potkáváme a buď se jen známe, nebo jsou to posléze naši přátelé), je důležitá sociální cesta. I s tím, že se v lidech často zklameš, o to větší váhu důvěry a přátelství má pak ten, který je skutečný přítel.
    Myslím, že kolektiv je důležitý pro jedince už od raných pískovišť, školky i školy. *

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist