Návrat do práce

Rubrika: Chodí do škol(k)y

933631_duda_and_camilaTak. A mám za sebou první týden v práci. Respektive týden a den. Nastupovala jsem totiž v pátek – narozeniny holčiček připadly letos na čtvrtek a já se rozhodla svou rodičovskou dovolenou vyčerpat „do mrtě“ – hlavně abych měla pootevřená zadní vrátka, když začaly chodit do školky (jakože mi ze školky zavolají, že „nějaký problém“ – dosud nezavolali ani jednou)…

A neodradil mě od toho ani fakt, že za listopad nedostanu žádný rodičovský příspěvek (to by buď musel ještě do konce měsíce někdo vyzvedávat holčičky po obědě – nikoho takového tu po ruce nemáme; nebo by ty narozeniny holčiček musely být čtvrté, a ne třetí…) a i listopadovou výplatu budu mít „přiměřeně“ zkrácenou.
A se zkušenostmi po pár dnech v práci jsem ráda, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla.

Celkem jsem byla doma tři roky a sedm měsíců a na počátku se mi návrat do práce zdál být neskutečně daleko.
Ale letos na jaře to začalo – začaly se mi zdát sny. Nebyly to přímo katastrofické scénáře, ale pořád jsem ve snu musela řešit nějaké zapeklité pracovní situace.
Po červnovém stěhování jsme si s holčičkami zažili plenkovo-nočníkové peripetie (Any se s tím ještě zcela nevyrovnala, ale je to mnohem lepší – i za laskavého přispění školky a učitelek) a já začala být „pěkně nervózní“. Jak se blížil nástup holčiček do školky, má nervozita se stupňovala. Jenže do školky už holky musely – protože já už musela do práce a chůvy jsou v našich krajích úzkoprofilové zboží. Takže nebylo zbytí.
První den šly holky do školky s nadšením. O školce jsme si povídaly už o prázdninách a Lu na potkání každému vykládala, že už budou chodit do školky a co tam budou dělat (hrát si, tancovat, zpívat, mít nové kamarády a spoustu hraček, co nemají doma – Lu zdůrazňovala hlavně to tancování). V předvečer první návštěvy ale Lu asi došlo, že se věci mění, a prohlásila, že do žádné školky nejde…
Druhý den bylo ranní vstávání docela snadné – rozhodně snadné vzhledem k faktu, že holčičky byly zvyklé spát tak do osmi – půl deváté i déle… Já vstala asi v půl šesté, a než jsem šla vařit bílou kávu (Caro s mlékem), aby nebyla pro holky tak horká, rozsvítila jsem na chodbě, otevřela dveře k holčičkám do pokoje a pustila jim večerníčkovy pohádky na CD. Když jsem se vrátila (cca v šest hodin), byly už obě holčičky vzhůru a jakž takž spolupracovaly.
Nicméně jsme zjistili, že hodina vstávání (a následného skutečného vypravení se z domu) je nedostačující, že to musíme ještě uspíšit. Takže teď vstávám po páté, holčičky o půl šesté (jak „nekřesťanská hodina“…) Podotýkám, že ráno vypravuji samu sebe i se komplet starám o děti. Manža si „jede“ po vlastní linii (cvičí jógu), setkáváme se víceméně až v předsíni, kde už mi pomáhá holky obléknout. V rámci urychlení nesnídám ani já ani holky nějaké pečivo s něčím, ale jen jogurt (pribinák) a Caro s mlékem (něco teplého do žaludku).
Než jsem skutečně nastoupila do práce, vodila jsem holčičky ráno do školky já, i pro ně chodila (první týden a něco po obědě, pak až po svačince). Po pár dnech prvotní nadšení Anynky opadlo a každé ráno obrečí. Ráno se jí nechce vstávat. Lu ještě v polospánku „na povel“ najde svého medvěda a vstává. Any vystrčí zadeček a protestuje. Doma i celou cestu autem vykřikuje, že nikam nejde. I když v posledních dnech to inovovala – hlásá, že ona jde do práce a maminka s tatínkem do školky…
A pak nastal den D – můj skutečný návrat do práce. Máme naštěstí pružnou pracovní dobu – jinak nevím, jak bych to ráno stíhala. I tak se nechávám po cestě vysadit a do školky teď ráno chodí s holčičkama manža (pracuje jen asi dvě minuty od školky). Co ráno zameškám, musím odpoledne nadpracovat. Odpoledne se střídáme – holky vyzvedává, kdo končí dřív. Když manža měnil působiště, měnil i ordinační dobu, a už jsme na to mysleli – máme pracovní dobu „proti sobě“. Přesto holky nemůžeme vyzvedávat dřív, než kolem čtvté (školka je otevřená do půl páté). Výjimkou je pátek – to je buď tatínek vyzvedne už po obědě, nebo já po svačince v půl třetí.
Do školky chodí holčičky teprve krátce, ale už máme „pár zážitků“. Jeden den manža zapomněl, že je školka maximálně do půl páté (myslel, že do pěti), tak z ordinace vyrazil v klidu v 16.30 a ve školce se moc divil, že už jsou holčičky oblečené… Když jsem pak holčičky vyzvedávala další den ve čtyři, byly už ve školce poslední – byl to takový zvláštní pocit. Od paní učitelky jsem se ale dozvěděla, že dokud bylo ve třídě více dětí, byla naše děvčátka taková zamlklá, držela se bokem. A když ostatní děti odešly domů, holky ožily a začaly si to konečně víc užívat…

A jaký byl samotný „návrat mezi dělný lid“?
Jak už jsem psala výše – můj první pracovní den byl pátek. Předem jsem si říkala, že se v práci trochu rozkoukám a budu to pak moci o víkendu případně „vydýchat“ (při rodinné oslavě třetích narozenin našich dvojčat) – ale nebylo třeba.
Přestože jsem byla doma skoro čtyři roky, připadalo mi, jako bych v práci chyběla jen pár týdnů. Dokonce mám pocit, že s kým jsem se zatím setkala (s kým jsem už dříve spolupracovala), že se každému do jisté míry rozzářily oči, když mě uviděl. Slečna, která mě poslední rok zastupovala, mi bude k ruce ještě do konce listopadu. V závěru minulého týdne si nečekaně vzala dovolenou, takže už jsem musela fungovat samostatně (i když úkolů nebylo moc). Zatím se ještě musím na některé věci, některé postupy ptát, ale velice rychle se dostávám do obrazu. Takže v práci dobré (no – uvidíme, jak mi to bude připadat po pár týdnech).
Jen mě trošku zaskočilo, že náš život se teď poněkud smrsknul – ráno honem vstát a hrrr do práce/školky. Pak zas honem do školky pro holky, honem domů (maximálně s nějakým nákupem), navečeřet, Večerníček, umýt, do postele (to platí i pro nás rodiče – usínáme krátce po našich dětech, a to ať už jsme v posteli či jinde – křeslo u TV, židle u PC). A tak každý den, znovu a znovu. Jistě k tomu přispívá i aktuální roční období – brzo tma, teď i ta sněhová nadílka (teda aspoň u nás už je). Říkám si – vydržíme do vánoc, a pak se uvidí. Ale napadá mě, co jsme jako bezdětní mohli mít za problémy…!? No, děti každopádně přidaly našemu životu minimálně jeden další rozměr…
Možná bych ještě mohla podotknout, že tak nějak po tom letním stěhování ještě stále přesně nevím, kde mám všechny věci – horkotěžko jsem dala dohromady pár kousků oblečení vhodného do práce. Zimní vložku do bundy jsem našla teď ve čtvrtek (doslova v hodině dvanácté), nízké kozačky mi stále „úspěšně“ unikají.
Další komplikací pro mě jako matku vracející se do práce po mateřské a rodičovské dovolené je fakt, že jsem takříkajíc „o pár kilo starší“. Takže jsem byla nucena si pořídit kalhoty odpovídající velikosti. Kupovala jsem je asi před dvěma měsíci. Ovšem za dobu, co chodí holčičky do školky (cca tři týdny) jsem už asi čtyři kila zhubla. Výsledek: jsem tak někde mezi – nové kalhoty jsou mi velké (improvizovaně zapošívám, aby mi tak nepadaly), oblečení z doby před mateřstvím je ještě příliš těsné.
Takže nemám co na sebe (a řešení v nedohlednu – v místě žádný vhodný obchod, navíc ty úprky do práce a z práce).
Nicméně do práce jsem se vracela ráda. Myslím, že to prospělo všem.
Holky se dostaly mezi jiné lidi, než své nejbližší.
Já si svým způsobem odpočinu a přijdu na jiné myšlenky.
A tatínek se konečně zapojí ve větší míře do péče o holčičky.

Napsal/a: Jarmuschka

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)

  • jardamalej
    jardamalej

    Zaujala mne pasáž o „pracovních“ snech: Jsem v důchodu skoro pětadvacet let, přesto mne občas pronásledují sny o práci, navíc, na rozdíl od autorky pěkného povídání, přímo katastrofické. Nikdy jsem do práce nezaspal, tak kde se, probůh, vzaly ty sny o dobíhání a zmeškání posledního autobusu? Ani nevíte, jak jsem rád, že se probouzím do příjemného domácího prostředí. . Snů o průšvihu v práci je také „neúrekom“, zase v rozporu s kdysi prožitou realito. Pisatelce přeji samé příjemné pracovní zážitky _ Jarda

  • Jarmuschka

    To už snad ani není pravda…
    😀

  • Já jsem tuhle taky vytáhla líčidla, neumím s nimi moc zacházet, ale děti byly v šoku, že něco takového mám taky doma. Prohlížely si mou snahu nevyrazit si řasenkou oko s upřímným obdivem. Myslím, že u mě by si někdo určitě všiml, protože zapomínám a pak si promnu oko a řasenka je po celém obličeji…

  • asi budeš přirozeně půvabná jarmuschko:-)))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Tak hlásím, že ranní vstávání se začíná pomalu konsolidovat – už jsem ráno stihla sáhnout nejen po řasence, ale i po očních stínech a růži na tvář (ať nejsem pořád taková bledule) – po x letech…
    No, a v práci si toho nikdo nevšimnul.
    ;o)

  • Tak když to tu tak čtu, tak jsem vděčná za svoji práci jako ošetřovatelka prasat, mám to kousek od domova, chodím společně s manželem a jsem za hodinu zpátky doma, peníze jsou slušný, jen musím do práce i každý druhý víkend.

  • me to taky čeká

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Máme za sebou další týden a já mohu konstatovat, že už mě netrápí ani bolesti hlavy.
    A zaměstnání mi asi vyloženě svědčí, protože holky i manža jsou „na hromadě“ – kašlou a soplí (přes víkend jsme dokonce Lu rozháněli bolavé ucho), a já zvládám v pohodě. Dokud jsem byla s holčičkama doma, bylo to právě naopak…
    Jo, i ta rána jsou lepší – holčičky vstávají ve větší pohodě, jde nám to rychleji.
    A dokonce říkal manža, že už Any ani tolik nepobrekává ráno v šatně.
    Takže samá pozitiva…
    ;o)

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Jé, tak jsem si to konečně v klidu přečetla, tenhle článeček.
    Jo, nová etapa. Teď si to ještě nedokážete představit, že to bude POŘÁD a DENNĚ.
    Tak jako jste si nedokázali představit, jaký bude život, až se narodí děti…a zvykli jste si. :o)

    Velká změna bude i teď, chce to jen získat rytmus. Ve vašem případě to nevidím jako nějaký problém. Jsi velmi obratná a přizpůsobivá (jak už máma dvojčat musí být), tak je to otázka času.
    Jinak gratuluji, že to zvládáte tak hezky! A určitě nezapomeň na VD! Všechno chceme vědět!

  • No já bych jistě dala první dítko ve 3 letech do školky na 4 hodiny i kdybych v té době byla teprve těhotná…školka je normální věc a podporuje vývoj dítěte a taky se přece chci věnovat i druhému dítěti stejně intenzivně jako tomu bylo u prvního…nee že bych ho vyměnila,ale nárok na cvičení a plavání má i druhý pupík a nárok na klidné kojení má i druhé dítko…navíc ty 4 hodinky jsou pro 3leté dítko super zábava. Vždy bych se řídila pocity dítěte a neřešila co je lepší nebo horší. Někomu vyhovuje mít svá kuřátka pod křídly co nejdéle a někoho zase blaží samostatnost jejich dětí. Myslím,že v jistých věcech se vliv školky a kolektivu nedá nehradit domácí péčí.Jde o vztahy mezi dětmi,jejich soupeření,jejich škádlení,jejich výměny názorů,jejich hry ,jejich tvoření prvních přátelství bez tzv. rodiče za zadkem. K

  • Jovanka

    Mám kamarádku, která když vozila staršího syna do školky, tak mladší (miminko) spinkal sám doma v postýlce….
    A nemůžu řict, že by nebyla dobrá matka. Jen to prostě dělala jinak, než já – na tohle bych nervy neměla 🙂

  • Holky, mně taky nepřipadá divné, když jsou matky doma s dítětem, dát starší do školky. Já mám tři, nejstarší si ve školce zvykal rok – dala jsem ho v 3,5 letech, nechtěl, plakal, zkoušeli jsme to s přestávkami skoro rok a abych ho netrápila tak šel až další září ve 4,5. Doma jsem měla o 3 roky mladšího kluka a o 4,5 roku mladší holčičku. S těmi malými jsem doma dělala svoje „povinnosti“ matky, kuchařky, uklízečky a podobně a do školky a ze školky jsme chodili na procházku. Neberu to tak, že se jsem líná, ale chci aby děti měly nové zážitky a kamarády, mladší nastoupil hned ve třech letech a byl od začátku spokojený. Jsem teď doma „pouze“ s dcerou a jsem ráda, že jsou kluci ve škole a školce rádi. Samozřejmě, kdyby byl problém, nenutím ho, ale když mu to vyhovuje. U nás na venkově si těžko můžu dojet do nějakého mateřského centra, aby dítě mělo kolektiv, školka ho připraví na školu, zvykne se být samostatným, když se bude bát a nastoupí až do předškoláků, bude pak možná problém i ve škole.

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Nějak nevím, jak jsi přišla na ty dva roky a „loni“…
    Ano, holčičky už mají tři.
    Do práce jsem nastupovala před pár dny a kvůli tomu LETOS o prázdninách zahájila intenzivní nácvik na nočník (resp. na záchod) – ještě není zcela hotovo…

  • Anonymní

    Pavlo: stres byl ale s jizdy autem,vzdyt jsem psala, ze jsem oprasiovala ridicak a najednou jsem aniz bych pred tim nejak trenovala ,vozila to nejdrazsi co mam.
    Kdybych mela nekoho po ruce, asi bych mimco nechavala doma,a chodila se strasi pesky. Treba sousedka jezdila jen s dcerkou do skolky, maleho ji hlidala babicka, coz ja jsem nemela.A nemuzu o ni rict, ze by byla pohodlna,ci lina ….Za sebe muzu rct, ze jsem s e rada venovala mimcu, byla jsem vice odpocatejsi,klidnejsi,zvladla jsem toho vice a dcerka se mela urco taky dobre,nasla si spoustu novych kamaradu a je vice zrucnejsi…

    Jarmusch: ze bych spatne pocitala ? Dvojcata snad uz maji 3 ne ? A psala jsi, ze minuly rok, toz jsem si myslela ze jim byly loni 2:-o

    Pavlinko V : neeeee tebe jsem nemyslela 🙂

  • Anonymní

    Biovirus, když se narodila mladší dcera, starší byly 2 roky, takže přesně vím, jak je těžké sladit péči o 2 malé děti. Ale šlo to. A myslím si, že potřebu kolektivu nahradí mateřská centra apod., kam se může i s miminkem a starší dítě si tam najde kamarády. Já jsem také jen reagovala na tvůj příspěvek, kde jsi psala, jak jsi byla stresovaná. A nikdo mi nevymluví, že nervozita matky nepůsobí negativně na děti. Pavla.

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Jéje, to se nám to rozjelo…
    No, věřte mi, nebo ne – ale chystám si vše už večer (ostatně tak jako od začátku s „dvojkama“ – jinak bychom se nevypravily ani na kontrolu k doktorce). Ráno akorát vařím to kafčo (no, teď dojde na bylinkový čaj a musím vymyslet, co na snídani – holky kašlou a soplí…).
    U nás je nejhorší dostat holky z pelechu – prakticky nevstávají v těch 5.30, ale v 5.45 nejdřív. A celou dobu je musím popohánět – ony mají na vše dost času (však chodit taky začaly až v 18, resp. ve 22 měsících; a biovire – bez plen je Lu od cca 33 měsíců, Any ji musí mít na spaní – ale jen doma – a pro jistotu na cesty dosud – ve 3 letech).
    Už to začínáme mít zažité. Nesmí ale do toho přijít komplikace např. v podobě akutní potřeby na záchod (v neděli jsem dělala dušenou mrkev, a jaksi nás v PO ráno prohnala – všechny…).
    Zkrácení pracovní doby mě napadlo. Asi by mi bylo vyhověno, ale už to vidím – ten samý objem práce bych musela stejně udělat, jen za kratší dobu a za méně peněz.
    Jsem optimista – ono se to utřepe. Jednak budou holky čím dál tím šikovnější (už teď vidím, kolik jim školka za těch pár týdnů dala – už jsou v podstatě schopné se komplet celé samy obléct) a samostatnější. A taky se po novém roce začne prodlužovat den – to se bude líp vstávat i dojíždět.

  • Pavlinkav

    Biovirus- nevím, jestli myslelas anonymní nebo mě – já jsem tě nenapadala, já jsem jen jen psala, že bych to nedělala:o) jsem líná vstávat, dala bych malou do školky až třeba v roce toho druhého….a u nás by mi ji stejně nevzali,mají narváno, tak nemám co řešit:o))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist