Hororová noc aneb Stále stejné téma…

Poté, co jsem nastoupila zpět do zaměstnání, odpracovala jsem tři týdny a tři dny a zůstala jsem s holčičkama doma na paragrafu – bylo to úterý, kdy mi volali ze školky, že má Any zahnisané oči…

Pak holky chodily týden do školky a byly vánoce. To nás postihla střevní chřipka. I s babičkou a tetou, které přijely na návštěvu.
Pak byly holky pár dnů ve školce a volali mi ze školky, že Lu má teplotu. Byl to pátek…
Zvládly jsme to samy, za víkend – pátek odpoledne Lu prospala (z větší části u mě v náručí – přišla se nemocná přitulit a usnula), v sobotu ještě polehávala, ale už se jí vrátila světýlka do očí. V neděli už zase řádila.
Uběhlo 14 dnů a volali mi ze školky, že Any celá hoří (volali mi třikrát za sebou a nemohli se dovolat – vybírala jsem si náhradní volno a konečně si zas po delší době užívala na kosmetice – odkázala jsem je na manžu a z kosmetiky utíkala do práce, abych si „naddělala“ pro případ, že zůstanu s holkama doma – velice pravděpodobné).
Zajímavé je, že u holek zásadně propuká choroba v úterý či v pátek. Pátek je jasný – o víkendu snad neordinuje žádný praktický (dětský) lékař. No a po úterku následuje středa, kdy má naše paní doktorka ordinační hodiny až odpoledne.
Před vánocemi jsme „skončily“ na dětské pohotovosti – to bylo úterý.
Před 14 dny, jak jsem psala, nám na vykurýrování svépomocí stačil víkend.
A teď?
Ve čtyři jsme se sešli doma. Any byla horká, ani jsem ji nezměřila, dala Panadol a uložila.
V šest kontrolní měření – 38,4°C (žádná hrůza) – manža vypuštěn na ochutnávku (dopředu plánovaná akce).
O hodinu později měřím znovu – 39,9°C. Krve by se ve mně nedořezal.
Navíc nohy i ruce studené – takže žádný zábal.
Píšu několik poněkud vyděšených SMS. Pomněnka reaguje okamžitě a ujišťuje mě, že Ibalgin můžu podat i dříve, než po – v lékárnách doporučovaných – 4 hodinách.
Třičtvrtě na osm – podávám Ibalgin, Any převlékám do pyžama a ukládám do postele. Pak znovu měřím teplotu a – částečný úspěch – 39,7°C.
Když jsem Any nesla v náručí do patra, sedla si Lu pod schodištěm do křesla, že na mě počká. Než jsem uložila Any, usnula Lu taky. Takže jsem ji taky uložila.
Pak jsem zavolala na pohotovost, abych to zkonzultovala. Tam mi řekli (zpětně si uvědomuji, že jsem asi mluvila „jen“ se sestrou), že když nezabere lék s jednou účinnou látkou, může se druhý lék s druhou účinnou látkou podat třeba už po hodině. Pak se ale musí čekat déle, cca ty 4 doporučované hodiny.
Zábaly prý jsou krajní řešení, když teplota neklesá a neklesá. Jsou prý dokonce zdraví velice prospěšné, akorát spousta rodičů má zábrany je aplikovat.
Takže jsme se domluvili, že počkám cca do půlnoci, a když se to nezlepší, sbalím obě děti, zavolám taxíka a přijedem (ale už dopředu jsem dumala, jakže to pak provedu prakticky…).
Měřila jsem znovu po hodině a půl od Ibalginu a teploměr se vyšplhal „jen“ na 39°C – takže úspěch!?
Sedla jsem si v pracovně, hned vedle dětského pokojíčku a „kutila“ si něco na PC a výjimečně sledovala po očku TV (výjimečně proto, že nám tu výjimečně šel signál). Kdybych si jen sedla k TV nebo s knížkou, v tu ránu spím a mohla bych přeslechnout něco z pokojíčku.
Před půlnocí jsem provedla další kontrolní měření a fakt úspěch – 37,5°C. Neradovala jsem se ale dlouho, protože Any je celá nějaká zkroucená, jakoby v křeči, ručičky neovládá, nedokáže se ani sama napít čaje, nepomáhá moje hlazení. Na můj hlas, na moje slova reaguje, ale jen omezeně a se značným zpožděním. Jsem pořád sama doma, manža se z pánské jízdy ještě nevrátil.
Chytám nerva a znovu volám na dětskou pohotovost – tentokrát mě přepojují na lékaře. Ten mi hned řekne, že po telefonu mi moc neporadí, že by bylo nejlépe sbalit dítě a dojet. Vysvětluji mu, že mám doma tříletá dvojčata, nemám hlídání, takže bych musela dojet s oběma, což je uprostřed noci „trošku“ komplikace. Chápe mě a začínáme probírat alternativy. Podle toho, co mi říká, usuzuji, že o febrilní křeče se nejedná (Any nemá oči v sloup či upřené jedním směrem, na můj hlas reaguje aspoň trošku). Doktor říká, že ty fyzické projevy můžou být i projevem znovunastupující horečky. Končím náš hovor s tím, že budu sledovat vývoj a když tak vyrazím taxíkem směr nemocnice.
Zkouším volat manžovi, aby urychlil návrat a mohl zůstat doma s Lu. Ovšem jeho mobil je nedostupný. Po krátké úvaze posílám SMS organizátorovi té ochutnávky, ovšem zprávu o doručení nedostávám.
Mezitím je Any zase více horká a podle teploměru leze horečka zase nahoru. Křečovité stažení povoluje – zdá se mi, že se Any stabilizuje.
Usoudila jsem, že si snad můžu jít zdřímnout. Dávám Any další dávku Panadolu, umývám si zuby a uléhám. Výjimečně nechávám dveře pokojíčku i ložnice otevřené, ale pro jistotu ještě zapínám i chůvičku. Manža konečně dorazil – v nejhorším mě čeká cesta jen s jedním dítětem.
V noci vstávám k Any už jen jednou – asi měla nějaké divoké sny a volala mě, ale než k ní dojdu, zase tvrdě spí. Ráno vstáváme v půl osmé, Any je bez teploty a tváří se normálně. Celý den je už bez teploty, jen si tu a tam stěžuje na bolest hlavy či končetin, chce spát, ale nechce si lehnout. Nakonec usíná díky tomu, že vytahuji v kuchyni papiňák, abych uvařila masový vývar – obě holky se papiňáku bojí a mizí v pokojíčku, kde usínají.
Dostávám zprávu o doručené SMS (posílaná po půlnoci, když jsem se nemohla dovolat manžovi).
Vzápětí mi volá dotyčný, jestli už manža dorazil a jak je s malou. Nepřečetl si čas odeslání a v záchvatu odpovědnosti (také má dvě malé děti) obvolává půlku města, jestli někdo neví něco o mém „ztraceném“ muži. Uklidňuji ho, že už je vše v pořádku a bavím se představou, jaké fámy se v nejbližších dnech budou šířit po našem maloměstě.
Den proběhl tak nějak normálně.
Večer, když holčičky usnuly, našla jsem konečně odvahu zavolat mým rodičům a sdělit jim, co jsme prožily. Jindy jim často volávám o radu (moji rodiče jsou opravdu zkušení – mám čtyři sourozence, navíc mamka dělala léta v jeslích a táta je doktor – ne dětský – co nás často léčil sám; a úspěšně), nebo volávám sestře – matce od dětí a lékařce, co občas jezdí s rychlou. Včera jsem ale neměla odvahu – a raději jsem volala nepříbuzným odborníkům…
Dostala jsem od dědečka pochvalu, jak úžasně ty krizové situace zvládám (nakonec jsem se pochlubila i s příhodou, jak se manžovi nepodařilo řádně zabrzdit auto a málem nás smetl otevřenými dveřmi). A že právě zmiňovaná sestra se hroutí pomalu z každé rýmy dětí (snad mi sestra promine, že ji tu zmiňuji).
No, já sama o sobě si začínám myslet, že jsem tak trochu matka-drsoňka. Ale snad je to tak lepší. Aby pak třeba přivolaní lékaři neměli více práce se zhroucenou matkou než s nemocným dítětem.
Každopádně doufám, že teď máme aspoň na nějakou dobu vybráno.
A až navštívíme naši paní doktorku, proberu s ní preventivní aplikaci diazepamu při vysoké horečce právě pro prevenci křečí z horečky (a to mě před rokem mamka uklidňovala, že v naší rodině nikdy nikdo neměl v tomto směru problémy).
Tak ať jsou ty moje i vaše děti zdravé a v pohodě.

Napsal/a: Jarmuschka