Návrat do práce

Tak. A mám za sebou první týden v práci. Respektive týden a den. Nastupovala jsem totiž v pátek – narozeniny holčiček připadly letos na čtvrtek a já se rozhodla svou rodičovskou dovolenou vyčerpat „do mrtě“ – hlavně abych měla pootevřená zadní vrátka, když začaly chodit do školky (jakože mi ze školky zavolají, že „nějaký problém“ – dosud nezavolali ani jednou)…

A neodradil mě od toho ani fakt, že za listopad nedostanu žádný rodičovský příspěvek (to by buď musel ještě do konce měsíce někdo vyzvedávat holčičky po obědě – nikoho takového tu po ruce nemáme; nebo by ty narozeniny holčiček musely být čtvrté, a ne třetí…) a i listopadovou výplatu budu mít „přiměřeně“ zkrácenou.
A se zkušenostmi po pár dnech v práci jsem ráda, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla.

Celkem jsem byla doma tři roky a sedm měsíců a na počátku se mi návrat do práce zdál být neskutečně daleko.
Ale letos na jaře to začalo – začaly se mi zdát sny. Nebyly to přímo katastrofické scénáře, ale pořád jsem ve snu musela řešit nějaké zapeklité pracovní situace.
Po červnovém stěhování jsme si s holčičkami zažili plenkovo-nočníkové peripetie (Any se s tím ještě zcela nevyrovnala, ale je to mnohem lepší – i za laskavého přispění školky a učitelek) a já začala být „pěkně nervózní“. Jak se blížil nástup holčiček do školky, má nervozita se stupňovala. Jenže do školky už holky musely – protože já už musela do práce a chůvy jsou v našich krajích úzkoprofilové zboží. Takže nebylo zbytí.
První den šly holky do školky s nadšením. O školce jsme si povídaly už o prázdninách a Lu na potkání každému vykládala, že už budou chodit do školky a co tam budou dělat (hrát si, tancovat, zpívat, mít nové kamarády a spoustu hraček, co nemají doma – Lu zdůrazňovala hlavně to tancování). V předvečer první návštěvy ale Lu asi došlo, že se věci mění, a prohlásila, že do žádné školky nejde…
Druhý den bylo ranní vstávání docela snadné – rozhodně snadné vzhledem k faktu, že holčičky byly zvyklé spát tak do osmi – půl deváté i déle… Já vstala asi v půl šesté, a než jsem šla vařit bílou kávu (Caro s mlékem), aby nebyla pro holky tak horká, rozsvítila jsem na chodbě, otevřela dveře k holčičkám do pokoje a pustila jim večerníčkovy pohádky na CD. Když jsem se vrátila (cca v šest hodin), byly už obě holčičky vzhůru a jakž takž spolupracovaly.
Nicméně jsme zjistili, že hodina vstávání (a následného skutečného vypravení se z domu) je nedostačující, že to musíme ještě uspíšit. Takže teď vstávám po páté, holčičky o půl šesté (jak „nekřesťanská hodina“…) Podotýkám, že ráno vypravuji samu sebe i se komplet starám o děti. Manža si „jede“ po vlastní linii (cvičí jógu), setkáváme se víceméně až v předsíni, kde už mi pomáhá holky obléknout. V rámci urychlení nesnídám ani já ani holky nějaké pečivo s něčím, ale jen jogurt (pribinák) a Caro s mlékem (něco teplého do žaludku).
Než jsem skutečně nastoupila do práce, vodila jsem holčičky ráno do školky já, i pro ně chodila (první týden a něco po obědě, pak až po svačince). Po pár dnech prvotní nadšení Anynky opadlo a každé ráno obrečí. Ráno se jí nechce vstávat. Lu ještě v polospánku „na povel“ najde svého medvěda a vstává. Any vystrčí zadeček a protestuje. Doma i celou cestu autem vykřikuje, že nikam nejde. I když v posledních dnech to inovovala – hlásá, že ona jde do práce a maminka s tatínkem do školky…
A pak nastal den D – můj skutečný návrat do práce. Máme naštěstí pružnou pracovní dobu – jinak nevím, jak bych to ráno stíhala. I tak se nechávám po cestě vysadit a do školky teď ráno chodí s holčičkama manža (pracuje jen asi dvě minuty od školky). Co ráno zameškám, musím odpoledne nadpracovat. Odpoledne se střídáme – holky vyzvedává, kdo končí dřív. Když manža měnil působiště, měnil i ordinační dobu, a už jsme na to mysleli – máme pracovní dobu „proti sobě“. Přesto holky nemůžeme vyzvedávat dřív, než kolem čtvté (školka je otevřená do půl páté). Výjimkou je pátek – to je buď tatínek vyzvedne už po obědě, nebo já po svačince v půl třetí.
Do školky chodí holčičky teprve krátce, ale už máme „pár zážitků“. Jeden den manža zapomněl, že je školka maximálně do půl páté (myslel, že do pěti), tak z ordinace vyrazil v klidu v 16.30 a ve školce se moc divil, že už jsou holčičky oblečené… Když jsem pak holčičky vyzvedávala další den ve čtyři, byly už ve školce poslední – byl to takový zvláštní pocit. Od paní učitelky jsem se ale dozvěděla, že dokud bylo ve třídě více dětí, byla naše děvčátka taková zamlklá, držela se bokem. A když ostatní děti odešly domů, holky ožily a začaly si to konečně víc užívat…

A jaký byl samotný „návrat mezi dělný lid“?
Jak už jsem psala výše – můj první pracovní den byl pátek. Předem jsem si říkala, že se v práci trochu rozkoukám a budu to pak moci o víkendu případně „vydýchat“ (při rodinné oslavě třetích narozenin našich dvojčat) – ale nebylo třeba.
Přestože jsem byla doma skoro čtyři roky, připadalo mi, jako bych v práci chyběla jen pár týdnů. Dokonce mám pocit, že s kým jsem se zatím setkala (s kým jsem už dříve spolupracovala), že se každému do jisté míry rozzářily oči, když mě uviděl. Slečna, která mě poslední rok zastupovala, mi bude k ruce ještě do konce listopadu. V závěru minulého týdne si nečekaně vzala dovolenou, takže už jsem musela fungovat samostatně (i když úkolů nebylo moc). Zatím se ještě musím na některé věci, některé postupy ptát, ale velice rychle se dostávám do obrazu. Takže v práci dobré (no – uvidíme, jak mi to bude připadat po pár týdnech).
Jen mě trošku zaskočilo, že náš život se teď poněkud smrsknul – ráno honem vstát a hrrr do práce/školky. Pak zas honem do školky pro holky, honem domů (maximálně s nějakým nákupem), navečeřet, Večerníček, umýt, do postele (to platí i pro nás rodiče – usínáme krátce po našich dětech, a to ať už jsme v posteli či jinde – křeslo u TV, židle u PC). A tak každý den, znovu a znovu. Jistě k tomu přispívá i aktuální roční období – brzo tma, teď i ta sněhová nadílka (teda aspoň u nás už je). Říkám si – vydržíme do vánoc, a pak se uvidí. Ale napadá mě, co jsme jako bezdětní mohli mít za problémy…!? No, děti každopádně přidaly našemu životu minimálně jeden další rozměr…
Možná bych ještě mohla podotknout, že tak nějak po tom letním stěhování ještě stále přesně nevím, kde mám všechny věci – horkotěžko jsem dala dohromady pár kousků oblečení vhodného do práce. Zimní vložku do bundy jsem našla teď ve čtvrtek (doslova v hodině dvanácté), nízké kozačky mi stále „úspěšně“ unikají.
Další komplikací pro mě jako matku vracející se do práce po mateřské a rodičovské dovolené je fakt, že jsem takříkajíc „o pár kilo starší“. Takže jsem byla nucena si pořídit kalhoty odpovídající velikosti. Kupovala jsem je asi před dvěma měsíci. Ovšem za dobu, co chodí holčičky do školky (cca tři týdny) jsem už asi čtyři kila zhubla. Výsledek: jsem tak někde mezi – nové kalhoty jsou mi velké (improvizovaně zapošívám, aby mi tak nepadaly), oblečení z doby před mateřstvím je ještě příliš těsné.
Takže nemám co na sebe (a řešení v nedohlednu – v místě žádný vhodný obchod, navíc ty úprky do práce a z práce).
Nicméně do práce jsem se vracela ráda. Myslím, že to prospělo všem.
Holky se dostaly mezi jiné lidi, než své nejbližší.
Já si svým způsobem odpočinu a přijdu na jiné myšlenky.
A tatínek se konečně zapojí ve větší míře do péče o holčičky.

Napsal/a: Jarmuschka