SOUTĚŽ o knižní novinku – Udělěj motýla

Rubrika: Soutěže

Představujeme vám další novinku z produkce nakladatelství Motto. Jak je již zvykem, jeden výtisk můžete s námi VYHRÁT v soutěži Víte…?
Knihu Renaty Kalenské budete moci získat za odpověď na jednoduchou otázku od 11. do 20. června 2007.

Renata Kalenská: UDĚLEJ MOTÝLA

Nová knížka mladé novinářky a autorky titulu Vybledlo.
Sebereflexe a úvahy o vztazích mezi muži a ženami a lidmi vůbec.

Novinka z nakladatelství Motto
Vázaná, 208 stran, doporučená cena 189 Kč
OBJEDNEJTE SI tuto knihu s 10% slevou (sleva platí pro členy KLUBka)

Renata Kalenská pracuje v médiích pravidelně od roku 1997. Začala v Telegrafu a pokračovala v Lidových novinách. Rok 2000 strávila v politicko-společenském časopise Týden, pak se opět vrátila do Lidových novin, v nichž působí dodnes. Její doménou jsou velké profilové rozhovory se známými či důležitými osobnostmi. V roce 2001 vyšly knižně pod názvem Rozhovory na konci milénia. O tři roky později vydala svůj literární debut. Šlo o sbírku povídek pod názvem Vybledlo (Motto). Na sklonku roku 2006 vyšla její další kniha Lexikon Otakara Motejla.
Scénáristicky a novinářsky se podílela na dokumentu Bílá labuť Pavla Dostála. Na základě jejích rozhovorů uvedl J. A. Pitínský v brněnském Ha-divadle hru pod názvem Renata Kalenská, Lidové noviny. Novinářka příležitostně publikuje i ve slovenských celostátních novinách SME. V minulosti se její materiály objevovaly i v Respektu. V roce 2007 obdržela novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.


Ukázka:
***

Moje Micka. Marina ji neměla ráda. Říkala, že žárlí, nevěřím, není schopná žárlit. Ale tvářit se. To jo. Moc dobře žárlivě. Marina měla ráda jenom mě. Možná víc než Micka. Nebo spíš jinak. Už se mi to ani nechce porovnávat.
Micka pořád sháněla něco k jídlu, kvůli ní jsem nakupovala. Pořád a pořád, dokud jsme se vedle sebe budily. Teď možná klepe na dveře, zvonek jsem neměla. Musí mít hlad. Klepání se dá vždycky přeslechnout. Tolikrát jsem to tvrdila. Micce ne.
„Máš tady něco k jídlu?“ Micka nikdy nečekala na odpověď. Já příliš dlouho. Vylezla si na kuchyňskou linku a hrabala ve skříni. Hrozně dlouho. Nechávala jsem ji v napětí, věděla, že něco někde je, ale kde. Jen pro ni, naše hra.
Ona mě nechávala v napětí.
Už jsme tu hru dlouho nehrály. Vlastně. Ukazovala mi přitom černý paty a já si je zálibně prohlížela. Moc neuklízím, jen u cizejch. Doma ne. Teď budu muset uklízet všude, nemám doma. Vlastně dobrý, budu žít v čistotě. Vyškrábu to i v sobě, ze sebe, pěkně hezky pomalu. Micku, špínu, všechny. Jsem strašně zvědavá, co zbyde, jak to čisto vypadá.

„Zbožňuju ty tvoje špinavý nohy.“ Myslela jsem to vážně.
„Seš prase, pořád to říkám. Nikdy nic nemůžu najít.“ Dráždivě se smála. Tichounce. Naschvál pořád chodila bosa.
„Co si o mně vlastně myslíš?“ Seděla na skříňce, černejma nohama kopala do dřevěnejch dvířek, rytmicky. Ládovala se pistáciema, skořápky lítaly po celý kuchyni. Já k tomu pískala. Micka si pak jednu vrazila do nohy. Kňučela. Jak štěně. Taky dráždivě, slzy jí stejkaly i po břiše, pozorovala jsem jednu z nich, zasekla se v záhybu kůže, rozlila se na obě strany.
Slízla jsem ji. Na malou chviličku jsem přestala pískat.
Taky jsem dostala hlad. Micka mi pistácie házela do krku. I se skořápkama. Plivala jsem je do dřezu. Pořád jsme se smály. Pořád jsem měla hlad. S ní.
„Máš tu ještě něco?“ Nohou mi jezdila po zádech. Nikdy bych jí víc nedovolila. Věděla to. Proto se tak dráždivě smála. Na mě. Mně.
Už zase kopala nohama do skříňky.
„Tak co teda?“
„Já nevím. Ráda jíš. Jak to, že to na tobě není vidět?“
Krčila rameny. Jedla pokaždý, když jsem ji viděla. Nechtělo se mi moc mluvit, debat o tom, co si o Micce myslím, bylo už hodně. Myslela jsem si vlastně pořád totéž. Že je lepší než Marina. Ale to jsem jí říct nemohla.
Bála jsem se. Že by mi třeba odešla.

„Já nevím. O tobě. Třeba o tý Micce. Co byla zač. Proč ses vrátila domů? Já jsem teda ráda. Ale co tak najednou?“ Zdena se usmívá, v lýtku už mám křeč.
„Posuň se kousek, ležíš mi na noze.“ Je mi zima. Větrá se tu, nekouří se tu, a pak se tu zas jen větrá.
„Promiň. Klidně tu kuř.“ Zdena se snaží, nenávidí kouření.

„Půjdu se projít.“
„Teď?“
„A proč ne?“
„Já nevím. Jako že je pozdě… Tak jo. Můžu s tebou?“ Snaží se.
Venku je hrozná zima. Na jaro až moc. Mám ráda jaro, říkám že ne, všichni říkaj, že jo. Ráda jsem jiná. Marina říkala, že jsem zvláštní. Ráda to poslouchám, není mi u toho trapně, až pak, když jsem sama. To si pak říkám, jak jaro miluju. Tajně.
„O čems chtěla mluvit? Jo, promiň, o mně, to není nic zajímavýho. Povídej o sobě.“ Je to trapný. Dlouho jsme si nepovídaly, vážně hrozně dlouho, je to cizí, o čem teď tak najednou, o nás. Nechce se mi mluvit. Chtěla jsem si vykouřit několik cigaret do jarní zimy.
„Můžu ti něco říct? Ale jen pod podmínkou, že to nebudeš brát, jako že ti chci radit.“ Zdena vypadá hezky v tý tmě. Mám ráda její oblečení. Nikdy bych to na sebe nevzala, radši mám svý ochozený věci.
„No?“
Jak je možný, že nám jde na jaře od pusy pára. Když jsem odpoledne vystupovala z vlaku, bylo teplo, byla jsem propocená. Z tepla, myslím. Možná se lidi potěj, když se bojej. Několik měsíců jsem se nepotila vůbec.
„Proč tak kouříš? Hele, víš, že bys mi udělala strašnou radost, kdybys s tím přestala? Neber to jako nějakou radu, to nechci. A máma by taky měla radost. Nebereš to jako radu, viď že ne?“
„Beru. A nepřestanu.“ Smějeme se obě. Křečovitě, neumíme se spolu moc smát. Zdena je tak křečovitá, že já tím pádem taky. Jinak nebejvám. Umím se uvolnit. Micka to zná. Micka taky nekouřila. Ale pořád říkala, že začne. Kvůli mně. Protože se jí s cigaretou líbím víc. Pořád jsem kouřila, někdy mě ráno bolelo na plicích, měla jsem spálenej jazyk. Vlastně pořád. Když jsem byla s Mickou.
„Tak jo. Hlavně to fakt neber jako radu. Ale s tou cigaretou vypadáš strašně. Jinak seš hezká, víš to, ne?“ Začíná mrholit, Zdena si přes hlavu natahuje kapucu. Zmoknu, většinou to nenávidím. Teď si říkám, uvolni se. Stejně je jedno, jak vypadáš.
Možná bude zejtra zase kuře. S jinou nádivkou. Najednou si připadám úplně jiná. Dobře jiná. Kapky po mně stejkaj a vůbec mě to nemusí znervózňovat. Bavím se představou, že budu vypadat dobře i promočená.
„Nevím. Proč myslíš?“
„Máš v sobě něco. Já nevím. Připadám si vedle tebe blbě.“ Zdena je hezčí. Kdyby kouřila, byla by ještě víc.
„Na, zkus to.“
„Já bych docela ráda. Ale nemůžu.“ Zdena se tváří tajemně. A vystrašeně. Je taková často. Skoro u každý otázky, klade mi je pokaždý, co se vidíme. Moc se nevidíme. Klade otázky, vypadá tajemně. Nikdy to není. Mám to ráda. Příjemná jistota. I tajemný odpovědi. Někdy. Vyžadujou moje reakce.
„Proč?“ Škoda že víc nerozebírá, co v sobě mám. Musím víc kouřit. Pochopí, že tak vypadám ještě víc jinak. Micka to říkala.
Marina tyhle řeči neměla ráda. Vlastně měla se Zdenou hodně společnýho. Zdena taky rozvinula zajímavou debatu, a pak to utnula. Divnej nezájem, já teď cejtím napětí. Chtěla jsem toho tolik říct.
„Jsem těhotná. Teda asi.“ Zdena štká. Popotahuje.
„To je dobrý, ne? A proč teda brečíš? Protože si nejseš jistá?“
Zdena štká a štká.
„No.“
„Ty si nejseš jistá? Tak chceš to, nebo ne?“
„Já si nejsem jistá…“
„Co? Ty si nejseš jistá s kým? Ty?“
„No.“ Zdena má u nosu nudli. Je to tak hezký dát jí kapesník. Mile mě překvapila. Velmi mile. Hned ji mám radši. Bojí se, chci, aby se bála ještě víc.
„Neboj.“ Kouřím asi už pátou.
Micka by se smála. I Jakub. Jakub hlavně, když mi vyhlazoval hrbolky, říkal, že se nic nemůže stát. Nikdy se nic nestalo. Nemusela jsem štkát. Štkala jsem.
Právě že se nic nestalo. Měla jsem to tak promyšlený a Jakub si pak dělal, co chtěl. Všichni si dělali, co chtěli.
„Mám jaro hrozně ráda.“ Zdena smrká. „To není tak, jak si myslíš. Já mám Petra ráda. Znáš přece Petra. Jak byl u nás na Vánoce na obědě.“
Znám Petra. Docela příjemnej. Pomrkával na mě. U stolu s rodinou. To bylo naposledy, co jsem tady byla.

„Jak to, že nevíš s kým?“ Ještě pořád mrholí. Zdena se trochu třese zimou, měly bychom jít domů, když je teda možná těhotná. Aby nenastydla. I když neví s kým. Je mi mnohem lépe. Micka by řekla, že aspoň matka je jistá.
„Tak matka je jistá, ne?“ Držím Zdenu kolem ramen, nikdy jsem ji nedržela kolem ramen. Už neštká.
„Pamatuješ si Michala?“
Nepamatuju si Michala. „Tak teda Michal!“ Údivem až křičím.
„Neřvi. No tak ten. Ale bylo to jen jednou a Petr to neví. Mám mu to zatloukat? Mám se tvářit, že to je jeho?“ Zdena už zase štká.
„Nech si to. A pěkně budeš svobodná matka. Chceš žít celej život ve lži?“ Připadala jsem si tak dobře, když jsem to řekla. Prostě čestný jednání. Zdena se na mě podívala trochu překvapeně. A vystrašeně.
Stejně jsem si všimla toho záblesku obdivu. Musela ocenit, že jí radím jít přímou cestou, i když to bude bolet.
„Ty bys to tak udělala, viď.“ Zašeptala to. Neřekla jsem na to vůbec nic. Jen jsem jí víc stiskla rameno.
V noci Zdena začala menstruovat.

Novinka z nakladatelství Motto
Vázaná, 208 stran, doporučená cena 189 Kč
OBJEDNEJTE SI tuto knihu s 10% slevou (sleva platí pro členy KLUBka)

Napsal/a: redakce (Petra)

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    Za málo, přeju příjemné počtení 😉

  • Ahoj,
    minulý týden jsem měla dovolenou a o výhře jsem neměla ani tušení, takže to bylo velmi milé překvapení. Mooc děkujíí. :-))

  • Petra Vymětalová

    Soutěžní otázka: Ve kterém z uvedených periodik začínala autorka knihy?
    Správná odpověď: Telegraf

    Počet soutěžících: 215 (190 správných odpovědí)

    Vítězka: xjanax
    GRATULUJEME!!!

    Nevyhráli jste a kniha Vás zaujala?
    OBJEDNEJTE SI ji s 10% slevou (sleva platí pro členy KLUBka)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist