Jak jsem k pýše přišla

Ve skutečnosti se cítím velmi skromnou, vděčnou a spíše než pýchu cítím radost z pokroků a úspěchů, jak svých, tak mých dětí – nebo že by se přeci jen za tyto ušlechtilé vlastnosti schovávala ona neřestná pýcha?

Pýcha je údajně 1. smrtelným hříchem, pýcha je podstata sobectví a to, jak sem sobecká, jsem si začala uvědomovat hned po 1. porodu. Vadilo mi, že nemůžu spát, jíst, vylučovat… podle sebe, ale neustále mi do toho „kecá“ moje nejhezčí miminko na světě. O kterém jsem si ve svých naivních představách tak hezky snila, a to dokonce ještě dříve, než vyslovilo 1. slovo! O ostatních věcech, které nepodléhaly základním životním potřebám, jsem si mohla nechat jen zdát. Ačkoli jsem si před porodem myslela, jak jsem skromná a spokojím se s málem, jak tomu vždy před tím bylo.

Opravdu mi začala chybět možnost prostě jen tak si odejít a na nikoho se neohlížet a hlavně se v klidu vyspat, najíst i… Mé nitro se bouřilo, ještě nikdy jsem se nesetkala s takovou nesvobodou, ani v dětství, ve škole, v práci a ani v partnerství. Až teď jsem konečně měla možnost odkrýt své sobecké jádro, se kterým jsem musela začít chtě nechtě svádět boj.

Měla jsem pocit, že mě k boji mnohdy neprovokuje ani tak mateřská láska jako mé sobecké uši, které zaléhaly křikem dítěte a má sobecká hruď, která se nepříjemně svírala pokaždé, když se mé dítě hlasitě projevovalo. Mnohdy bych v boji ráda podlehla, ale nešlo to.

Snad tehdy jsem mohla pocítit naplno onu mateřskou pýchu, protože jsem to dokázala a přijala úděl mateřství za svůj. Mateřství se vrylo až do morku mých mladých kostí, které neokusily mnoho dospělého „nemateřského“ života. Dokonce jsem našla i nějakou tu únikovou skulinku před jeho stoprocentní idealizovanou formou a mohla tak dát nějaký ten prostor pro mé sobecké já.

Nakonec to došlo tak daleko, že už jsem si vlastně ani nedokázala představit, co je to nepřerušovaný spánek, jaké je jíst v klidu, jaké je to navštěvovat WC bez přítomnosti další osoby a co víc, dokonce jsem začala toužit po dalším miminku a pak po dalším a touhy se ne a ne zbavit – proč?

Je to snad základním údělem ženy až do konce plodného období svádět boj mezi pudem rozmnožovat se a racionální myslí? Nebo na mě sobeckost ruku v ruce s mateřskou pýchou zaútočila z jiné strany?

Přeci jen matky, které neznají tu správnou, pro společnost přijatelnou, míru, kdy přestat rodit, jsou označovány nejen za nezodpovědné, ale i jako sobecké, protože podléhají své osobní touze po dalším dítěti a tím přeci upírají onen díl stávajícím dětem. Je tomu snad opravdu tak?

Při té příležitosti si musím vzpomenout, jak jsem se po každém porodu cítila spolu s miminkem středobodem vesmíru. Je to tak neuvěřitelně opojný pocit! Najednou jsem totiž nebyla tím bezvýznamným a snad méněcenným člověkem, jak se mám tendenci mnohdy cítit. Byla jsem někdo víc! Někdo, koho je třeba hýčkat, opečovávat, obdivovat – už jen pro ten zázrak zrození.

Jsem opravdu sobecká a ovládá mě tedy mateřská pýcha, která ovšem stojí spoustu duševních sil, času, odepírání si i finančních prostředků a je možné, že se už teď pohybuji na pokraji propasti, stačí krůček a…

Ovšem nezažila jsem většího opojení, než být matkou, než být několikanásobnou matkou a přála bych si, aby míra mého opojení byla naplněna na nejvyšší možnou míru, bez toho, abych nakonec spadla a strhla s sebou i své nejbližší.

---

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pyšný jako páv nebo pávice. Stačí jen do 25. 11. 2011 včetně poslat svůj příběh do redakce a tím se zařadíte do soutěže o tři pohádkové DVD.

Napsal/a: PetraO