Dnes bych vám ráda trochu otevřela pohled na slovo „svatý“ … a taky vám představila „svaté“… jelikož to jsou bytosti nám „hříšným smrtelníkům“ trochu vzdálené… ale to jen zdánlivě 🙂SVATÝ, SVATÉ, SVÁTOST
Už v bibli se to slovem svatý jen hemží. I dnes je toto slovo velmi používané, zvláště pak v liturgii – mše svatá, Svátost oltářní, svátosti, svátostiny…
Slovem svatý jsme si zvykli označovat něco čistého, neposkvrněného, nadpozemského.
O svátostech jsme mluvili posledně, takže jejich význam je vám již dobře znám.
Svátostiny – tak označujeme svaté předměty. Ovšem i v tomto pohledu je to slůvko poněkud zavádějící. V této souvislosti bych ráda vysvětlila pojem „svěcené“ předměty. Jistě jste se již setkali s tím, že babička (nebo kdokoliv jiný), si přivezl z pouti „svatý“ obrázek, posvěcený růženec…
Jedná se o úkon, kterým kněz požehná dané předměty – ale nemusí to být jen předměty, může to být i prostor – třeba byt, budova – anebo třeba aktovky prvňáčků……
Tyto předměty nebo místa jsou požehnaná – nesou stopu žehnání, jsou jakoby připraveny pro proudění Božího Ducha. Mají nás chránit a připomínat nám Boží přítomnost. Jsou však pouze POŽEHNANÉ – žehnají se předměty, které jsou určeny k běžnému užívání.
Naproti tomu POSVĚCENY jsou věci (nebo místa – např. kostel, kaple), které jsou určeny pouze k účelům bohoslužby.
Trochu samostatnou záležitostí je svěcení hostií – malých oplatků, které slouží k obětování a proměně chleba v tělo Kristovo – to probíhá při každé mši sv.
Jistě jste si všimli, že při větších slavnostech nebo průvodech (procesí) bývá v centru dění ozdobná nádoba, kterou nese nebo zvedá kněz – je v ní ukryta také hostie, ovšem poněkud větší než ta, kterou přijímají věřící. Samotný oplatek je již proměněná hostie (Kristovo tělo) a je ukryta v monstranci. Takže věřící se neklanějí oné ozdobné schránce, ale proměněnému Tělu Krista v ní. A věří, že jeho tělo je přítomno skutečně, ne pouze symbolicky.
Obecně je důležité, aby ÚCTA k posvěceným předmětům nebyla zaměňována za KLANĚNÍ se těmto předmětům – to by už byla modloslužba. Tyto předměty nám mají Boha pouze připomínat,ať už jde o kříže, obrázky nebo sošky – ne stát se objektem uctívání.
SVATÍ
V bibli najdeme na téma „svatí“ několik odkazů…
Např. „Nikdo není svatý, jen váš Otec v nebesích“… ale také: „Buďte svatí, jako je váš Otec.“
Z této věty vyplývá jasný odkaz – svatost není jen pro některé „divné patrony“ – svatost je dostupná všem . Ovšem vůbec nejde o to, celý život upírat jen oči k nebesům, většinu dní i nocí strávit na kolenou, nic nedělat a očekávat „své nanebevstoupení“ – slovy anděla Petronela z pohádky „Anděl Páně“ 🙂 a smrt pokud možno mučednickou. Naopak. Kdybychom nahlédli do životopsů mnoha svatých, zjistili bychom, že velká spousta z nich byli „pěkná čísla“ – některá v dobrém smyslu slova, některá doslova – než poznali Boha. Třeba takový sv. Pavel – apoštol. Prvotní křesťany tvrdě pronásledoval, dokud k němu cestou do Damašku Kristus nepromluvil. Sv. Augustin – své mládí trávil po hospodách, ve rvačkách… jeho maminka sv. Monika se však za něj léta modlila – a dnes je považován za jednoho z největších mystiků a učitelů církve.
Tím chci říci, že stát svatým se může opravdu kdokoliv – a ke svatosti jsme povoláni.
Mezi svatými najdeme spoustu kněží, řeholníků, řeholnic, asketů (ty moc nemusím 🙂 ), ale i několikanásobné maminky, vojáky…
Drtivá většina z nich rozhodně netrávila své dny jen na kolenou – naopak tvrdě pracovali, starali se o ty, kteří to potřebovali, vyučovali, studovali, sepisovali, pracovali do úmoru. Spousta z nich nezemřela mučednickou smrtí, ale vyčerpáním.
A spousta z nich byli lidé veselí a hraví…. jedno přísloví říká : „Smutný svatý, žádný svatý“.
Svatost jistě není v tom, „neudělat nikdy žádný hřích “ – to dost dobře nejde už jen proto, že jsme lidé, slabí a nedokonalí.
Důležité je na sobě pracovat, snažit se a svůj život – dny, práci, odpočinek i bolesti – svěřovat s důvěrou Bohu. Učit se pokoře a zajímat se, starat se o druhé, o jejich trápení, bolest, neuzavírat se před druhými do své ulity, ale být jim nablízku – třeba jen tím, že na ně myslíme. Když se podíváme na svatost v tomto pohledu, zjistíme, že to není nemožné 🙂
Právě v těchto dnech si připomínáme důležitý den – svátek sv. Cyrila a Metoděje. Jsou to patroni Evropy a pro nás je den jejich svátku státním svátkem.
S patrony se setkáváme velmi často – ať už v podobě kamenných či dřevěných soch někde na mostě, tak i v literatuře, jejich vyobrazení najdeme na oltářích i v knihách… Tady bych ráda zdůraznila, že svatí mají být našimi pomocníky, mají nám připomínat dobro, mají nás provázet životem (např. křestní nebo biřmovací patron – toho si každý volí při biřmování podle toho, který svatý je dotyčnému blízký nebo sympatický) – ale nikdy nemají zastínit Boha. Na což se – bohužel – v některých formách lidové zbožnosti zapomíná. Ani Panna Maria není víc než Kristus, není to ani čtvrtá božská osoba.
A ještě jedna malá zmínka v souvislosti se svatými – jistě jste už zaznamenali pojem „relikvie“ – jedná se vlastně o ostatek některého svatého – úlomek kosti, krev (většinou ztvrdlá do pevného skupenství), kousek oděvu světce. Tyto předměty bývají uloženy v chrámech ve speciálních schránách – relikviářích, někdy dokonce putují – např. před několika lety lebka sv. Václava.
Tak tolik svatí … příště bych vám ráda nabídla modlitbu Otčenáš… pokud budete chtít 🙂