Je virtuální prostor rejdištěm pedofilů a podvodníků, nebo místem, kde lze najít spřízněné duše a navázat kvalitní vztahy? Odpověď zní: může posloužit a také slouží jako obojí. Záleží jen na vás, které dveře otevřete.
Kdo jsi, kdo jsem?
Internet nám splnil dávné přání, které bylo dříve možné uskutečnit jen v pohádkách nebo ve snění: můžeme se stát, kýmkoli chceme. Zamračení introverti vtipnými a pohotovými baviči, stydliví skoropanici sexuálními provokatéry. Pokud nepoužíváme webkameru (a takových uživatelů je stále ještě naprostá převaha), zůstává naše anonymita absolutní. Svoji novou identitu můžeme vytvářet bez zábran a vybavit ji vlastnostmi, které si přejeme mít – nebo alespoň na chvíli vyzkoušet. Vědomí, že nás partner nezná a nevidí, může být velmi osvobozující především pro lidi velmi mladé nebo z jiného důvodu zranitelné, třeba kvůli fyzickému handicapu (tloušťka, koktání, vyrážka).
„Kvůli své vadě můžeš mít různé mindráčky a tak, takže to ovlivňuje tvoje chování v životě, ale tady to mizí, tady žádnou vadu nemáš, žádný mindrák, nic, teď se může objevit tvoje pravé já,“ uvedla devatenáctiletá dívka ve výzkumu prováděném před několika lety docentem Davidem Šmahelem. „Dospívající může pociťovat, že se ve virtuálním prostředí stává novým člověkem, pociťuje svobodu, nezávislost, může shodit své masky a stereotypy reálného života, cítí se osvobozený od ‚tíhy‘ reality a sebe sama,“ píše autor výzkumu ve své knize Psychologie a internet.
Anonymita a z ní vyplývající sebejistota způsobuje, že mnohem otevřeněji diskutujeme i o takových tématech, která by nás v rozhovoru „face to face“ přiváděla do rozpaků. Nejsme omezeni věkem ani společenským postavením – má-li dotyčný co říct, diskusní skupina pozorně „naslouchá“ i školákovi, nebo naopak člověku důchodového věku, kterého by v reálném světě jen stěží brala vážně (nedostal by totiž ani možnost, aby si svými názory nebo vědomostmi vážnost vydobyl).
Mohlo by se skoro zdát, že kyberprostor je skutečně zemí zaslíbenou, svobodným světem, kde si můžeme vybírat z takřka neomezeného množství potenciálních přátel. Nezáleží na barvě kůže, sociálních fobiích, dokonce ani na pohlaví. Do cesty se nám nepostaví státní hranice ani oceán. A seznámení nikdy nebylo snadnější – není třeba složitě vymýšlet příležitost k oslovení, potit se strachem z odmítnutí a zesměšnění. K navázání prvního kontaktu stačí jediné kliknutí myší.
Mluv, mluv, zajímáš mě
Většina zmíněných vlastností virtuálního prostoru je výhodou pro toho, kdo hledá nové přátele, zkušenosti, zážitky či zábavu – tedy návštěvníka chatů nebo diskusních fór. Chaty (komunikace zde probíhá v reálném čase) s jejich jepičím životem a rychlým povrchním tlacháním přitahují hlavně dospívající mládež, která si zde bezstarostně a s pocitem relativního (i když někdy jen domnělého) bezpečí zkouší svoje sociální dovednosti a hraje role.
Vztahy, které v tomto prostředí vznikají, jsou nestálé a povrchní a sami uživatelé jim nepřikládají přílišnou hodnotu: „Jo, mám tu dost kamarádů, ale nevím jestli jim tak můžu říkat, protože přes net se většina lidí vydává za někoho, kým není… Je to přátelství a zároveň není, protože toho člověka doopravdy neznáš.“
Přenos těchto vztahů do reality není příliš častý, a když už k němu dojde, většinou vede ke zklamání. „…na netu se snadněji podlehne iluzi… dva se do sebe zamilují, aniž by jeden druhýho viděli, a pak to není ono.“
Diskusní servery (přinejmenším některé z nich) jsou poněkud „dospělejší“ variantou internetové komunikace. Lidé je (většinou) navštěvují proto, aby se od ostatních něco zajímavého dozvěděli, ne aby jim předvedli svoji okouzlující osobnost. Velkou výhodou těchto fór je tematická specializace. Jednotlivé sekce (označované jako „kluby“, „místnosti“ apod.) sdružují lidi podobných, třeba i značně vyhraněných zájmů, kteří by se jinde než ve virtuálním světě jen těžko potkali. Skutečnost, že se napsané zprávy zobrazují na stránkách trvale (není nutné odpovídat okamžitě, což umožňuje uváženější reakci a třeba i pozdější odlišné vyhodnocení sdělení), zvyšuje úroveň diskuse a umožňuje udržovat vědomí kontinuálnosti vztahů. Dodržování pravidel zajišťuje správce, mnohde ale docela dobře funguje i určitý druh „samosprávy“ (dlouhodobí a uznávaní členové usměrňují návštěvníky, kteří se prohřeší proti zvyklostem komunity).
V některých případech lze tedy mluvit o vytváření virtuálních komunit, tedy „sociálních shromáždění, která se vyvíjejí v prostředí internetu tehdy, když dostatek lidí navštěvuje tento veřejný diskusní kanál dosti dlouho, s dostatečným lidským cítěním, sympatiemi a porozuměním, aby se vytvořila osobní přátelství v kyberprostoru. V komunitách se žertuje a hraje, vyměňují se informace a také vznikají a zanikají přátelství a milostné vztahy.“ (Vaculík a Dušková, 2002)
Potřeba setkávání „naživo“ se v takových skupinách – dříve či později – objevuje téměř zákonitě. Ani tady není přechod do reality úplně snadný; čím déle známe někoho jako „nick“ a vytváříme si o něm představu ve své hlavě, tím těžší je zvyknout si na jeho opravdovou podobu. Šance na úspěch je tu ale mnohem větší – míra autostylizace účastníků není zdaleka tak vysoká jako na chatech a také vzájemná očekávání bývají realističtější. Virtuální vztahy se tak přenášejí do reálného života, kvalitativně se mění a žijí dál, většinou paralelně s dalším působením v internetové komunitě. Vznikne-li dvojice, partneři mají postaráno o partu společných přátel.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie dnes (č. 5/2010), vydává Portál.
Napsal/a: Eva Jedelská
