Vítejte v animovaném filmu na pokračování, o jehož ději rozhodujete Vy. Připravili jsme pro Vás novinku! Komiks na pokračování, ve kterém se možná najdete i Vy. Anna a Antonín jsou obyčejní lidé, kteří bydlí v malé satelitní zástavbě nedaleko Liberce. Potýkají se s běžnými problémy každodenního života. Anna je momentálně už pět měsíců bez zaměstnání.
Úspory se tenčí, na rodinu začíná situace pomalu doléhat, Anna strádá především psychicky. Podaří se jí místo sehnat?
Hledáte práci? Vracíte se do zaměstnání po rodičovské? Nevíte kudy kam? Spojte své zkušenosti s Annou a Antonínem a staňte se jejich rádci při hledání toho správného místa na trhu práce.
Po skončení celého seriálu, jehož vývoj určíte Vy, příběh zfilmujeme. Budete mít možnost se osobně setkat s Annou a Antonínem. V průběhu seriálu pomůžeme dalším „Annám“ a „Antonínům“ získat práci.
Co myslíte, měla by Anna na Antonína dát? Nebo jít vlastní cestou? Ale jakou?
Pomozte vybrat, jak se má Anna zachovat:
Hlasovat můžete do: 21. 6. 2015 (24:00)
Na další pokračování dle Vašeho gusta se těšte příští středu 24. 6. 2015.
Máte-li osobní vzkaz či radu pro Annu nebo Antonína, pište na:
anna@centrum-kaspar.cz
antonin@centrum-kaspar.cz
Tento seriál pro Vás připravuje Centrum Kašpar, které vzniklo v roce 2005 ve snaze podpořit rodiče malých dětí při jejich návratu na trh práce formou vzdělávání a poradenství. Dnes pomáhá oběma stranám trhu práce porozumět vzájemným očekáváním, cílům a potřebám a zhodnotit je v oboustrannou výhodu. Těm, kdo práci hledají, i těm, kdo práci nabízí, chce umožnit práci bez zbytečného stresu, s dostatkem času na seberealizaci v osobní a rodinné sféře. Organizace usiluje o to, aby rozdílnost (v potřebách, postojích, věku či pohlaví) nepředstavovala na trhu práce hendikep, ale zdroj příležitosti k dalšímu rozvoji.
Napsal/a: Jana Benešová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Děkujeme moc, další díl vyjde už zítra. Za tým Centra Kašpar Jana Benešová
těším se na další
Hezky zpracované. chválím, že jste si vybraly zrovna komiks!
Souhlasím s Rezedou – nemá cenu chodit po firmách, dávat tištěné CV. Lépe je volat, psát a chodit na domluvené schůzky včas. Ono se na Vás štěstí usměje… no, mi se to teď mluví, ale za rok budu v této situaci…
Dobrý den všem,
děkujeme za zajímavé komentáře pod naším komiksem.
Ze zkušeností Centra Kašpar, které se snaží „protnout“ potřeby zaměstnavatelů a zaměstnanců/kyň už od roku 2005, vyplývá, že trh práce se postupně stává vstřícnějším. Přibývá prorodinných benefitů, objevují se opatření na podporu lidí nad 50 let. Některé firmy přijímají strategicky právě rodiče (matky), neboť si uvědomují jejich loajalitu a manažerské dovednosti.
Stále to však není uspokojivý stav ve srovnání se zahraničím. Nejméně 30 % žen se potýká s diskriminací na základě rodičovství.
Vším, co Centrum Kašpar dělá, se to snažíme změnit. Tak uvidíme za dalších deset let :-).
Budeme rádi, když budete hlasovat a pomůžete nm příběh v komiksu odvíjet dál, tak aby hledání práce (nejen) pro hlavní hrdinku Annu dopadlo úspěšně.
Děkujeme za podporu.
Jana Benešová
Po osobní zkušenosti už nevěřím, že má smysl chodit žádat o práci osobně bez toho, aby vás firma pozvala na pohovor. Žadatel působí zoufale a většina firem stejně preferuje první kontakt po netu.
Jakmile máte na trhu práce nějaký hendikep (nebo víc hendikepů), máte situaci o to těžší. Agentury mají celkem špatnou pověst a nevím, jak si ověřit jejich (ne)spolehlivost.
Můj celkový dojem je, že bez známých a štěstí je na tom matka malých dětí při hledání práce dost špatně. Firmy to dobře vědí a často stanovují jen těžko přijatelné podmínky zaměstnání.
Já jsem po několikaměsíčním hledání našla práci se štěstím a také díky náhodě, pracuji ale na dohodu o provedení práce, platím si sama zdravotní pojištění a navíc se mi nezapočítává tato doba jako odpracovaná, což osobně považuji za největší problém. Mám sama zdravotní znevýhodnění (měla jsem částečný invalidní důchod, který mi byl odebrán), mám jedno hendikepované dítě a druhé zdravé. Byla bych šťastná, kdyby mi alespoň stát uznal odpracovanou dobu, takhle se totiž asi důchodu nikdy nedopracuji. 🙁 Omlouvám se za tento „výlev“, jsem ráda aspoň za tu práci, kterou mám, ale dobře vím, že lehké to není.
U nás doma jsme řešili před třemi lety práci pro syna, který skončil studia na VŠ (nedodělal ji). Bylo to složité, obesílal firmy životopisy, většinou mu ani neodpověděli…. Obcházel firmy – hodně často mu řekli, že osobní kontakt nevyhledávají, vše pouze elektronicky.Takže zase posílal a zas mu nikdo ani neodpověděl…. 🙁 Nakonec po 5 měsících sehnal místo díky známosti a na tom místě je dodnes.
Zajímavé!
Já mám s prací štěstí – když mi třeba končila DPČ, hned se objevila jiná nabídka.
Takže „bez práce“ jsem byla jen „plánovaně“.
U nás to byl šílený stres, manžel bez práce, já na mateřský. nepomohl nikdo, kdyby bylo u nás podobné zařízení, využila bych určitě. Jsem zvědavá jakou si Anna najde práci a jak to bude dál.
Zajímavý nápad!
Zkušenost se ztrátou zaměstnání mám u přítele a bylo to dost fatální…firma skončila a přítel to neplánované volno využil k tomu, že si chtěl dát do kupy zdraví a šel na dodatečnou operaci s rukou (v mládí měl těžký úraz a ruku měl od té doby trochu míň pohyblivou)… no a výsledek je ten, že po nepovedené operaci má invalidní důchod 🙁
Když jsem před lety hledala zaměstnání, bylo to naprosto šílené. Rodina nechápala, proč nemohu sehnat tak dlouho práci. Kvůli dětem jsem musela pracovat do doby otevíračky školky, což byl problém. Všude když zjistili, že mám malé děti, už mi zavírali dveře, aniž by se ptali co umím. U příbuzných jsem vypadala jako vyžírka, co nechce pracovat, nikdo mi nepomohl, bylo to náročné období. Zajímalo by mě, co vede ty zaměstnavatele k tomu nebrat mámu od dětí do svých řad. To nemají sami děti?
Mobile Sliding Menu