Nemocná máma aneb jak se žije s Crohnovou chorobou

Sedím na lehátku po kolonoskopii a omámeně pozoruji sestřičku, jak mi pomáhá oblékat spodní prádlo. Po utišující injekci ani nevím, kde mám ruce, natož nohy, abych si zvládla sama obléci kalhoty. Moc příjemná sestřička mi pomůže i s nimi a pomalu mě vede z přípravny k panu doktorovi do ambulance.

Pomalu dosednu na židli. Jsem unavená, chce se mi spát a začíná mi být špatně. Dva dny jsem nejedla. Musela vypít 4 litry projímavého roztoku, po kterém jsem měla šílenou zimnici celou noc a navíc jsem teď nafouklá vzduchem, je to bolestivě nepříjemné a také vypadám jako v osmém měsíci těhotenství. Tak nafouklé mám břicho. Ale přesto všechno jsem napjatá a z očekávání ani nedýchám.
Dnes se konečně dozvím, co se se mnou děje a jakou nemocí trpím. Už jsem to trochu tušila, ale potřebovala jsem jistotu.
Najednou doktor potvrdí to, co jsem si myslela, že mám: „Tak paní Růžičková, potvrdily se mé předpoklady – máte Crohnovu chorobu.“
Ta tíha, co ze mě najednou spadla, byla snad i slyšet. Doktor mi jen v krátkosti vysvětlil, kde se má nemoc nachází v mém střevě, co budu brát za medikamenty a jak se o sebe mám starat. Viděl, že mu tam pomalu usínám, tak povolal mou drahou polovičku, která mě vzala pod svá křídla a dovedla k autu , které mě dovezlo až domů – do mé postele. Nic víc jsem si momentálně nepřála, než usnout a vyspat se.
Konečně jsem ulehla nic netušíc, co mě další měsíce čeká, a doufajíc v lepší zítřky.
Moje trápení začalo v prvních měsících těhotenství, ale moje doktorka mi určila špatnou diagnozu: „Ale to budou, paní Růžičková, hemeroidy, i když nejsou zvenčí pohmatné, budou to vnitřní.“ Tak jsem se léčila další 2 roky na hemeroidy. Masti, čípky – nic nepomáhalo. Pak jsem znovu otěhotněla. Mastí a čípků jsem se dávno vzdala a řekla si, že až porodím, půjdu k nějakému specialistovi. Ano, trochu jsem to brala na lehkou váhu. Nemoc zatím nebyla v takovém stadiu, aby mě to zneklidňovalo. A když jsem měla problémy, daly se vydržet.
Jenže po porodu na doktory nebyl čas. Nové starosti s dítětem, starší dítě se začalo osamostatňovat – prostě znáte to – kolotoč každodenních starostí. Jenže, když bylo mladšímu 9 měsíců, můj stav se zhoršil. Nemohla jsem vyjít ven, většinu času jsem strávila na toaletě, točila se mi stále hlava, mívala jsem bolesti břicha, byla jsem unavená, také protivná na lidi kolem.
Nejvíc to odnášel manžel a děti – nemohla jsem se jim věnovat na 100%. Věšinou jsem byla ráda, že jsem jim dala najíst. Bolesti břicha při pobytu na WC mi opravdu dávaly zabrat. Pokaždé jsem z koupelny došla zelená a ubrečená. Manžel s jeho babičkou mě po dalším takto stráveném měsíci konečně přemluvili jít k doktorovi. Tam mi udělali odběry a objednali na kolonoskopii – za měsíc.
Jenže já se na ni tak bála – bála jsem se, co se zjistí – v rodině je rakovina, bála jsem se, že to bude bolet. Myslela jsem na nejhorší. Termín jsem stále odkládala. Strach z pravdy byl silnější než strach z dalších bolestivých návštěv WC.
Ale ke konci už se to nedalo vydržet. Hlavně jsem si připadala izolovaná od světa. Neschopná a nemožná cokoliv doma zvládnout. Viděla jsem i na muži, že ho to trápí stejně jako mě. Všechno prožíval se mnou. A nebýt jeho, tak bych asi trpěla déle.
To bylo před asi 3 měsíci. Doktor mi nasadil léčbu, která ihned zabrala a já mohla zase naplno žít. Dělat to, co ostatní.
Nejsem sice úplně vyléčená, na tuto nemoc nejsou zatím léky, které by ji vyléčili úplně – patří totiž do skupiny nespecifických střevních zánětů, tzn. že se neví, co tuto nemoc způsobuje a léky, které beru, tuto nemoc jen zklidní nebo potlačí její příznaky. Pan doktor mi to vysvětlil docela hezky, takže jsem to pochopila hned: Moje střevo je osídlené hodnými policajty, které mé střevo chrání a můj imunitní systém tyto policajty likviduje tzn. že je ničí a tím se střevo stává zranitelným vůči zánětům, infekcím atd.
Zatím se s Crohnovou chorobou učím žít – ale je to moc těžké, zvykat si na tu horu prášků, na dietu. Na pravidelné kontroly. Ale čeho se nejvíc bojím, není to, že se s touto nemocí budu potýkat celý život, ale to, že ji může zdědit některé z mých dětí. A bude se potýkat s tím samým, co já. O této nemoci se příliš nemluví – lidé se stydí o ní mluvit – už jen kvůli jejím průvodním projevům. Stydí se jít k doktorovi a mluvit otevřeně o všem, co je trápí. Je moc málo publikací a článků. Tak to aspoň vidím já. Nebýt mých internetových kamarádek a kamarádů, také bych nebyla tak informovaná, protože obecně napsané informace jsou sice pěkné, ale jsou to opravdu jen obecné informace. Popsané vlastní zkušenosti jsou k nezaplacení.
Nyní jsem ve fázi, kdy se zajímám o alternativní medicínu a snad časem budu mít i takovou vůli s tím bojovat s minimem medikamentů a zdravým životním stylem. Snad se mi to jednou podaří a já zjistím, že už vlastně žádné prášky nepotřebuji. A nemoc už se neobjeví. Snad…..

Napsal/a: Myška23