Dnes bych vám ráda trochu otevřela pohled na slovo „svatý“ … a taky vám představila „svaté“… jelikož to jsou bytosti nám „hříšným smrtelníkům“ trochu vzdálené… ale to jen zdánlivě 🙂
SVATÝ, SVATÉ, SVÁTOSTUž v bibli se to slovem svatý jen hemží. I dnes je toto slovo velmi používané, zvláště pak v liturgii – mše svatá, Svátost oltářní, svátosti, svátostiny…
Slovem svatý jsme si zvykli označovat něco čistého, neposkvrněného, nadpozemského.
O svátostech jsme mluvili posledně, takže jejich význam je vám již dobře znám.
Svátostiny – tak označujeme svaté předměty. Ovšem i v tomto pohledu je to slůvko poněkud zavádějící. V této souvislosti bych ráda vysvětlila pojem „svěcené“ předměty. Jistě jste se již setkali s tím, že babička (nebo kdokoliv jiný), si přivezl z pouti „svatý“ obrázek, posvěcený růženec…
Jedná se o úkon, kterým kněz požehná dané předměty – ale nemusí to být jen předměty, může to být i prostor – třeba byt, budova – anebo třeba aktovky prvňáčků……
Tyto předměty nebo místa jsou požehnaná – nesou stopu žehnání, jsou jakoby připraveny pro proudění Božího Ducha. Mají nás chránit a připomínat nám Boží přítomnost. Jsou však pouze POŽEHNANÉ – žehnají se předměty, které jsou určeny k běžnému užívání.
Naproti tomu POSVĚCENY jsou věci (nebo místa – např. kostel, kaple), které jsou určeny pouze k účelům bohoslužby.
Trochu samostatnou záležitostí je svěcení hostií – malých oplatků, které slouží k obětování a proměně chleba v tělo Kristovo – to probíhá při každé mši sv.
Jistě jste si všimli, že při větších slavnostech nebo průvodech (procesí) bývá v centru dění ozdobná nádoba, kterou nese nebo zvedá kněz – je v ní ukryta také hostie, ovšem poněkud větší než ta, kterou přijímají věřící. Samotný oplatek je již proměněná hostie (Kristovo tělo) a je ukryta v monstranci. Takže věřící se neklanějí oné ozdobné schránce, ale proměněnému Tělu Krista v ní. A věří, že jeho tělo je přítomno skutečně, ne pouze symbolicky.
Obecně je důležité, aby ÚCTA k posvěceným předmětům nebyla zaměňována za KLANĚNÍ se těmto předmětům – to by už byla modloslužba. Tyto předměty nám mají Boha pouze připomínat,ať už jde o kříže, obrázky nebo sošky – ne stát se objektem uctívání.
SVATÍ
V bibli najdeme na téma „svatí“ několik odkazů…
Např. „Nikdo není svatý, jen váš Otec v nebesích“… ale také: „Buďte svatí, jako je váš Otec.“
Z této věty vyplývá jasný odkaz – svatost není jen pro některé „divné patrony“ – svatost je dostupná všem . Ovšem vůbec nejde o to, celý život upírat jen oči k nebesům, většinu dní i nocí strávit na kolenou, nic nedělat a očekávat „své nanebevstoupení“ – slovy anděla Petronela z pohádky „Anděl Páně“ 🙂 a smrt pokud možno mučednickou. Naopak. Kdybychom nahlédli do životopsů mnoha svatých, zjistili bychom, že velká spousta z nich byli „pěkná čísla“ – některá v dobrém smyslu slova, některá doslova – než poznali Boha. Třeba takový sv. Pavel – apoštol. Prvotní křesťany tvrdě pronásledoval, dokud k němu cestou do Damašku Kristus nepromluvil. Sv. Augustin – své mládí trávil po hospodách, ve rvačkách… jeho maminka sv. Monika se však za něj léta modlila – a dnes je považován za jednoho z největších mystiků a učitelů církve.
Tím chci říci, že stát svatým se může opravdu kdokoliv – a ke svatosti jsme povoláni.
Mezi svatými najdeme spoustu kněží, řeholníků, řeholnic, asketů (ty moc nemusím 🙂 ), ale i několikanásobné maminky, vojáky…
Drtivá většina z nich rozhodně netrávila své dny jen na kolenou – naopak tvrdě pracovali, starali se o ty, kteří to potřebovali, vyučovali, studovali, sepisovali, pracovali do úmoru. Spousta z nich nezemřela mučednickou smrtí, ale vyčerpáním.
A spousta z nich byli lidé veselí a hraví…. jedno přísloví říká : „Smutný svatý, žádný svatý“.
Svatost jistě není v tom, „neudělat nikdy žádný hřích “ – to dost dobře nejde už jen proto, že jsme lidé, slabí a nedokonalí.
Důležité je na sobě pracovat, snažit se a svůj život – dny, práci, odpočinek i bolesti – svěřovat s důvěrou Bohu. Učit se pokoře a zajímat se, starat se o druhé, o jejich trápení, bolest, neuzavírat se před druhými do své ulity, ale být jim nablízku – třeba jen tím, že na ně myslíme. Když se podíváme na svatost v tomto pohledu, zjistíme, že to není nemožné 🙂
Právě v těchto dnech si připomínáme důležitý den – svátek sv. Cyrila a Metoděje. Jsou to patroni Evropy a pro nás je den jejich svátku státním svátkem.
S patrony se setkáváme velmi často – ať už v podobě kamenných či dřevěných soch někde na mostě, tak i v literatuře, jejich vyobrazení najdeme na oltářích i v knihách… Tady bych ráda zdůraznila, že svatí mají být našimi pomocníky, mají nám připomínat dobro, mají nás provázet životem (např. křestní nebo biřmovací patron – toho si každý volí při biřmování podle toho, který svatý je dotyčnému blízký nebo sympatický) – ale nikdy nemají zastínit Boha. Na což se – bohužel – v některých formách lidové zbožnosti zapomíná. Ani Panna Maria není víc než Kristus, není to ani čtvrtá božská osoba.
A ještě jedna malá zmínka v souvislosti se svatými – jistě jste už zaznamenali pojem „relikvie“ – jedná se vlastně o ostatek některého svatého – úlomek kosti, krev (většinou ztvrdlá do pevného skupenství), kousek oděvu světce. Tyto předměty bývají uloženy v chrámech ve speciálních schránách – relikviářích, někdy dokonce putují – např. před několika lety lebka sv. Václava.
Tak tolik svatí … příště bych vám ráda nabídla modlitbu Otčenáš… pokud budete chtít 🙂
Napsal/a: Ájík
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Alenko,rozšiřuješ mé obzory, prosím, pokračuj((-:.
Lien, to mě těší 🙂 Zas něco bude, neboj 😉
Ájíku, pěkné, dokonce ani nemám žádné otázky, asi jsem to pochopila. Piš dál, docela se mi to pěkně čte.
Virenko 🙂 Určitě to má svá pro i proti – já upřímně myslím, že svatých u Boha je mnohem víc než ti, které jmenovala církev – třeba klidně tvá babička. I proto třeba svátek Všech svatých jde ruku v ruce s Dušičkami – kdo opravdu je svatý, to ví s jistotou jen Bůh 🙂
S Janem Husem máš jistě pravdu, a v jeho době se reformám vůbec nedivím… a jsem taky ráda, že i v tomto ohledu církev trochu „poskočila“ 🙂
Děkuji a jsem ráda, že se ti článek líbil 🙂
Ájíku, díky, opravdu moc hezky napsaný článek.
Já mám tu smůlu, že mi vždycky, za všech okolností, vyskakují pro a proti současně. Po tvém opravdu hezky informativním povídání o světcích mi vyvstalo, že jsou vybíráni většinou nesvatými vysokými hodnostáři církve. Požadavek zázraku je taky spekulativní – kdo rozhodne, že zázrak byl? Co byl před 500lety zázrak, je dnes nejednou snadno vysvětlitelná realita. Čili myšlenku svatých bytostí chápu dobře, ale jejich výběr – to už pro mě tak snadné není. Já si například vysoko cením Jana Husa, taky v těchto dnech připomínaného, to byl člověk pevné víry a pevného názoru a životního postoje, ale i k odvolání jeho kacířství je zatím nedohlédnutelná cesta. Jen Jan Pavel II. v roce 1999 vyjádřil lítost nad Husovým upálením a označil jej za reformátora církve. A i to je pro církev zřejmě krokem dost daleko od čáry.
Tím nechci říct, že Hus by měl být svatý a omlouvám se za vybočení z tématu. Smůla je, že vnímám propojení všeho se vším, nejlepší víra je pro mě taková, která nepotřebuje zprostředkovatele-člověka, protože spousta věcí zadrhne až právě na lidech.
Snad se za odbočení nezlobíš, článek se mi opravdu líbil.
Mobile Sliding Menu