Rozhovor „na špičkách“

O těhotenství a mateřství předních českých baletek, sólistek Národního divadla v Brně, se vyptávala Marta Procházková.

Využila jsem skvělé příležitosti Národního divadla v Brně pohovořit na téma práce a mateřství s předními českými baletkami Janou Přibylovou (JP) – držitelkou ceny Thálie 1999 za roli Odetty-Odilie v Labutím jezeře a ceny Philip Morris Flower Award pro nejlepšího baletního umělce v České republice za rok 1996 – a Janou Ruggieri (JR) – dnes vedoucí baletní mistryní Národního divadla v Brně.

MPROCH: Bývá vůbec zvykem, aby si primabaleríny pořizovaly děti? Četla jsem v tisku, že baleríny v zahraničí dávají přednost spíše kariéře (a pak již často děti mít nemohou), protože se během aktivní kariéry obávají toho, že se již nevrátí na jeviště. Jak je to u nás? A jak to cítíte vy?

J. R.: Určitě to zvykem bývá. Myslím, že každá žena by chtěla být maminkou, je to  náš první a nejdůležitější úkol. Ale většinou mají baleríny děti buď hodně brzo, anebo až končí kariéru. To znamená buď kolem dvaceti let anebo pak až po třicítce. Být balerínou je náročné, ale krásné. Být maminkou se ale ničemu nevyrovná.

J.P.: Určitě si baleríny pořizují děti, např. Daria Klimentová (primabalerína Anglického národního baletu, pozn. redakce). Myslím si, že je to velmi individuální, opravdu záleží na každé tanečnici.

Pohodové těhotenství = trénink skoro až do porodu

MPROCH: Jak dlouho může těhotná baletka trénovat a jak dlouho může vystupovat? Tolerují choreografové baletky s bříškem nebo je to nemožné?

J. R.: Vše je individuální. Tak jako je těhotenství u každé ženy jiné, tak je to i u nás. Já  jsem mohla trénovat až do šestého měsíce. Vystupovat na jevišti baletka může, dokud není nic vidět, pak už to nejde. Je spousta rolí, při kterých se netančí, jako například královny, dvorní dámy atp. a dokud není bříško patrné, mohou baletky účinkovat na jevišti.

J. P.: Opět je to individuální, já jsem mohla  trénovat skoro do porodu, do  osmého  měsíce, jen jsem pak omezovala skoky a rotace. To už s bříškem ani není možné. Záleží na průběhu těhotenství, jeli rizikové, pak v žádném případě nelze vystupovat ani trénovat. Balet je o estetice pohybu, každé mamince bříško sluší, ale žádná nechce riskovat. Třeba partneři bývají opatrnější při zvedačkách, aby vám ani miminku neublížili.

MPROCH: Jaké bylo vaše těhotenství? Říká se, že baletky mají často problematické kyčle nebo je zlobí kolena, není to v těhotenství problém?

J.R.: Moje těhotenství bylo úžasné. Nebylo mi špatně, nic mě nebolelo, cítila jsem mnohem více energie než jindy.  Pro mě to byla  nádherná doba. Až na poslední měsíc, když už bylo bříško velké a, protože byl červen, bylo horko. To jsem si říkala, už aby to bylo.

J.P.: Mé těhotenství bylo v pořádku. Užívala jsem si ho, jak jsou na vás všichni kolem hodní, jak se o vás všichni starají. Žádné problémy jsem neměla.

Od miminek zpátky do práce

MPROCH: Kdy jste se po porodu vrátila k tréninku a jak jste se dostávala do formy?

J. R.: Po porodu jsem se do divadla vrátila po roce a začala jsem trénovat. Po roce a dvou měsících jsem začala studovat novou roli (Starická v Ivanovi Hrozném  od Libora Vaculíka). Do formy jsem se dostala velmi lehce. Vrátila jsem se hubenější, protože moje dítě devět měsíců nespalo. Největším problémem byla hlava. Z kolotoče: najíst, přebalit, vyčurat, jít na procházku, najíst, přebalit, vyčurat, jít na procházku, jsem se těžko dostávala. Byla jsem v kolejích miminka a hlava nepojímala tu potřebnou kreativnost. Trvalo mi měsíc, než jsem začala fungovat kompletně – tělo i paměť.

J. P.: Začala jsem sama cvičit co nejdříve, do divadla jsem se vrátila po půl roce. Do formy se člověk dostává postupně. Neměla jsem problémy se zvedáním nohou, s ničím, naopak mně dítě pomohlo psychicky. Po představení jsem se těšila domů. Tam mě čekal človíček, který mě bral takovou, jaká jsem a ne podle momentálního výkonu na jevišti. Člověk s dítětem přehodnotí priority. Tančilo se mi odlehčeněji a jako bych se více divákům otevřela.

MPROCH: Rodičovská dovolená v Čechách trvá standardně 3 roky, předpokládám ale, že tak dlouho baletka doma v klidu a pohodě být nemůže. Jak jste to plánovala vy a jaká byla nakonec realita?

J. R.: Realita byla taková, jak jsem ji plánovala. Můj syn naštěstí neměl žádné problémy a další plus byla a je moje maminka, protože mi pomohla a pomáhá s hlídáním. Čas není jednoduché vyřešit.

J. P.: Plánovala jsem vrátit se brzo. Chtěla jsem tančit a měla jsem k dispozici obě babičky, které mohly hlídat a já jsem tedy mohla v klidu nastoupit.

Pracovní den baletky maminky

MPROCH: Jak vlastně vypadá váš pracovní den? Kdo hlídá vaše dítě, když pracujete? Co večerní představení, Vánoce, když nemůžete být kvůli představení doma?

J.R.: Můj pracovní den je následující: ráno vstáváme o půl sedmé i se synem, abychom o půl osmé po snídani mohli vyrazit do školy  a pak  já do práce; v devět hodin máme trénink, po něm do jedné nebo do dvou zkoušku. Pak domů nebo pro syna do školy, do kroužků, zpět na zkoušku nebo na představení a večer domů a do postele. Večer, tedy v případě zkoušky třeba kolem deváté a v případě představení kolem jedenácté v noci. V sobotu dopoledne máme tréninky a o víkendech a ve svátcích často představení. Mám štěstí, že se vším, co nemůžu stihnout já, mi pomáhá moje maminka, která je v důchodě a jako bývalá učitelka má navíc i zkušenosti. A taky mám kamarádky, se kterými si vypomáháme s hlídáním. I já jim někdy můžu pomoci. Pokud mám jakoukoliv chviličku volnou, věnuji se synovi. Dítě je strašně důležité a pokud mě ještě potřebuje, což je dobře, vím, že se mu musím a chci věnovat. Je to jediná deviza, kterou mu musím dát.

J. P.: Můj pracovní den je různý, podle představení na repertoáru. Ale samozřejmě každé ráno trénink, pak zkouška a večer zkouška nebo představení. Nyní už je syn velký a samostatný, takže vše zvládá sám. Dříve pomáhaly babičky.

Baletní realita podle Černé labutě?

MPROCH: Jsem velkým fanouškem Natalie Portman, a tak mne nemohl minout hodně diskutovaný film Černá labuť. Zajímalo by mne, jak na tento film pohlížejí baletky? Je prostředí baletu opravdu tak fanatické, soutěživé, plné intrik a anorexie?

J. R.: Musím přiznat, že Černou labuť mám doma na DVD asi tak 3 měsíce, ale vzhledem k mému časovému vytížení jsem jej neviděla a prázdniny jsem si baletem nekazila, to jsme si užívali se synem. Ale chtěla bych říct, podle mého názoru je prostředí baletu fanatičtější, soutěživější a plnější intrik než bývalo dříve. A musím říct, že mě to moc mrzí. Bez intrik a fanatičnosti je to více lidské.

J. P.: Odpovídám sama za sebe. Zažila jsem dva soubory – v Brně a v Německu – a nikde to tak nebylo. Osobně si myslím, že to tak bylo  uděláno s nadsázkou pro daný film.

MPROCH: Jaké jsou ambice, které jako profesionálka vkládáte do svých dětí? Chtěla byste, aby šly ve vašich šlépějích?

J. R.: Jsem zastáncem toho, že svou profesi by měl člověk svému dítěti přiblížit co možná nejvíce. Nejlépe to totiž zná. Každá zkušenost je pro dítě vkladem do života. V žádném případě bych jej ale nenutila dělat to, co dělám já. Můj táta byl hudebník, hrál ve filharmonii a znal divadelní prostředí dobře. Řekl, že mi přerazí nohy, když půjdu na konzervatoř. A já jsem baletkou dodnes. Synovi se snažím ukázat i jiné věci, ať si vybere, záleží jen na něm. Protože to, co člověk má dělat celý život, musí dělat s láskou, jinak to nejde.

J. P.: Já si jen přeji, aby mé dítě bylo spokojené a dělalo, co ho baví.

Na balet s dítětem? Rozhodně ano!

MPROCH: Někteří lidé se na baletní představení z nějakého důvodu obávají jít. Jaká představení byste doporučila? A také, existují nějaká představení, která se budou líbit rodičům i dětem?

J. R.: Nevím, proč se lidé bojí jít na balet, protože baletu rozumí na celém světě. To je výhoda. My mluvíme tělem, nezpíváme, nepoužíváme řeč. Z toho bych strach neměla. Myslím, že by diváci měli zkusit od každého žánru něco, protože náš repertoár je tak široký, že si vybrat může každý. A pak si zvolit, co mu vyhovuje,
Mám doma dětského „testéra“ a samozřejmě  v divadle máme tituly pro děti. Kromě klasické Sněhurky, která je v Národním divadle Brno od mého dětství a líbí se všem dětem, a Louskáčka, který je o Vánocích určen hlavně rodičům a dětem, jsem se nebála brát syna i na jiná představení. Protože je to kluk, vzala jsem ho, ani už nevím kolikrát, na Spartaka a díky němu chtěl letos o prázdninách jet do Říma. Chtěl vidět, kde Spartakus bojoval s gladiátory. Představení pak  má zpětnou návaznost a to se mi moc líbí.
Doporučuju, aby se s dětmi chodilo nejen na dětská představení. Pro mě jenom ten samotný akt: obléci se do pěkných šatů, jít do společnosti, kde jsou všichni krásně oblečeni, slyšet hudbu, vidět výpravné kostýmy, scénu a hlavně příběh, je něco výjimečného, co by se mělo stát součástí života.

J. P.: V NDB máme široký baletní repertoár, můžete si vybrat z klasiky i z moderny. Já miluji Labutí jezero, proto je doporučuji všem. Rozhodně pro rodiny s dětmi je Sněhurka a sedm trpaslíků a na Vánoce Louskáček.

Děkuji za rozhovor.

Jana Ruggieri – 25 let působí v Baletu Národního divadla Brno. Dnes je vedoucí baletní mistr, jako sólistka nastudovala např. role Myrthu v Giselle, Mechmene Banu v Legendě o lásce, Alžbětu v Marii Stuartovně, za jejíž umělecké ztvárnění byla nominována na Cenu Thálie…

Jana Přibylová – sólistka baletu Národního divadla Brno od roku 1989. Účastnila se mezinárodních baletních soutěží v Lausanne 1985, Varna 1986 a 1988. Byla oceněna prémií Českého literárního fondu 1993 za titulní roli Natalie a prestižním oceněním pro české divadelní umělce – Cenou Thálie 1999 za roli Odetty-Odilie v Labutím jezeře. Na tutéž Cenu byla nominována 1993 za roli Esmeraldy v Notre-Dame de Paris, 1996 za roli Julie, 2001 za roli Kláry v Louskáčkovi, 2004 za roli Nikie v Bajadéře a 2007 za Frýgii ve Spartakovi. Je držitelkou ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce v České republice za rok 1996.

MPROCH

Fotografie: archiv NDB

 

Napsal/a: Marta Procházková