Z. Hamerová: Hlídej si svou holčičku! … + SOUTĚŽ

Rubrika: Soutěže

Před čím varuje záhadný anonym?

Jeden výtisk s námi můžete vyhrát v soutěži Víte…? od 10. do 19. listopadu 2007.

náhled

Gita žije sama s dcerkou Petruškou a svou matkou, která jí pomáhá s výchovou. Nemá to však v životě jednoduché, jelikož je pod tlakem svého přítele Martina, který by s ní rád spojil svůj život, a pod neustálým dozorem své matky. Vše vypadá jako běžný příběh do okamžiku, než oknem proletí kámen zabalený do papíru se vzkazem: Hlídej si svou holčičku! Obě ženy rázem spojí společný strach o Petru. Ten se znásobí, když zjistí, že malou Péťu někdo sleduje a snaží se s ní navázat kontakt. Události naberou nečekaný směr poté, co beze stopy zmizí Gitina nejlepší kamarádka Mirka.

Vázaná, 266 stran


Ukázka:
Kdy se vrátíš?

„Kdy se vrátíš?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Dvakrát či třikrát týdně máma odcházela s Jindřichem – starým mravencem – na sklenku, na večeři či do kina. „Ideální vztah,“ pochvalovala si, když zapomněla žehrat na vybydlený byt s umakartovým bytovým jádrem, kterému chybí mužská ruka. „Mám svůj pořádek, svůj klid a zároveň muže, kterej mě baví a na kterýho se můžu těšit,“ libovala si. Já bych však její vztah nazvala ideálním, jen pokud by se ke svému milému celá a hned přestěhovala. „Fakt nechápu. Ona má chlapa s bytem a nemůže jít bydlet k němu, abys měla soukromí a něco svýho? Copak to nemůže pro svoji dceru udělat?“ rozčiloval se vždycky Martin a v tu chvíli ani netušil, jak je mojí mamince svými průpovídkami podobný.

„Přijdeš až zejtra? Nebo budeš spát doma?“ zopakovala jsem otázku.

„Ještě nevím,“ houkla a poočku sledovala, jak budu reagovat. Samozřejmě čekala, jestli ji budu přemlouvat. „Proč se ptáš?“

„Proč asi. Jestli můžu zavolat Martinovi, aby přišel.“

„Dám ti vědět,“ utrousila záhadně a nechala mě jako vždy trčet v nejistotě.

„Tak mě napadá, když jsi toho chlapa v modrý bundě tak skvěle popsala, netvrď mi, že nevíš kdo to je,“ podotkla, jako by jí to teprve teď docvaklo. Anebo chtěla odvést řeč.

Vtom třesklo okno a její poznámka zanikla v hlasitém, drnčivém a nečekaném zvuku. Vykřikla jsem úlekem. Cukla jsem sebou a okamžitě mi vystřelily ruce před obličej. Ve vteřině jsem zahlédla, jak vzlétla záclona, a ucítila, jak mi několik střepů dopadlo na lokty, do klína a pár se jich šimravě ocitlo ve vlasech. Polekaně jsem ještě chvíli držela ruce nahoře, pak jsem je opatrně spustila dolů a vydechla: „Páni!“ a zatřepala hlavou. „Někdo nám rozbil okno,“ hlesla jsem, jako by to snad matka nepostřehla. Setkaly jsme se očima, měla v nich překvapení a úlek, vzpamatovala se však dříve než já. Vstala ze židle, několik úlomků jí s cinkotem spadlo ze stehen na zem. Opatrně jsme se naklonily k ostrému otvoru ve skle, jestli náhodou nezahlédneme někoho, kdo má tu spoušť na svědomí. Několik střepů zůstalo trčet z rámu jako ostré hrany gilotiny. „Tak tohle nám fakt scházelo,“ zamumlala matka. Po chodníku u domu se právě míjely dvě starší dámy, netečně zvedly hlavy k našemu oknu a rozhodně nevypadaly na to, že by zrovna ony byly útočnice. Nikdo jiný u domu nebyl.

„Kterej lump?“ syčela dál matka a rozhlédla se po kuchyni, kde se leskla podlaha, ostré úlomky i drobné kousky roztříštěného skla se válely všude kolem. „To už tady dlouho nebylo, co?“ Náš byt ve zvýšeném přízemí totiž čelil útokům fotbalové meruny snad třikrát, pokud se nemýlím. Když jsem byla malá holka, bývalo na sídlišti spousta malých dětí. Celé party kluků a holek různého staří se proháněly na bruslích, kopaly do míče, skákaly gumu. Pak všichni dospěli, odstěhovali se, sídliště zestárlo a řady dětí prořídly. Dnes tu žije víc psíků v bytech než dětí.

„Naposledy jsme měli rozbitý okno, když ti bylo asi čtrnáct,“ konstatovala máma. „Zase o starost víc, já se z toho picnu. A to mám bejt za půl hodiny u parkoviště.“

„Zahlídla jsi někoho?“ zeptala jsem se tiše a opatrně se zvedla, abych ze sebe vytřepala lesklou nadílku.

„Ne. Asi zdrhli, caparti. To víš, budou čekat, až na ně vyběhnu. Stejně bych si nepomohla. No co bych si na nich vzala? Těžko bych donutila jejich rodiče, aby nám okno zaplatili. Ts!“

odfrkla si.

Pomalu jsem začala sbírat střepy a přestala vnímat mámino polohlasné klení.

„Slyšíš?“ šťouchla do mě. „Kdy dorazí Petra z družiny? Aby nám sem do těch střepů nevpadla.“

V tu chvíli mě napadlo, a nic bych za to nedala, že se moje divoká sedmiletá slečna skrývá za rohem a rozbité sklo je její práce. „Asi do deseti minut, v družině má být do čtyř,“ mrkla jsem na hodiny, které ukazovaly čtvrt na pět.

„Taky bys ji občas mohla vyzvednout, když děláš do půl čtvrtý,“ rýpla si mamka a stírala hadrem střepy ze stolu.

„Nebo bys ji mohla vyzvednout ty, když jsi doma ve tři,“ vrátila jsem výstřel. Klekla jsem si a začala sbírat střepy pro změnu z podlahy.

„Co já? Je to snad moje dítě?“

„Ne. Ale je to tvoje vnučka!“ odsekla jsem, abych měla poslední slovo. Samozřejmě že bych Petrušku ráda vyzvedávala. Ale nakoupit a pak si doma ještě chvíli v klidu sednout, než dorazí, bylo lákavější. Jenže na druhou stranu, sednout si v klidu s matkou a hezky si popovídat byla holá utopie. Opatrně jsem se proplížila do předsíně pro smeták a rejdila s ním po všech zákoutích kuchyně. Jistě ledacos vlétlo i do pokojíčku, takže mě čeká ještě vysavač, rozjímala jsem. Máma se zatím přesunula ke kuchyňské lince. Kličkovala mezi nádobím, sklepávala do dřezu střepy ze zabalených salámů, ovoce, sáčku s rohlíky i balíčku masa a tiše hubovala. „Proč jsi ten nákup neuklidila hned, jak jsi přišla domů?“ rozčilovala se. Na otázkách tohoto typu mi nejvíce vadilo, že očekávala odpověď. Prostě neuklidila. Co s tím teď nadělám?

„Slyšíš? Proč jsi ten nákup neuklidila hned…“

„Nechtělo se mi!“ nenechala jsem ji větu dopovědět znovu. Byla by schopná se takhle stupidně zeptat ještě čtyřikrát.

„Vidíš? Tobě se nechtělo. A teď máme v rohlíkách chroupat sklo?“

Další skvělá otázka. Já asi tušila, že kdosi vymlátí okno. „Jo!“ odpověděla jsem klidně. Čekala jsem do třetice nějaký skvělý dotaz, ale matka se náhle zarazila.

„Co je tohle?“ Vzala jeden balíček a začala ho rozbalovat.

„To nevím!“ nezvedla jsem oči od země.

„Hele!“ vykřikla a třímala v jedné ruce kámen, v druhé papír. „Někdo nám to okno rozbil schválně! Šutrem!“

„Ukaž,“ nechápavě jsem jí vyškubla papír z ruky. Zmuchlané záhyby ukrývaly vystříhaná a nalepená písmena. „HLÍDEJ SI SVOU HOLČIČKU!,“ slabikovala jsem nahlas. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se, jako by mi matka mohla odpovědět, ale vzápětí se mi význam těch zlomyslných slov roztříštil v hlavě jako před chvílí sklo. „Tak to je průšvih,“ vydechla jsem a plácla matce papír zpátky do dlaně. Bez dlouhého vysvětlování jsem v předsíni vklouzla do bot. To si piš, že si svou krásnou holčičku ohlídám! odpověděla jsem pomyslnému útočníkovi pro sebe.

„Počkej,“ slyšela jsem volat matku. „Panebože,“ vykřikla plačtivě.

To už jsem jen tak v sukni, v punčochách s dírou a ve svetříku letěla ze schodů, abych se vrhla na kliku domovních dveří, které šly tak zoufale těžce otevřít. Před očima mi plaval obraz hnědých očí, nedbalých culíčků vyčesaných jako čertí růžky, z nichž se neposedně tlačily jemné tmavé vlásky. Pádila jsem po úzkém chodníku mezi stromy k protějšímu domu až k silnici a asfaltovému chodníku, který vedl rovnou ke škole. Slepě jsem míjela chodce, vyhýbala se rozmazaným tvářím a vyhlížela červenou šusťákovou bundu. Přece už sakra musí být na cestě! Musíme se potkat! Netrénované nohy brzy zpomalily tempo, přesto jsem se snažila zůstat v běhu a slyšela svůj hlasitý funivý dech.

Rozbolela mě bránice, bodavé píchání mě přinutilo položit dlaň nad pas, nohy se vzdaly a neohrabaný běh se proměnil v rychlou chůzi. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem nalehko a od úst mi stoupá vlhká pára. Konečně jsem doklopýtala ke škole. Rozrazila jsem prosklené dveře, zamířila z obrovské haly rovnou k dalším proskleným dveřím, tentokrát těm do družiny, a v duchu si šeptala Ať tam ještě je! abych sama sobě odpověděla Je pozdě! Sakramentsky pozdě! Už tam být nemůže! A cestou jsem ji nepotkala!

Netrpělivě jsem se vřítila do dlouhé ztichlé chodby, kterou se vzdáleně nesla ozvěna mých kroků. Všechny herny byly zavřené, hrstka dětí byla sesypaná pouze v jediné, protože už prostě BYLO POZDĚ a já si svou holčičku nevyzvedla! Ztrácím čas!

Otevřela jsem dveře, z nichž se ozývaly hlasy, a těkavě se rozhlédla. Na koberci seděly dvě dívenky a skládaly puzzle. Rozeznala jsem v nich Petruščiny spolužačky. Zvědavě se na mě podívaly a pak se dál ponořily do hry. Kluci seděli u videa a paní vychovatelka si uklízela na stole. Blížilo se půl páté.

„Dobrý den, Petra tady není?“ vychrlila jsem sípavě.

„Ne, není,“ odpověděla překvapeně mladá blonďatá žena a pokusila se o úsměv. „Ve čtyři jsem ji pustila domů. Každý den přece chodí ve čtyři,“ řekla, jako by se chtěla ujistit, že je to tak správně.

„A šla sama? Nebo s někým?“

„Šla s Verunkou Loubalovou, ta bydlí někde tam u vás. Stalo se něco?“ zeptala se zkoumavě.

„Děkuju,“ nechala jsem její otázku bez odpovědi, napětí povolilo, svěsila jsem ramena a tiše zavřela.

„Možná jste se minuly,“ zaslechla jsem ještě.

Možná. A možná taky ne. Vracela jsem se po modrobílých školních dlaždicích ke vchodu.

Cítila jsem, jak se mi kůže na čele svraštěle sune k očím, které se zalily slzami. V hlavě mi okamžitě začal běžet film spředený z domněnek. Copak se musejí myšlenky ihned formovat do hrůzných představ? Aniž bych se o to snažila, viděla jsem před očima slizkého seladona, jak nabízí mé holčičce barbínku nebo čokoládu a láká ji do přítmí svého bytu. Pak jela sanita a odvážela moji holčičku neznámo kam. Potom jsem viděla příjemnou upravenou ženu, jak vleče moji holčičku do auta, co míří někam za hranice do ušmudlaného hotelu, kde ji budou nabízet bezcitným špinavým zákazníkům. Poté jsem viděla zarostlého chlápka, který cpal moji bezbrannou holčičku do kufru auta, aby jí mohl zalepit roztomilou pusinku, svázat ruce a na mě vydírat výkupné…

Rozplakala jsem se a na pár vteřin bezmocně skryla obličej do dlaní. Několik lidí se na mě zvědavě podívalo, jak se choulím jen v lehkém svetříku, a tak jsem si objala paže a svižně kráčela zpět. Vždyť ještě není nic ztraceno.

Ať už je Petruška doma! Panebože, ať tam čeká, směje se mému strachu a je v pořádku… opakovala jsem svou říkanku do rytmu chůze a slibovala sama sobě, co všechno udělám, jestli bude doma. Koupím jí panenku, jednu z těch čarodějek, co po nich tak touží, plánovala jsem. Ne! Koupím jí všech pět. Nebo to drahé mimino, co mluví nebo pláče nebo co vlastně…

Vždyť je to vlastně hloupost, špatný vtip…, utěšovala mě nějaká racionálně uvažující část mého zmateného mozku. Kdyby ji chtěl nějaký parchant unést, rozhodně by mě neupozorňoval. A že jsem ji nepotkala cestou? Nejspíš jsme se opravdu minuly. Třeba šla druhou stranou, cesta je sice delší, ale nejezdí tudy tolik aut.

Vrátila jsem se a vydala se na druhou stranu. Obešla jsem školu a zamířila do vedlejší ulice, souběžné s tou, po níž jsem klusala k družině. Zahnula jsem do tiché uličky plné parkujících aut, holých stromů a malých obchůdků. Staré hrbolaté dlaždice mě dovedly až k nízkým panelákům, proběhla jsem prázdné hřiště a došla k našemu domu. Jistě šla tudy. Musela jít! Tahle cesta je pro sedmiletou holku mnohem romantičtější než hlavní silnice plná aut a lidí. Míjela jsem sousední vchody, lavičky i záhony připravené na zimu a nespouštěla oči z rozbitého okna v přízemí. Záclona se zvedla a do mých užaslých očí zamávala Petra, culila se na mě, dělala opičky a za ní, v šeru průsvitné látky, jsem rozeznala siluetu matky.

Je doma! Sláva! Zastavila jsem se, opřela dlaně o stehna a zhluboka dýchala, jako by si zhýčkané plíce teprve teď uvědomily, že úprk byl pro ně větší námahou, než mohly unést. Cítila jsem, jak se mi štěstí a uvolnění roztéká celým tělem. Byla doma! Hurá! Narovnala jsem se a samovolný úsměv na rtech jsem se ani nesnažila potlačit. Zamířila jsem ke vchodu.

Napsal/a: Z. Hamerová

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    Soutěžní otázka: Jak se jmenuje dcerka, kterou je dle názvu knihy třeba hlídat?
    Správná odpověď: Petra

    Počet soutěžících: 393

    Výherkyně: Zdenka54

    GRATULUJEME!

  • No myslím si že to bude zajímavá kniha a hodlá se nám zarít podkůží

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist