Vánoční střípky

Tyto Vánoce jsou pro nás s manželem jiné tím,že už je nebudeme slavit ve dvou, ale ve třech, protože máme půlroční dceru Lucinku. Jak se tak vánočně ladím a snažím se Lucince její první Vánoce udělat co nejkrásnější, vzpomínám na mé dětství a vánoční zážitky…

Narozením Lucinky se změnil asi milion věcí,teď zrovna řeším téma: vánoční stromeček. Každý rok jsme měli jedličku,ozdobenou jen dřevěnými a slaměnými ozdobami, bez světýlek, prostě přírodní stromeček. Letos jsem vymyslela, že musí nastat změna. Obývák máme laděný do oranžova,udělám oranžový stromeček. To bude Lucinka u vytržení. Nakoupila jsem 3 sady oranžových skleněných koulí, sehnala jsem i oranžové třepení a oranžové řetězy. Dokonce jsem i dvoje světýlka zakoupila. Celá šťastná jsem nákup přinesla domů a večer přišel celý šťastný manžel se stromečkem. Tedy – na to,že v minulých letech nebyla v obýváku postýlka a byl zařízen více „nedětsky“, je to strom jak hrom. Prostě – tahle jedlička se nám do obýváku nevejde. „Ty toho naděláš“ dí manžel, „tady v kuchyni je takový nevyužitý místo“. Co na tom, že já nechci mít stromeček v kuchyni a že je laděná do žluto-modra, takže oranžový stromek se tam bude opravdu vyjímat. Ale co, život je o kompromisech – a Lucinka z postýlky do té kuchyně krásně uvidí.

Jak se tak vánočně ladím a snažím se Lucince její první Vánoce udělat co nejkrásnější,vzpomínám na mé dětství a vánoční zážitky, je to taková všehochuť:

Gertrůda-nejvíc mi v paměti utkvěly Vánoce, kdy mým jediným dárkem byla obrovská tlustá panna s dlouhými blonďatými vlasy sedící v kočárku. Byly to mé nejstrašnější Vánoce, což jsem si mamce dovolila přiznat teprve před několika lety a ona to chudák stejně obrečela. Já totiž milovala knížky a auta a papíry a pexesa a omalovánky a hrát si na obchod /poštu/ atd. Ale panenky mě nebraly a mamča si myslela, když vystála několikahodinovou frontu v Kotvě na tu hrůzu (pojmenovala jsem jí pak Gertrůda a jímala mě hrůza, jen jsem se na ní podívala) a táta v práci vyměnil flašku rumu za kočárek, jakou budu mít radost. Pamatuji si, jak jsem se přetvařovala a večer brečela do peřin, co mi to ten Ježíšek provedl…

Štědrovečerní večeře – já s bráchou natěšená na dárky, naši v klidu. Poslední chod byl tradičně třešňový kompot. Mamča ho jedla neskutečně pomalu, já ji vždy podezírala z toho, že nám to dělá naschvál, aby nás napnula. Postupem času jsem došla k tomu, že byla tak utahaná, že se v klidu chtěla aspoň najíst…

Stůl – když jsem byla jen já, nepamatuji si už, jak naši řešili to, aby Ježíšek nepozorovaně nadělil dárky pod stromeček. Když už byl brácha, tak já na Ježíška už nevěřila, ale kvůli němu jsem musela samozřejmě mlčet. Naši nás vždycky zavřeli do ložnice, já bráchu nějak zabavila a oni „naježili“. No ale jednou mi nadělovali psací stůl. Já netušila, co to je, jen jsme bráchou přes dveře slyšeli hrozný rámus. Stůl byl hrozně těžký, táta nadával, a když zjistit, že neprojde dveřmi, tak to teprve bylo něco. Nakonec ho nějak pod ten stromeček dovláčeli, ale já měla co dělat, abych bráchovi vysvětlila, co ten Ježíšek vyvádí…

Knížky – obdarovat mého tátu bylo a je složité – vzhledem k tomu, že je naprostý knihomol a přečte všechno, co má písmenka, od každého vždy dostane několik knížek. Každý rok se opakovalo to samé – dárky se rozdělily, táta knížky roztřídil na hromádky, jednu přečetl ještě pod stromečkem, další v kuchyni, aby měl klid a třetí v noci na záchodě. Na Štěpána zaručeně neměl co číst…

Koupě stromku – jeden rok se povedlo, že naši nějak nekoupili stromeček. A tak jsme se vydali koupit ho až na Štědrý den. Asi si umíte představit tu nabídku. Nakonec jsme našli místo, kde prodávali pár posledních borovic. Já s bráchou jsme dostali záchvat smíchu a máma se jala vybírat tu nejméně ošklivou. Kromě nás tam byl nějaký mladík, stejný zoufalec. Najednou máma vykřikla: „Mám ji!“ a držela v ruce jakž takž rovnou a ne moc opelichanou borovici. Jenže jí držel i ten mladík. A začalo dohodování, mladík tvrdil, že jí držel dřív, mamča, že žena má přednost, on, že jí nutně potřebuje, mamča, že má děti, že budeme mít zkažené Vánoce bez stromku. Tak tam stáli a oba to koště drželi. Mamča měla tak odhodlaný výraz, že mladík se nakonec pustil a se slovy: “Když jsou ty Vánoce, svátky klidu a míru, tak si jí nechte.“ a odešel. Stromeček to byl tak hrozný, že přes veškeré maskovací pokusy hyzdil obývák a ten rok jsme se ani nefotili u stromečku s dárky…

Světýlka – každý rok 23.prosince u nás nastala stejná situace. Mamča vyndala ze skříně starý zaprášený kufr s ozdobami a světýlky. Táta světýlka rozmotal, natáhnul na koberec, aby zjistil, jestli fungují. Nikdy nefungovala. Nastal každoroční dialog rodičů: Tak co o svítí? -Ne. – Jak to že ne, vloni na stromečku svítily. – Ale teď nesvítí. – Co budeme dělat? Nevim. – Ale bez světýlek nebudeme, že ne? – Ne.- Tak vyměň žárovičky. – To by mě nenapadlo. – No tak je vyměň. – A kde je mám vzít? – My je nemáme? – Ne. – Jak to? – Nevim. Někdy také nastala varianta, že žárovičky byly, vyměnily se, ale stejně nesvítily. Nakonec se v nich táta pošťoural šroubovákem a svítily…

Vesuv – byly to Vánoce v roce 1989, to vím přesně. Daly se sehnat věci, o kterých se nám předtím ani nesnilo. A tak mamča donesla Vesuv. Byl to jehlan asi 10 cm vysoký, nahoře se zápalnou šňůrou. Prostě petarda. Jenže tenkrát to nikdo neznal a mamča dostala od prodavačky instrukce, že to je dekorační ohňostroj, že se to krásně vyjímá např. na stole. Ať zhasne,položí Vesuv na talířek a to uvidíte, jak budou děti valit oči. A tak na Štědrý den po rozbalení dárků mamča rozhodla, že Vesuv zapálíme. Táta se snažil přečíst návod napsaný malými písmeny, ale nic nerozluštil. Naštěstí ho zachvátil jakýsi pud sebezáchovy a řekl, že Vesuv zapálí venku, ať se díváme z okna. A tak jsme s mamkou zůstali vevnitř za oknem. Pod okny byla králíkárna a táta se rozhodl Vesuv položit na její střechu, abychom dobře viděli. Ta králíkárna měla střechu z lepenky IPY, po zapálení začaly šlehat asi metrové plameny, které zapálily tu střechu a to jsme tedy valili oči. Králící dostali amok, protože jim hořela střecha nad hlavou a táta jí hasil. Dodnes, když na Vánoce nebo na Silvestra vidíme a slyšíme petardy, s láskou vzpomínáme na Vesuv…

Napsal/a: Lussy