V kostele

Rubrika: Nezařazené

Kostel – symbol křesťanství, ale také klidu, míru, duchovna. Místo, kde život velké části lidí zpravidla začíná i končí, kde se odehrávají důležité okamžiky života – křest, svatba, pohřeb, důležitá rozhodnutí. Ve většině případů nádherné architektonické skvosty, které lákají nejen věřící. A také ne jen věřící se shodují na tom, že v kostele se cítí volně, klidně, dobře na duši…

Nejspíš to bude tím, že tato místa jsou tichá, promodlená generacemi předků. V kostele jste schovaní před světem, nikdo na vás nespěchá, nikdo vás nevyhání.

Ráda bych vám význam a podstatu kostelů trochu osvětlila.

Kostely se stavěly téměř od počátku křesťanství. Veliký rozmach těchto staveb začal především poté, co bylo křesťanství přineseno na území celé Evropy. Jejich podoba se vyvíjela podle údobí, v nichž byly stavěny a všechny jsou krásné – ať už jsou to štíhlé gotické stavby nebo buclaté baroko, i moderní stavby mají své kouzlo a mnohé jsou velmi zajímavé. Účel zdobnosti chrámů byl vždy jediný – kostel je stánek Boží, tudíž by měl být co nejkrásnější.
Kostely odjakživa sloužily a slouží především k bohoslužbám, ovšem třeba v období válek byly důležitým útočištěm, zrovna tak jako kláštery – na posvátné půdě bylo zakázáno vraždění, pronásledování, pro uprchlíky nebo hledané osoby byla tato místa nejbezpečnějším útočištěm, posvátná půda byla neutrálním územím, na němž si byli podle světského práva všichni rovni (no, realita byla ve spoustě případů jiná, to víme všichni, ale v podstatě byli s touto skutečností všichni víceméně srozuměni).

Co zůstává po staletí neměnné, je alespoň hrubé rozdělení chrámu. Přímo naproti vstupu se nachází hlavní chrámová loď, jejímž centrem je presbytář – hlavní chrámový prostor s oltářem. Oltář je ta velká věc vpředu :), zpravidla zdobená sochami nebo obrazy, mnohde zastřešená baldachýnem. Výjev či postava na oltáři dává na srozuměnou, komu je kostel zasvěcen. Dbalo se, aby oltář směřoval na východ a je také hlavním dějištěm bohoslužeb – zde slouží kněz mši svatou. Před druhým vatikánským koncilem v 60. a 70. letech minulého století ji sloužil zády k lidu – „čelem k Bohu“, tehdy také obětní stůl byl přímo součástí oltáře. Dnes slouží kněz bohoslužbu čelem k lidu, novějším prvkem je tedy samotný obětní stůl, za nímž kněz stojí. Co zůstává neměnné, je svatostánek – v jeho těsné blízkosti se nachází tzv. věčné světlo – malá červená žárovka nebo plamínek, který svítí stále a má být připomínkou, že v chrámu je přítomen Bůh. Umístění do blízkosti svatostánku je důležité – svatostánek je malá schrána, v níž se uchovávají hostie, a monstrance s velkou hostií – Tělem Kristovým. Starší kostely jsou vybaveny kazatelnou – malým balkonkem, z něhož kněz kázal. Dnes už jej ve většině případů nahradil ambon – pultík v blízkosti oltáře.

V postranních částech chrámové lodi se nachází boční oltáře zasvěcené např. Panně Marii, některým svatým nebo jsou určeny jako připomínka např. Ukřižování. Jsou určeny pro soukromou modlitbu a bohoslužby se u nich neslouží. Ve většině kostelů také najdete vyobrazení Křížové cesty – 14 výjevů z Kristovy cesty na Golgotu. V přední části kostela se také za dveřmi nachází zákristie – to je místnost, kde se kněz a ministranti připravují k bohoslužbě a odkud také při jejím začátku vychází. V přední části také bývá křtitelnice – velká nádoba se svěcenou vodou, u níž probíhají křty. Někde bývá pro tento účel vyčleněn celý boční prostor.

V zadní části, většinou poblíž vstupu, jsou pak umístěny zpovědnice, kde se zpovídá. Někde v těchto místech pak bývá také vstup na kúr, na němž jsou i varhany. Ve starých nebo významných chrámech pak ještě v podzemí bývají umístěny hrobky – většinou panovníků, šlechty, knížat – těch, kteří se nějakým způsobem zasloužili o stavbu nebo rozvoj chrámu. Pro bohoslužby však důležité nejsou 🙂

Liturgie
Liturgie neboli bohoslužba – většina z nás se s ní alespoň několikrát za život setká. Ať už jdeme na něčí svatbu, pohřeb, křest dítěte nebo třeba vánoční bohoslužbu, bez níž pro mnohé postrádají vánoce to správné kouzlo. Pro většinu nezasvěcených je to soubor nějakých vzletných vět a prostocviků, kterým za mák nerozumí. Dovolte mi je trošku přiblížit, už třeba jen proto, abyste trochu porozuměli, až zas do kostela přijdete.

Každá mše sv. začíná znamením kříže. Pak pokračuje vstupní modlitbou, kterou pronáší kněz. Poté všichni v krátké modlitbě prosí o odpuštění hříchů – je důležité se na začátku bohoslužby vniřně očistit a oprostit od věcí „venku“ a otevřít se pro Boha. V neděle a svátky následuje zpívaný hymnus Sláva na výsostech Bohu. Pak mše pokračuje bohoslužbou slova – ta obsahuje jedno, v neděli a svátky dvě, čtení z bible a následuje úryvek z některého evangelia – po něm následuje promluva, nebo chcete-li kázání kněze, zpravidla zamyšlení nad čteným textem Písma nebo nad nějakým aktuálním problémem – to je na zvážení kněze. Tato čtení nejsou nahodilá – každý den, každá neděle, každý svátek má určené texty, které se budou číst i žalmy, které se zpívají. Tento řád určuje liturgický kalendář.

Po bohoslužbě slova následuje bohoslužba oběti. Po čtených přímluvách přinášejí (určení) věřící knězi hostie a mešní víno – a kněz u oltáře (obětního stolu) děkuje Bohu za dary země – chléb a víno. Po několika modlitbách následuje chvalozpěv Svatý a nejdůležitější část celé bohoslužby – Proměňování. Toto je důležitý okamžik bohoslužby, kdy kněz proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Krista – nikoliv jen symbolicky, ale fakticky, od této chvíle jsou hostie a víno posvátné a musí se s nimi nakládat s úctou. Po proměňování následuje modlitba kněze – za farnost, zemřelé, kněze…. Poté se všichni společně modlí Otčenáš a po něm si navzájem přejí pokoj podáním ruky. Následuje krátká přípravná modlitba před svatým přijímáním – poté věřící přistupují ke knězi nebo určené osobě, která podává hostii – sv. přijímání.
Bohoslužba končí závěrečnou modlitbou, případně ohláškami – a závěrečným požehnáním.

Nahodilá není ani barva ornátu – roucha, které má na sobě kněz – zelená barva značí liturgické mezidobí (všední běžné dny roku), bílou obléká kněz ve velké svátky – Vánoce, Velikonoce, neděle. Fialová je smuteční barvou, především v době adventní a postní, při pohřbech. Zbývá červená – barva krve a ohně. Je ústřední barvou při slavnosti seslání Ducha sv. nebo při svátcích mučedníků.
A také onen „tělocvik“ je vcelku důležitý – stání znamená připravenost, pokleknutí úctu a pokoru, sezení vypovídá o tom, že pozorně naslouchám. Zajímavé je, že zpočátku křesťanství nebylo nejdůležitější pozicí při modlitbě pokleknutí, ale stání nebo sezení.

Tak – tolik o kostele a dění v něm…. snad příště, až budete v kostele, snáze pochopíte, proč věřící dělají to nebo tamto a jaký to má význam.
Děkuji všem, kdo vydrželi do konce – a zkuste si někdy v kostele jen tak sednout, nemyslet, jen vnímat to ticho a prostor… uleví se vám na duši 🙂

Napsal/a: Ájík

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Virenka

    Ájíku, článek jsem četla až teď, je to hezky napsané.
    Ale teď jsi mě zase ohromila tím návalem. My žijeme v oblasti, kde věřících obecně pomálu, ale když, pak protestantů, takže katolický kostel tu spíš zeje prázdnotou. Co tu žiju, je tady už 5.farář. Z toho 3 byli Poláci a ti nezastírají, že štaci tady pokládají za krok dolů – v Polsku jsou ty kostely opravdu narvané k prasknutí a tady v neděli přijde 7 lidí…
    Vím, že Morava je na tom líp, ale možná, že tady je času na jakoukoliv modlitbu až dost 🙂

  • Lžičenko, když vstoupíme do kostela, poklekneme a křižujeme se (u vchodu bývá kropenka se svěcenou vodou). Je to jako pozdrav a výraz úcty ke Kristu, který je v kostele přítomen. Někteří lidé se žehnají i při přistupování ke sv. přijímání – dříve to bylo běžné, zrovna tak se třeba přijímalo vkleče…. po II. vatik. koncilu se většina těchto gest odbourala, ale lidé je mají zažité, někteří se to naučili od babiček. Není to nutné ani povinné. Jako důležitější bych viděla to požehnání při vstupu nebo při odchodu. Při pozdvihování jsou dané modlitby, které se věřící modlí sice v duchu, ale jsou víceméně dané… tady bych se spíš přiklonila k nějaké vlastní modlitbě – tedy když přistupuji k přijímání. On je někdy takový nával, že ani se ani modlit nestačíš 🙂

  • Lžičenka

    Ajíku.Chtěla jsem se zeptat, nejsem věřící zas tak dlouho a spoustu toho ještě nevím. Při vstupu do kostela většina lidí poklekne a pokřižuje se a pak při přijímání (v průvodu)se lidé pokřižují, někteří před a někteří po obdržení hostie. Když se zeptám těch co znám, nedokáží mi odpovědět proč to tak dělají, mají to zažité-poděděné. Znamená to něco konkrétního, pronáší při tom v duchu třeba nějakou modlitbu? Jediné co mě napadá je, že tím vzdávají úctu k Ježíši, který je v presbytáři (jak jsem se právě dozvěděla že se to tak jmenuje 🙂 ) jak při vstupu do kostela, tak pak i v případě, že se k presbytáři přiblíží když jdou pro hostii… ?

  • Ivčo, díky 🙂

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Ájíku, krásně napsané, srozumitelně a čtivě.
    Já kostely a vůbec památky tohoto typu miluju, především z hlediska milovníka historie, naprosto fascinující je ta vůně….A moc díky za naprosto vyčerpávající informace o vybavení kostela atd. Po pravdě, dost věcí jsem nevěděla…
    Máš ode mě samozřejmě pět bodíků:-)

  • Ájíku, díky za vysvětlení… Já z toho byla trochu překvapená 🙂 No, s nahluchlými babičkami musí být v kostele sranda… 🙂

  • Holčinky, děkuju, děkuju moc :))
    Horempádem, s těmi obřady na úřadě je to přesně ono – navíc mi přijde, že ty jejich varhánky většinou hrají svatební i smuteční pochod tak nějak stejně … Možná je to účel, nevím 😉
    Matildo, díky, jsem ráda, že můžu i tak pomoci 🙂
    babofko, jsem ráda, žes napsala 🙂 S těmi zpovědnicemi – já na tyhle staré moc zvyklá nejsem, ale máš pravdu, že veškeré zpovědnice ve starších kostelích byly dělané tak, že se v nich jen klečí. Jen někde jsem viděla, že i ve starém kostele klasickou zpovědnici zrušili a místo ní udělali malinkou místnost s dveřmi, můžeš klečet nebo sedět, jak chceš. Tyhle mám raději, i jen proto, že kněz vlastně sedí vedle, mluvíte spolu z očí do očí, při rozhřešení vkládá ruce přímo na tebe… je to takové osobnější. Ty, které popisuješ v přesné podobě mají v katedrále v Ostravě a chodím tam nerada – jelikož je na každého „hříšníka“ vidět a některá nedoslýchavá babička se pak zpovídá k „potěše všech“ 🙂
    Lenio, taky děkuji…. a vždyť víš, kdo hraje a zpívá, dvakrát se modlí 🙂
    Bramborko 🙂

  • Alenko, díky za článek… Vyrůstala jsem v rodině, kde mě neučili věřit v Boha. Naopak, říkali, že není… Ale pak jsem dospěla a zjistila, že svět jak „je udělán“ má svůj řád a musí být nějak řízen.. že jsme podřízeni něčemu nad námi, i když třeba nechápeme proč….
    Neumím se modlit a nechodím do kostela, ale jsem muzikant, tedy často v kostele hraji- i na mších….
    A tak mi mešní ordinarium nebo proprium není cizí…
    A ještě k chrámové architektuře-nejkrásnější kostel jsem viděla minulý rok na dovolené v Beskydech-mají ho v Prostřední Bečvě-moderní, čistý, světlý,sofistikovaný, odlehčený, s mozaikou Krista na čelní stěně… Dýchalo se mi tam úplně jinak než v „klasickém“ kostele. Připadalo mi to vlastně logické-ten kostelík totiž nebyl zatížený krvavými historickými událostmi, na kterých se církev podílela….
    Těším se na další článeček!!

  • Bramborka

    Kostely mi voní((-:.
    Za druhé, četla jsem snad milionkrát Káju Maříka a teď konečně, díky tobě Ajíku, už vím, kde tam v tom Lážovském kostelíku co mají. Děkuji(((-:

  • Matilda

    Ježečku, myslím, že Horempádem má babičku v Polsku, jak bylo řečeno – takže odtud to PL:-)

    Díky, Alenko, za článeček, už jsem čekala, kdy se objeví:-)

    Můj vztah ke kostelům znáš – odmalinka tu vznešenost, tichost, mohutnost a nesmírnou energii asi nasbíranou od všech lidí za věky věků, co tam chodí a modlí se – to všechno okamžitě cítím a skláním se před ní. Nejradši tam jdu úplně sama, když jdu s někým z rodiny – nikdo z nás není věřící – tak to pro mě je rušivý element, mluví na mě, děti na všechno sahají, musím je hlídat… Ale na druhou stranu, když se mě holky začnou vyptávat například na různá vyobrazení a já umím odpovědět, jsem ráda, takže díky za vysvětlení, teď si zase můžu hrát na trošku chytřejší:-)

  • Ježeček
    Ježeček

    Horempádem, prosím, co je to za město PL??:-) Děkuji:-) Já tuhle zkratku znám jen jako psychiatrickou léčebnu a tam, jsem si tím jistá, ty a tvá rodina nebydlíte:-) *

  • Horempádem

    Ajiku, máš pravdu, holt v PL je to více zakořeněno 🙂

    Ještě k tomu obřadu byl právě v kostele v Jablonci, ale prostě s úklidem si nedali moc práci, takže než jsem došla k oltáři, tak jsem je měla jak slušně ušpiněný mop:-D No ale to by se dalo ještě přehlédnout, ale varhaník neměl svůj den. Co si pamatuji ze svateb v PL, tak hráli vždy honosné chóry a tady zahrál jen jednou na úvod a šmitec. Farář byl mladý příjemný človík, ale byl to jeho první obřad a tak to bylo takové neučesané.
    Bohužel i hosté (rodina z PL) si to moc neužívali. Ale což, to jsme prostě ovlivnit nemohli.

    Jinak na pár obřadech jen na úřadě jsem také byla, ale to už prostě není ono. To kouzlo okamžiku mi tam prostě chybí. Deset minut, fik fik, ano ano a jde se :-))))

  • Ájíku, pěkný článek… Ač to s vírou mám v sobě trochu složité 🙂 do kostelů občas zajdu, kdykoli jsme na dovolené a kostel se připlete do cesty 🙂 musím dovnitř. Někdy uvnitř necítím nic a jen obdivuju (nebo kritizuju) údržbu/zanedbanost kostela, oltář, obrazy, apod…Někdy uvnitř cítím příšernou tíhu. Těžko se ten pocit popisuje slovy…
    A taky mám otázku – nedávno jsme navštívili Kuks a tam mě překvapily naproti sobě 2 zpovědnice. Jedna klasická, 3 kukaně. Druhá byla mnohem menší, v podstatě jen prostřední část byla se závěsem, 2 postranní byly zcela otevřené a pro dospělého člověka dost malé, úzké. Nebylo tam místo na sezení, že by se tam jen klečelo?

  • Holky, děkuji všem 🙂
    Horempádem, trochu mě rozesmála věta „mám pocit, že ten nahoře mě propichuje očima a tahá z mé mysli hříšky…“
    Je mi jasné, že má slova tě asi toho pocitu nezbaví, ale tak to určitě není…. zkus si ho představit jako někoho, kdo je rád, že dlouho neviděná milá návštěva přijela 🙂 Jinak máš pravdu, že v Polsku je to všechno slavnostnější a honosnější, je to ryze a tradičně katolický stát, na jehož katolictví neměla velký vliv ani totalita. S tvou svatbou mě to mrzí, ta naše byla nádherná, asi už i proto, že nám hráli kamarádi na kytary, bicí… Svatební obřad se mší je úplně jiný, nádherný… oproti tomu mi svatby na úřadě přijdou trochu plytké.
    Ježečku, to políbení palce…no, nevím, on je to spíš starší zvyk, dělají to třeba babičky, které mají stále v rukou růženec a vlastně nelíbají palec, ale malý křížek na růženci. Jiné vysvětlení mě nenapadá, nikde se to nedělá 🙂 Dříve taky bylo zvykem po pokřižování položit ruku na hruď a uklonit se, to už dnes taky není zvykem 🙂
    Z těch moderních kostelů – moc se mi líbil kostel v Jablonci n. Nisou, krásný je ve Václavovicích o Ostravy. Pouze z fotek znám kostel v Hodoníně a ten se mi líbí moc. Ale je pravda, že staří mistři prostě byli machři, o trvanlivosti jejich práce ani nemluvím 🙂
    Mariko, to je škoda, že máš kostel spojený jen s pláčem, pevně věřím, že jej poznáš taky z té „veselejší“ stránky 🙂 Zkus si zajít na mši třeba o vánocích, určitě bude radostná 🙂

  • Ajíku, moc pěkně napsané, jsem se i něco přiučila.
    Bohužel nejsem věřící, nikdo mě k tomu z rodiny nevedl, ale pokud je možnost, kostel si vždy ráda, s úžasem a otevřenou pusou prohlédnu, obdivuji vždy ten kus práce a výzdoby.
    A také bohužel mám kostel spojený pouze ze smutkem, bolestí a pláčem, což je škoda, že jsem ho nepoznala i z druhé strany.

  • Ježeček
    Ježeček

    Ájíku, prosím, mohla bys mi ještě objasnit jednu věc? Když se někdo modlí, tak se pokřižuje, ale někdo k tomu pokřižování přidá i takové to políbení palce. Proč to tak někdo dělá a někdo ne? Co to znamená přesněji? Je pravdou, že jsem to viděla v TV a ne u nikoho při reálné modlitbě v kostele a hlavně asi z v těch jihoamerických telenovelách, co sledovala babi a já občas si k ní sedla a odpočívala:-)

    Jinak co se týče kostelů, tak ty staré jsou nádherné, skvostné, klasické. Novém nebo spíše novodobé znám 3. Vřesina u Ostravy – symbolizuje rzepjatá křídla anděla; Louky nad Olší – ten je ve tvaru kapky (někdo říká slzy, jiný krve, která byla prolita Ježíšem) a poslední je v Opavě Komárově, ale ten je takový nemastný neslaný a nic neříkající. Nebý křížů, zvláštních okem a okolí, tak si myslím, že to je honosná vila.
    Uvnitř ani jednoho jsem nebyl, vždy jsem jen projížděla okolo, ale ten ve tvaru kapky je nádherný a nutí mě k přemýšlení a bilancování a slibům sama k sobě:-) Je maličky, akorát na vesničku, ve které je, ale myslím, že se povedl architektovi/architektům. *

  • Horempádem

    Ahojky Ajiku, tak kostel mi cizí není. Jak jsem psala, babička v PL je silně věřící, tak jsem s ní vždy do kostela zavítala. Prošla jsem si nejen mší, ale i křesty, pohřby nebo svatbami jak zmiňuješ.

    I já sama jsem byla s manželem oddána v kostele, už jen z úcty k rodině. Navíc proto, že mi to připadalo takové upřímnější než jen na úřadě. Bohužel naše svatba proběhla v Čechách a tady (nebo tedy v tom našem kostele, který jsme vybrali) to nebylo ono. Asi je to všeobecně dáno duchem onoho kostela. Tento nebyl nijak zvlášť moderní, ale obřadu prostě chyběla duše.

    Na pár kostelních svatbách jsem už byla a byly nádherné, velmi upřímné a pečlivě připravené. Ta naše bohužel proběha tak nějak divně 🙂

    Jinak ke kostelům všeobecně. S babičkou jsem chodívala do takových těch starých, umělecky zdobených a jak zmiňuješ s onou zvláštní akustikou, která dávala obřadům na vážnosti.

    Už jen to, že v PL se málo kdy stane, že by jste přišli do kostela a nebyl tam nikdo nebo hrstička lidí. Tam je pořád někdo, stále se tam lidi modlí a přemýšlí nebo jak se říká rozjímají. Tady to neznám. V mém rodném městě, kdykoli jsem šla okolo kostela, tak zel prázdnotou.

    Mše tam jsou obrovské a lidé se často tísní i před kostelem, protože vevnitř se na ně místo nedostane.

    A jak na mě kostel působí? Můj přístup už znáš, ale co se týká kostelů, zvláště těch starších, tak na mě působí velmi zvláštně. Vzduch je protkán modlitbami, steskem, prosbami… a tak člověk má takový ten typický pocit pokory.
    Trošku to teď zlehčím, ale když usednu do lavice, tak v tu ránu mám pocit, že ten nahoře mě propichuje očima a z mojí mysly tahá všechny hříšky a nutí mě nad nimi přemýšlet :-))) I když vím, že mi je prd platné, že mu nakonec prásknu „božskou“, ale trošku se uleví 😀

  • Já vím,vše jde dopředu.Mimochodem mě se ty moderny vůbec nelíbí.Byla jsem jednou u nás,/pořádali tábor pro děti a oni chtěli jet s kamarády/připadala sem si jak v soukromém domku.Žádný kouzlo,žádná atmosféra…

  • Hanino, díky, jsem ráda, že se Ti článek líbil.
    Víš, s tou moderní technikou… ono to má své výhody. Staré kostely stavěli páni architekti a vzhledem k rozpoložení a výšce v nich byla zpravidla výborná akustika, tudíž když pan farář promluvil, slyšeli ho všichni.
    V modernějších stavbách je to většinou s akustikou horší. No a mikrofony – aspoň slyší i ta poslední babička 😉 No a pocity – to jsme na tom podobně 🙂

  • Ájíku to se Ti povedlo,hezky napsaný a i poučný.

    Ač naše rodina není věřící,strašně ráda chodím do kostelů.Snad mě k tomu přivedla matka,která je zatížená na všechny historické památky,kdo ví?

    Je to zvláštní,ale jak překročím práh mám takový zvláštní pocit.Stísněný a pokorný.Zní to strašně,co?Ani popsat to nedovedu.
    Ten zvláštní vzduch-chladný a zatuchlý má v sobě něco tajemného.Každý kostel je svým způsobem originál.Nesetkala jsem se,že by výzdoba byla stejná.Museli to být umělci s velkým U,kdo dokázal to tak udělat.
    Jen mě zarazilo,že v některých kostelech začli používat moderní techniku.Na kazatelně mikrofon a po stranách kostela reprobedničky.Připadalo mi to dost rušivý element a zároveň to tomu kostelu vzalo to kouzlo ticha a pokory.

    Mohu se jen připojit k Tvé pozvánce,opravdu nakouknout a porozhlédnout,nasát tu atmosféru stojí za to….

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist