M. Benoît: Tajemství třináctého apoštola … + SOUTĚŽ

Rubrika: Soutěže

Kdo byl třináctým Ježíšovým žákem, o němž se zmiňuje evangelium svatého Jana? A zradil Jidáš opravdu Krista?
Vyhrajte s námi jeden výtisk této knihy v soutěži Víte…?od 15. do 24. listopadu 2007

náhled

Otec Andrej narazí při práci ve vatikánském archivu na stopu epištoly neznámého Ježíšova učedníka. Rozhodne se pátrat dál, ale cestou do Paříže je v rychlíku zavražděn. Stačí však některé poznatky předat svému příteli, otci Nilovi, který v hledání třináctého apoštola, jehož existence byla celá staletí utajována, pokračuje. Nilovo pátrání po pravdě se však snaží nejen Řím, nýbrž i Jeruzalém a Káhira překazit. Co vlastně skrývá utajovaná epištola, že kvůli tomu bylo nutné i vraždit?

Váz., 344 stran


O autorovi:
Michel Benoît
Narodil se v roce 1940 na Madagaskaru. Studoval původně biochemii. V roce 1962 po získání doktorského titulu v oboru farmakologie pod vedením držitele Nobelovy ceny Jacquese Monoda vstoupil na dvaadvacet let do benediktýnského řádu jako nevysvěcený mnich a strávil čtyři roky poblíž Vatikánu. Protože se jeho ideologie lišila, odešel z katolické církve a rozhodl se zasvětit život výzkumu a psaní. První kniha Prisoner of God (Boží vězeň), vydaná v roce 1992 a popisující Benoîtův život v klášteře, se okamžitě stala celosvětovým bestselerem. Tajemství třináctého apoštola je autorův první román, v němž přenesl do fiktivní roviny své celoživotní bádání o životě Ježíše Krista.


Ukázka:
Dvaačtyřicátá kapitola

„Depozitář knihovny je v suterénu Vatikánu: musel jsem pro tebe požádat o akreditaci, přístup do téhle části budovy je přísně kontrolován – pochopíš proč, až tam budeš.“

Šli podél vysokých hradeb Vatikánského Města a vstoupili vchodem z via della Porta Angelica, kde je hlavní hlídaná brána. Dva vrátní v modré uniformě je nechali jít, ani je nezastavili, a oni prošli řadou vnitřních nádvoří až na Cortile del Belvedere. Tohle nádvoří obklopené mohutnými hradbami skrývá vatikánské lapidárium a knihovnu. Navzdory časné hodině byly vidět postavy přecházející za okny.

Leeland pokynul Nilovi, aby ho následoval, a zamířil na druhou stranu. U úpatí impozantních vatikánských hradeb jsou malé kovové dveře opatřené skříňkou s bezpečnostní centrálou. Američan vyťukal kód na klávesnici a čekal.

„Jenom několik pečlivě vybraných osob sem má volný přístup jako třeba já. Ty se budeš muset pokaždé vykazovat doklady.“

Papežský policista v civilu otevřel dveře a podezíravě si prohlédl oba příchozí. Když poznal Leelanda, přelétl mu po tváři náznak úsměvu.

„Buongiorno, monsignore. Ten mnich jde s vámi? Můžu vidět jeho papíry a pověření?“

Nil si opět oblékl svoji klášterní kutnu: je to tu ku prospěchu věci, vysvětlil mu Leeland. Vstoupili do jakési čekárny a Nil podal muži list s vatikánskými znaky. Policista ho beze slova vzal a odešel.

„Kontroly jsou tu velmi přísné,“ zašeptal Američan. „Vatikánská knihovna je sice přístupná veřejnosti, ale v suterénu jsou uloženy staré rukopisy, k nimž má přístup pouze několik badatelů. Setkáš se s otcem Breczinskym, to je zdejší knihovník. Vzhledem k nesmírně cenným pokladům, co se tu nacházejí, jmenoval papež na tohle místo Poláka. Je to plachý a nenápadný muž, naprosto oddaný Svatému otci.“

Policista se vrátil, podal Nilovi jeho akreditaci a krátce kývl hlavou.

„Tento papír budete ukazovat při každé návštěvě. Nesmíte sem vstoupit sám, pouze v doprovodu monsignora Leelanda, který má permanentní propustku. Pojďte za mnou.“

Dlouhá, pozvolna se svažující chodba se šikmo zanořila pod budovu a vedla k opancéřovaným dveřím. Nil měl dojem, že proniká do citadely připravené na obléhání. Tohle místo leží pod tisíci tun baziliky svatého Petra. Apoštolův hrob není daleko. Policista vložil magnetickou kartu a vyťukal kód: dveře se se zvláštním svistem otevřely.

„Vy se tu vyznáte, monsignore: otec Breczinsky vás očekává.“

U vstupu do druhých opancéřovaných dveří stál muž, strohá černá sutana podtrhovala bledost jeho tváře. Krátkozraké oči se skrývaly za kulatými brýlemi.

„Dobrý den, monsignore: tohle je ten Francouz, jehož pověření od Kongregace jsem dostal?“

„Ano, on osobně, milý otče. Pomůže mi v práci: otec Nil je mnichem v opatství svatého Martina.“

Breczinsky sebou trhl.

„Neznáte náhodou otce Andreje?“

„Byli jsme spolubratry třicet let.“

Breczinsky otevřel ústa, jako by chtěl Nilovi položit nějakou otázku, ale potom se vzpamatoval, a aby zakryl svůj zmatek, jenom krátce kývl na pozdrav. Obrátil se k Leelandovi.

„Monsignore, sál je připravený: můžete jít za mnou…“

Mlčky kráčel před nimi dlouhou řadou klenutých sálů spojených mezi sebou širokými, obloukovitými vchody. Stěny byly zaplněné prosklenými regály, jednotné osvětlení a tiché bzučení svědčilo o přítomnosti příslušného hygrometrického zařízení nezbytného pro uchovávání starých rukopisů. Nil přejížděl pohledem police, kolem nichž procházel: antika, středověk, renesance, Risorgimento… Štítky upozorňovaly na nejvzácnější svědky historie Západu. Měl dojem, že těch několik desítek metrů obsahuje veškeré dějiny západního světa. Leeland, pobavený jeho úžasem, šeptl:

„V oddělení hudby, kam mám jedině přístup, ti ukážu Vivaldiho autografy, stránky Händelova Mesiáše a prvních osm taktů Mozartovy Lacrymosy: poslední noty, které napsal vlastní rukou, když umíral. Jsou tady…“

Oddělení hudby bylo až v posledním sále. V jeho středu stál pod regulovatelným osvětlením holý stůl se skleněnou deskou, na níž by člověk marně hledal zrnko prachu.

„Znáte to tady, monsignore, nechám vás o samotě. Co jsem to ještě…“ – zdálo se, že s obtížemi hledá slova –, „otče Nile, šel byste se mnou laskavě do mé kanceláře? Musím najít pár rukavic vaší velikosti, budete je potřebovat při manipulaci s rukopisy.“

Leeland se zatvářil udiveně, ale nechal jít Nila za knihovníkem do kanceláře, do níž se vstupovalo přímo z jejich sálu. Breczinsky za sebou opatrně zavřel dveře, vzal z police krabici a potom se rozpačitě obrátil k Nilovi.

„Otče… můžu se vás zeptat, jaká byla přesně povaha vašich styků s otcem Andrejem?“

„Byli jsme si velmi blízcí – proč?“

„No, já… jsem si s ním dopisoval, občas se mě ptal na můj názor na středověké nápisy, které studoval.“

„Aha… to jste vy?“

Nil si vzpomněl: poslal jsem fotografii z Germigny jednomu člověku ve Vatikánu. Odpověděl mi, že ji dostal, ale nijak to nekomentoval.

„Andrej mi vyprávěl o svém člověku ve vatikánské knihovně, ale netušil jsem, že jde o vás, nenapadlo mě, že se s vámi někdy setkám!“

Breczinsky se se sklopenou hlavou mechanicky probíral rukavicemi v krabici.

„Ptal se mě na nějaká technická upřesnění jako ostatní badatelé: na dálku jsme navázali důvěrnější styky. Pak jsem jednoho dne rovnal koptský archiv a našel jsem maličký fragment: vypadalo to, že pochází z Nag Hamadi a nikdy nebyl přeložený. Poslal jsem mu ho: zdálo se, že otec Andrej je z toho textíku velmi zmatený, vrátil mi ho bez překladu. Napsal jsem mu o něj a on mi odfaxoval fotografii nápisu z karolínské doby, co našel v Germigny, s otázkou, co si o tom myslím.“

„Já vím, fotografovali jsme to společně. Andrej mě průběžně seznamoval se svou prací. Skoro úplně.“

„Skoro?“

„Ano, neříkal mi všechno a nijak se s tím neskrýval, což mě vždycky překvapovalo.“

„Potom sem přijel a poprvé jsme se setkali… byl to nesmírně silný zážitek. Vzápětí zmizel a já už ho nikdy neviděl. V deníku Kříž jsem se dočetl o jeho smrti – nehoda, nebo snad sebevražda…“

Breczinsky byl rozpačitý, očima uhýbal před Nilovým pohledem. Konečně mu podal pár rukavic.

„Nesmíte tu se mnou zůstávat příliš dlouho, musíte se vrátit do sálu. Já… promluvíme si ještě spolu, otče Nile. Později najdu nějaký způsob. Mějte se na pozoru před všemi tady, dokonce i před monsignorem Leelandem.“

Nil užasle vykulil oči.

„Co tím chcete říct? Bezpochyby se v Římě s nikým jiným nesetkám, mám v něj naprostou důvěru: studovali jsme spolu, znám ho už dlouho.“

„Ale on žil nějaký čas ve Vatikánu. Tohle místo změní každého, kdo se mu přiblíží, už potom nikdy nejste touž osobou… Zapomeňte na to, co jsem vám právě řekl, ale dávejte si na sebe pozor!“

Leeland už měl na stole položený rukopis.

„To mu trvalo, než ti našel rukavice! A to jich je ve vedlejším sále plná zásuvka, a ve všech velikostech…“

Nil nezareagoval na podezřívavý přítelův pohled a přistoupil k velké obdélníkové lupě nad rukopisem. Podíval se přes ni.

„Žádné iluminace, takže bezpochyby pochází z doby starší, než je desáté století: do práce, Remby!“

V poledne si vzali sendvič, který jim přinesl Breczinsky. Polák byl najednou samý úsměv, žádal Nila, aby mu vysvětlil, v čem spočívá jeho práce.

„Nejdříve musím dešifrovat latinský text těchto gregoriánských chorálů. Potom přeložit hebrejský text starých židovských zpěvů, jejichž melodie je podobná, a porovnat je… Zabývám se samozřejmě pouze textem, monsignore Leeland udělá všechno ostatní.“

„Stará hebrejština je pro mne španělská vesnice, stejně tak jako středověké texty,“ vysvětloval Američan se smíchem.

Když vyšli z budovy, slunce už bylo nízko.

„Vrátím se přímo do San Girolama,“ omluvil se Nil. „Z té klimatizace mě bolí hlava.“

Leeland ho zastavil: byli přímo uprostřed Svatopetrského náměstí.

„Mám pocit, že jsi udělal velmi silný dojem na Breczinského. Obvykle nepronese ani tři věty najednou. Příteli, musím tě varovat: dávej si na něj pozor.“

Zase! Bože, kde jsem se to octl?

Leeland s vážnou tváří naléhavě opakoval:
„Dej si pozor, abys neudělal nějakou botu. Bude s tebou mluvit jenom proto, aby tě sondoval: tady není nikdo nevinný a nic se neděje jen tak. Ty nevíš, jak je Vatikán nebezpečný, nesmíš tu důvěřovat nikomu.“

Novinka z nakladatelství Motto.

Napsal/a: M. Benoît

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    Soutěžní otázka: Kam cestoval otec Andrej, když byl zavražděn?
    Správná odpověď: Do Paříže

    Počet soutěžících: 359

    Výherkyně: Janina76

    GRATULUJEME!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist