V kostele

Kostel – symbol křesťanství, ale také klidu, míru, duchovna. Místo, kde život velké části lidí zpravidla začíná i končí, kde se odehrávají důležité okamžiky života – křest, svatba, pohřeb, důležitá rozhodnutí. Ve většině případů nádherné architektonické skvosty, které lákají nejen věřící. A také ne jen věřící se shodují na tom, že v kostele se cítí volně, klidně, dobře na duši…

Nejspíš to bude tím, že tato místa jsou tichá, promodlená generacemi předků. V kostele jste schovaní před světem, nikdo na vás nespěchá, nikdo vás nevyhání.

Ráda bych vám význam a podstatu kostelů trochu osvětlila.

Kostely se stavěly téměř od počátku křesťanství. Veliký rozmach těchto staveb začal především poté, co bylo křesťanství přineseno na území celé Evropy. Jejich podoba se vyvíjela podle údobí, v nichž byly stavěny a všechny jsou krásné – ať už jsou to štíhlé gotické stavby nebo buclaté baroko, i moderní stavby mají své kouzlo a mnohé jsou velmi zajímavé. Účel zdobnosti chrámů byl vždy jediný – kostel je stánek Boží, tudíž by měl být co nejkrásnější.
Kostely odjakživa sloužily a slouží především k bohoslužbám, ovšem třeba v období válek byly důležitým útočištěm, zrovna tak jako kláštery – na posvátné půdě bylo zakázáno vraždění, pronásledování, pro uprchlíky nebo hledané osoby byla tato místa nejbezpečnějším útočištěm, posvátná půda byla neutrálním územím, na němž si byli podle světského práva všichni rovni (no, realita byla ve spoustě případů jiná, to víme všichni, ale v podstatě byli s touto skutečností všichni víceméně srozuměni).

Co zůstává po staletí neměnné, je alespoň hrubé rozdělení chrámu. Přímo naproti vstupu se nachází hlavní chrámová loď, jejímž centrem je presbytář – hlavní chrámový prostor s oltářem. Oltář je ta velká věc vpředu , zpravidla zdobená sochami nebo obrazy, mnohde zastřešená baldachýnem. Výjev či postava na oltáři dává na srozuměnou, komu je kostel zasvěcen. Dbalo se, aby oltář směřoval na východ a je také hlavním dějištěm bohoslužeb – zde slouží kněz mši svatou. Před druhým vatikánským koncilem v 60. a 70. letech minulého století ji sloužil zády k lidu – „čelem k Bohu“, tehdy také obětní stůl byl přímo součástí oltáře. Dnes slouží kněz bohoslužbu čelem k lidu, novějším prvkem je tedy samotný obětní stůl, za nímž kněz stojí. Co zůstává neměnné, je svatostánek – v jeho těsné blízkosti se nachází tzv. věčné světlo – malá červená žárovka nebo plamínek, který svítí stále a má být připomínkou, že v chrámu je přítomen Bůh. Umístění do blízkosti svatostánku je důležité – svatostánek je malá schrána, v níž se uchovávají hostie, a monstrance s velkou hostií – Tělem Kristovým. Starší kostely jsou vybaveny kazatelnou – malým balkonkem, z něhož kněz kázal. Dnes už jej ve většině případů nahradil ambon – pultík v blízkosti oltáře.

V postranních částech chrámové lodi se nachází boční oltáře zasvěcené např. Panně Marii, některým svatým nebo jsou určeny jako připomínka např. Ukřižování. Jsou určeny pro soukromou modlitbu a bohoslužby se u nich neslouží. Ve většině kostelů také najdete vyobrazení Křížové cesty – 14 výjevů z Kristovy cesty na Golgotu. V přední části kostela se také za dveřmi nachází zákristie – to je místnost, kde se kněz a ministranti připravují k bohoslužbě a odkud také při jejím začátku vychází. V přední části také bývá křtitelnice – velká nádoba se svěcenou vodou, u níž probíhají křty. Někde bývá pro tento účel vyčleněn celý boční prostor.

V zadní části, většinou poblíž vstupu, jsou pak umístěny zpovědnice, kde se zpovídá. Někde v těchto místech pak bývá také vstup na kúr, na němž jsou i varhany. Ve starých nebo významných chrámech pak ještě v podzemí bývají umístěny hrobky – většinou panovníků, šlechty, knížat – těch, kteří se nějakým způsobem zasloužili o stavbu nebo rozvoj chrámu. Pro bohoslužby však důležité nejsou

Liturgie
Liturgie neboli bohoslužba – většina z nás se s ní alespoň několikrát za život setká. Ať už jdeme na něčí svatbu, pohřeb, křest dítěte nebo třeba vánoční bohoslužbu, bez níž pro mnohé postrádají vánoce to správné kouzlo. Pro většinu nezasvěcených je to soubor nějakých vzletných vět a prostocviků, kterým za mák nerozumí. Dovolte mi je trošku přiblížit, už třeba jen proto, abyste trochu porozuměli, až zas do kostela přijdete.

Každá mše sv. začíná znamením kříže. Pak pokračuje vstupní modlitbou, kterou pronáší kněz. Poté všichni v krátké modlitbě prosí o odpuštění hříchů – je důležité se na začátku bohoslužby vniřně očistit a oprostit od věcí „venku“ a otevřít se pro Boha. V neděle a svátky následuje zpívaný hymnus Sláva na výsostech Bohu. Pak mše pokračuje bohoslužbou slova – ta obsahuje jedno, v neděli a svátky dvě, čtení z bible a následuje úryvek z některého evangelia – po něm následuje promluva, nebo chcete-li kázání kněze, zpravidla zamyšlení nad čteným textem Písma nebo nad nějakým aktuálním problémem – to je na zvážení kněze. Tato čtení nejsou nahodilá – každý den, každá neděle, každý svátek má určené texty, které se budou číst i žalmy, které se zpívají. Tento řád určuje liturgický kalendář.

Po bohoslužbě slova následuje bohoslužba oběti. Po čtených přímluvách přinášejí (určení) věřící knězi hostie a mešní víno – a kněz u oltáře (obětního stolu) děkuje Bohu za dary země – chléb a víno. Po několika modlitbách následuje chvalozpěv Svatý a nejdůležitější část celé bohoslužby – Proměňování. Toto je důležitý okamžik bohoslužby, kdy kněz proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Krista – nikoliv jen symbolicky, ale fakticky, od této chvíle jsou hostie a víno posvátné a musí se s nimi nakládat s úctou. Po proměňování následuje modlitba kněze – za farnost, zemřelé, kněze…. Poté se všichni společně modlí Otčenáš a po něm si navzájem přejí pokoj podáním ruky. Následuje krátká přípravná modlitba před svatým přijímáním – poté věřící přistupují ke knězi nebo určené osobě, která podává hostii – sv. přijímání.
Bohoslužba končí závěrečnou modlitbou, případně ohláškami – a závěrečným požehnáním.

Nahodilá není ani barva ornátu – roucha, které má na sobě kněz – zelená barva značí liturgické mezidobí (všední běžné dny roku), bílou obléká kněz ve velké svátky – Vánoce, Velikonoce, neděle. Fialová je smuteční barvou, především v době adventní a postní, při pohřbech. Zbývá červená – barva krve a ohně. Je ústřední barvou při slavnosti seslání Ducha sv. nebo při svátcích mučedníků.
A také onen „tělocvik“ je vcelku důležitý – stání znamená připravenost, pokleknutí úctu a pokoru, sezení vypovídá o tom, že pozorně naslouchám. Zajímavé je, že zpočátku křesťanství nebylo nejdůležitější pozicí při modlitbě pokleknutí, ale stání nebo sezení.

Tak – tolik o kostele a dění v něm…. snad příště, až budete v kostele, snáze pochopíte, proč věřící dělají to nebo tamto a jaký to má význam.
Děkuji všem, kdo vydrželi do konce – a zkuste si někdy v kostele jen tak sednout, nemyslet, jen vnímat to ticho a prostor… uleví se vám na duši