Porozumět sebeobraně znamená se na čas věnovat studiu psychologie. Jedině tak pochopíme procesy, které se v našem mozku a těle odehrávají během střetu. Když poodhalíme mentalitu a myšlení útočníků a dozvíme se něco o způsobu, jakým si vybírají oběti a jak mohou odvést naši pozornost, budeme moci lépe předvídat možné komplikace…
Úspěšná sebeobrana je z 80 procent dána psychickým stavem, význam techniky a taktiky nepřesáhne zbylých 20 procent. Na základě toho lze tvrdit, že psychické schopnosti, rysy osobnosti, temperament, charakter jsou hlavními činiteli přístupu k sebeobranné situaci.
Sebeobrana a osobnostní charakteristiky
Konfliktní situace je silným stresovým faktorem a běžná populace ji proto snáší velmi špatně. Každý z nás disponuje psychickými schopnostmi, které podmiňují možnost osvojit si určité činnosti.
Pro sebeobranu je například velice důležitá prostorová představivost jako zdroj informací pro chápání střetných vzdáleností a využití prostoru jako taktického prvku obrany. Dále třeba mechanická paměť – možnost naučit se techniku sebeobrany jako lepší prostředek odražení fyzického útoku agresora.
Inteligence v sebeobraně hraje důležitou roli jako prostředek rychlých rozumových reakcí, jak celkově situace vyřešit, jak a kdy správně zvolit taktiku a kterou z technik sebeobrany použít. Kreativita je další nepostradatelnou schopností. V sebeobraně je důležitá pro rychlé flexibilní přizpůsobování pravidel, které nastavuje útočník. Schopnost komunikace je jedna z nejdůležitějších forem řešení konfliktní a sebeobranné situace.
V sebeobraně a v sebeochraně dělíme komunikaci na defenzivní a ofenzivní, přičemž velkou roli hraje neverbální komunikace. Defenzivní komunikace spočívá v klidném a rozvážném jednání, spíše obranném a ustupujícím. Snaží se najít prostředky, jak se konfliktu vyhnout a útok agresora potlačit a dojít ke smíru. Ofenzivní komunikace je opačnou metodou – přístupem, který je agresivnější a zažene psychicky útočníka k ústupu. Dá mu najevo, že se potenciální oběť jen tak nedá.
V řešení sebeobranné situace hrají roli i rysy osobnosti, zejména osobnostní dispozice, které se projevují v chování člověka v krizových situacích. Pro sebeobranu je důležitá životní nezdolnost (tzv. hardiness), odolnost proti zátěži, vzdornost nebo zvýšená rezistence.
Sebeobrana není hrdinství
„Sebeobrana je obrana těla, proto musím vědět, co dělat, a znát své možnosti,“ říká Martin Jelínek ze sdružení EMBAS. V kurzech sebeobrany učí ženy i muže, jak se správně pohybovat ve městě a včas rozpoznat nebezpečí. Účastníci se během několika lekcí naučí osvojit si asertivní chování a za pomoci verbální a tělesné řeči odradit případného útočníka od napadení. Dále také jak správně oslovit přihlížející, aby přivolali pomoc, a jak využít jednoduché lsti jako momentu překvapení. Praktická část kurzu je zaměřená na aktivní obranu k zaskočení útočníka a pomoc bližnímu, aniž bychom ohrozili sebe a napadeného. Podle Jelínka není sebeobrana hrdinství. „Hrdinství vypadá jinak. Nejde o to, že vidím ženu v nouzi, seberu se, jdu tam a pak se divím, že na mě agresor zaútočil. Když nic neumím nebo nevím, co dělat, tak je to zlé… Je to buď, anebo… Většinou nepomůžu ani té ženě, ani sobě. Pokud stáhnu pozornost na sebe a ona uteče, kdo pak pomůže mně? Samozřejmě nikdo,“ vysvětluje realisticky Jelínek a dodává: „Hrdinství je vědomí, že člověk může v takové situaci položit život, a s tímto rizikem do ní jde, přestože nic neumí. Je však možné pomoci a přežít, aniž bych aktivně zasahoval do bitky.“
Když jsme svědky napadení…
Jdete po ulici a vidíte, jak někdo napadl ženu. Křičí o pomoc… Odborníci na sebeobranu radí, abychom nejdříve vysledovali, zda ti dva – tedy oběť a útočník – k sobě patří či nikoli. Nabádají nás k tomu, abychom nejprve rozpoznali, o co v konfliktu jde, a následně počkali, co se „z toho“ vyvine. Pokud již tušíme, oč se v dané situaci jedná, máme možnost zareagovat více způsoby. Pokud nic neuděláme, je to zpravidla proto, že nevíme, co bychom udělat měli, nebo proto, že máme strach, cítíme se ohroženi. V tom případě opouštíme místo útoku. Pokud se naopak rozhodnu zapojit a chci napadené nějak pomoci, netuším většinou, co mě čeká. Psychologové a trenéři sebeobrany soudí, že lidé nejsou v takových situacích lhostejní, spíš nevědí, co dělat.
Není nutné se zapojovat fyzicky, když můžeme oběti útoku pomoci jinak. To, co může udělat opravdu každý člověk, je zavolat policii. To napadený udělat nemůže. Málokdo však ví, jak správně zavolat – mají mluvit nahlas, aby je útočník slyšel a zalekl se, nebo je lepší volat potichu? Odborníci nedoporučují zbytečně se zviditelňovat z davu a riskovat potyčku. Útočník se sice může vašich slov zaleknout a utéci z místa činu, ale není to pravidlem. Zbytečně se tím ohrozíte. Může se stát, že dotyčnou napadenou nechá agresor na pokoji, ale přijde k vám, mobil vám sebere a napadne vás.
Psychologové radí volat policii tak, aby to útoční k neviděl. Hovor může být pak delší a podrobnější. Pokud však chci udělat něco navíc, můžu reagovat následovně: obrátit se k útočníkovi, vyzvat ho, ať nechá napadenou být, a zpravit ho o tom, že jsem na něj já či jiná osoba zavolal policii. Není důležité, zda se jedná o informaci pravdivou. Útoční k se octne pod nátlakem. Samozřejmě je na rozhodnutí každého z nás, co je ochoten podstoupit. Nesmíme podcenit možná rizika. Proto je vhodné zmapovat situaci a být si plně vědom toho, co dělám.
Napsal/a: Lucie Hrdličková
