Před skoro dvaceti lety se pyšným rodičům narodila holčička. Byla vytouženým děťátkem svých rodičů, krásná jak jen miminka bývají a nejen svým rodičům, ale i v té době už hodně velkým sourozencům, přinesla do života mnoho radosti a štěstí. Holčička se mamince narodila, když ta začala svou novou etapu života, doufajíc, že bude lepší než ta předešlá.
Roky plynuly, naše sluníčko rostlo v ovzduší plném lásky, rozmazlování a péče. Když bylo Aničce devět let, objevily se první mráčky v podobě nemoci maminky. Kdo ví, co se malé holčičce honilo hlavou, že najednou maminka často někam odjíždí, sourozenci, tety, návštěvy častěji přijíždějí. Každý ji pohladí po hlavě, ale nikdo skoro nic pořádně neřekne. Jen se baví jakoby tiše a mluví divná slova. Maminka chřadne a všichni jsou smutní.
Po dvou letech přišlo ono smutné rozuzlení. Maminka už není…. Z té doby si pamatuji jen, že neplakala. Skoro všichni svůj smutek rozpouštěli v slzách a ona byla taková vzdálená, smutná princezna…
A tak opět plynuly roky, ale byly jiné. Překonávaly jsme dospívání, první průšvihy i první lásky. Vyrůstala v podstatě jako každé jiné dítě, jen s tím malým rozdílem, že doma nečekala maminka se zvednutým obočím, ale stárnoucí tatínek, který se se ztrátou své ženy vyrovnával také dlouho a těžce.
My starší sourozenci jsme se sice snažili pomáhat, ale naši mamku šlo nahradit hodně těžko. Rady do života, tohle dělej a tohle ne, pochvaly i snaha o řešení trápení se po telefonu nebo návštěvách předávají tak nějak divně, když se při pohledu na ni objevují často slzy nebo člověk přemýšlí, co by na to mamka řekla…
Z oné holčičky vyrostla slečna, která v současné době studuje vysokou školu.Ví, co je to bolest, samota a strach, ale také je samostatná, odvážná a trpělivá. Neměla vždy růžovou cestičku, ale zdá se, že je zocelená. Dobře ví, co chce i nechce a já si jen přeji, ať je v životě šťastná.
Ano, jsem na ni hrdá a vím, že naše maminka, když se na nás z nebíčka podívá, je na ni právem pyšná.
Napsal/a: Zuzina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Ahoj Zuzi, úplně ze všeho nejdřív Ti chci poděkovat, že jsi napsala článek… že ses do toho pustila… udělala sis čas…
No a ke Tvému psaní: tuším, že pro Aničku bylo a je podstatné, že má svou rodinu (tatínka a sourozence) a to je moc moc dobře. Ztráta maminky je velmi bolestivá záležitost… a vy všichni jste to museli zvládnout a tím těžkým obdobím projít… A vy všichni máte svůj podíl na tom, jaká Anička je.
Je moc krásné si přečíst, že jste to „ustáli“ a že Anička zdárně vyrostla a studuje na vysoké škole :-).
Zuzi, díky :-).
Zuzi, já sama bych se zachovala stejně, ale znám kolem sebe mnoho lidí, co mají děti, protože se to prostě má 🙁
A nebo jejich životní priority jsou úplně někde jinde a né v lásce a porozumnění.
ze srdce děkuji za milé komentáře.myslím ale,že slova obdivu nejsou na místě.Mám pocit,že jsme udělali to co je normální a jsem přesvědčená,že to stejné byste udělali i vy všechny co jste si článek přečetly/i :-)čato jsem dostávala otázky proč jsem si sestru třeba nevzala k sobě /tatínek je vyššího věku/ale to by bylo moc jednoduché a on by přišel o to druhé nejcennější co v životě má.Proto ten obdiv patří i jejímu tatínkovi.
Znovu děkuji všem 🙂
Zuzi, děkuji za velmi pěkný článek plný citu a lásky. Maminka je na vás všechny určitě moc pyšná…na vaší sestřičce Aničce je všudypřítomná maminčina láska vidět nejvíc.
I když Anna byla, coby nejmladší dítko ochuzená nejvíce o maminčinu náruč, vy jste jí ji všichni dokázali nahradit 🙂
Máte můj veliký obdiv!!!…ne každý je schopen na sebe převzít tak důležitou roli „náhradní“ maminkovské náruče v životě dítka.
Zuzi, nádherně jsi to napsala. Ačkoli to je hodně smutné čtení, když se zamyslím, je to příběh s dobrým koncem. V žádném případě to tedy není smutný příběh. Vždyť i za takhle hodně ztížených podmínek jste ze sestry vychovali báječného člověka. Klobouk dolů přede všemi.
Zuzi krasné, dojemné a smutné….četla jsem to jedním dechem!!!!
napsala jsi to moc hezky i článek i komentář, maminka musela být úžasný člověk jinak by jste vy nemohli být tak bezvsdní sourozenci…a maminka to určitě všechno vidí
a jak píšeš že ví že někdo nemá oba rodiče tak bych si dovolila přihodit i to, že spousta děti má oba rodiče a nefunguje to tam jak má ….
Děkuju vám za milé komentáře.Já tím článkem chtěla poslat poselství tam nahoru,protože ty základy nám dala právě maminka.bez nich by to vše mohlo dopadnout úplně jinak,protože to nebylo úplně jednoduché období a všichni jsme dělali nějaké chyby.Dnes už to vidím zase v jiném světle.Ale tím,že už je Anička dospělá vím,že má jiné žebříčky hodnot a vlastně my všichni.A ona to nebere jako to nejhorší,co by ji poznamenalo na celý život,protože jak sama říká,jsou děti,které nemají ani jednoho rodiče ani jinou rodinu.Mám ji moc ráda 🙂
zuzino, moc dojemné, krásné
Zuzino, to je smutný příběh. Přeju hodně štěstí a maminka by byla určitě pyšná nejen na svoji nejmladší dceru, ale na vás všechny.
dojemné a smutné čtení, a ač článeček smšřuje k pýše a hrdosti na holčičku ted už studující sestru, tak já skláním před tatínkem a sourozenci, kteří se s tím vším museli poprat a „holčičce“nahradit maminku….myslím, že článek by měl být oslavou apýchou na VÁS.. 😀 krásný den
Mobile Sliding Menu