Moje mateřské pyšnění

Pýcha provází snad každého rodiče a s potěšením konstatuji, že mne neminula. Kdysi jsem měla napsat článek na téma „poprvé“. A asi většinu napadne to „ono poprvé“, ale já jsem psala o poprvé, za které jsem byla, jsem a budu vděčná právě našemu synovi.

Pamatujete si, nač byli na vás poprvé rodiče pyšní? Kdo již jste rodičem, dokážete si to představit. Kdo ne, možná si pomyslí:  „Asi když jsem řekl/a básničku na školkovské besídce?!“. Ale ta pýcha sahá do mnohem a mnohem hloubějších dob. Alespoň u mě určitě.

Už v prvních minutách po porodu jsem byla pyšná, jak to maličký zvládl.

Než mi syna ukázali, věděla jsem, jak bude vypadat, viděla jsem ho ve snu a vše přesně zapadalo.

Doslova mě nadnášelo, jak uměl maličký krásně pracovat s máminou „cisternou“. Jsem šťastná, že jsem si mohla tyto okamžiky vychutnat přes rok. Protože tyto intimní a naprosto sbližující chvilky, vám nikdo jiný, než vaše dítě dát nemůže. Zároveň jsem si uvědomovala, že třeba u dalšího dítěte to nemusí jít.

Pýcha se mnou doslova cloumala při pohledu na maličkého v manželově náručí. Máme Petra VI. a pro nás je to skutečný princ ;-).

Celou dobu v porodnici jsem na spícího prince hleděla a nemohla se tohoto uspokojivého pohledu nabažit. Pak přišla chvilka, kdy jsme si poprvé hleděli do očí, a mně došlo, že je na mě naprosto závislý.

Nestydím se za to „dmu se pýchou nad mým synem!“. Vy snad pyšní na své děti nejste?

Maličkému jsou dva roky a neustále mě překvapuje, nejen svými dovednostmi, ale i pocity. Občas bohužel přichází do rodiny i smutné chvilky a nevyhnu se slzám. Maličký okamžitě přijde, pohladí mě, obejme a dá mi několik pusinek. Aniž bych mu cokoliv říkala, nebo ho to učila.

Je asi tři měsíce bez dudlíku. Spí s námi v ložnici, ale jen ve své postýlce, většinou bez uspávání. Při jídle se ani nedívá, co si dává on, nebo já jemu do pusy. Za chvíli zbaští i mámu :-D.

Nočník jako že jo, ale jen když ho sama posadím, jinak ho skvěle míjí. Jelikož chodí spát v půl osmé, tak se většinou nad ránem ještě budí na mléko a pak zase usne. Oproti jeho stejně staré kamarádce mluví velmi málo. Občasné probdělé noci, nemoci a „zlobení“ jsou zapomenuty. A jsem na něj pyšná, jak jen máma může být pyšná na své dítě.

Je škoda, že se slovy nedají pocity popsat tak, jak je cítím. Nikdy bych nevěřila, jak je mateřská láska a pýcha silná, i když i já jsem ji dostala a dostávám od své maminky plnými doušky.

Napsal/a: Marie Busolíni