Média a zábava

V rozhlase, televizi a tištěných médiích se můžeme setkat s čistě zábavními žánry, ale také s články a pořady, jejichž primární funkce je jiná, například informační, a prvky zábavy do nich pronikají. Když byl kdysi v novinách Koutek pro volné chvíle, bylo jasné, že jeho posláním je pobavit. Dnes ale není vůbec snadné identifikovat skutečně zábavní obsahy a odlišit je od těch, které mají jinou funkci…

Tečkou za zprávami z politického a ekonomického života společnosti je v televizi už běžně nějaká odlehčená drobnost o zvířátkách (nejlépe mláďatech) či o kuriózním rekordu (třeba v pojídaní knedlíků). Zábavní prvky pronikají i do vážně míněné mediální produkce. (Např. zprávy o vývoji reality show BigBrother a VyVolení se na podzim 2005 vyskytovaly i na titulních stránkách předních českých deníků, i těch, které se považují za nebulvární. V záhlaví se pak jako upoutávky na témata jejich magazínů objevovaly portréty některých soutěžících. Například Lidové noviny 27. 8. 2005 uveřejnily na první straně zprávu „Nova spustí BigBrother, narychlo měnila program“. V roce 2007 se zase pro změnu mísí na stanici Prima oznámení na zahájení další řady soutěže VyVolení do znělek reklamy. Tyto znělky se stávají prostředkem pro autoreklamu televizí a fakticky sbližují reklamní sdělení s obsahem vysílání.)
Začleňování zábavních momentů do zpravodajských textů a pořadů je pro spojení zábavy a informací často označováno jako tzv. infotainment (viz kapitola o zpravodajství). Nejtypičtějším příkladem infotainmentu jsou zpravodajské relace soukromých televizních stanic (ale najdeme ho prakticky všude). Jejich moderátoři spolu mezi jednotlivými bloky zpráv a na závěr žertují, oslovují se křestními jmény a vyvolávají atmosféru přátelství a pohody, jíž se snaží zmírňovat eventuální tíseň ze zpráv o katastrofách, válečných konfliktech a politických krizích. Ve zpravodajství založeném na infotainmentu častěji dostávají hlas lidé z ulice, kteří osvěžují tok informací spontánními promluvami. Reportér oživí zprávu nějakou vlastní hereckou akcí (ve zprávě o zdražení piva se napije ze sklenice, ve zprávě o ptačí chřipce si stoupne vedle kurníku). Příspěvky jsou kratší, mají větší spád, obsahují více akce a líbivých grafických prvků, často i pohyblivých animací. Dojde -li například k vážné autohavárii, můžeme v zábavně pojatém zpravodajství často vidět počítačovou simulaci události, vidíme, v jakém úhlu došlo ke kolizi, spatříme záblesk jako symbol nárazu a vidíme a slyšíme přijíždět miniaturní model sanitky. Nedílnou součástí infotainmentu je ostatně i již zmíněné zařazení poslední odlehčené zprávy. Soudí se, že „zpráva o zvířátkách“ je zařazována na konec zpravodajské relace jako prvek napomáhající katarzi diváků a jejich opětovnému smíření se světem, o němž v předcházející části zpráv viděli a slyšeli tolik hrůzného. I když obavy z ohlupování i úvahy o odvádění pozornosti od věcí podstatných mají svou platnost, přece platí, že zábava je nedílnou součástí našeho života a že většina z nás pociťuje něco jako „právo se bavit“. A proto bez přítomnosti zábavy (jejímž zdrojem jsou dnes velmi často právě média) bychom náš život nejen vnímali jako pochmurný, ale byl by pravděpodobně i skutečně nervózní a prostoupený zlostí. Zábavě bývá totiž připisována schopnost uvolňovat, rozptylovat a oslabovat napětí. I média veřejné služby, jako jsou Česká televize nebo Český rozhlas, mají dokonce zákonem předepsanou povinnost bavit. Například v Zákoně o České televizi č. 483/1991 Sb. se uvádí, že mezi hlavní úkoly televize veřejné služby patří „výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež“.
Matoucí je pouze to, že zákon mluví o pořadech „zábavných“, zatímco by měl zmiňovat pořady „zábavní“. Neboť ne všechno, co je zábavní (tedy k zábavě určené), musí být skutečně zábavné (tedy opravdu zábavu poskytovat). Podobné chyby se dopouští i televizní stanice, která v titulcích či upoutávkách píše, že „uvádí zábavný pořad“. Ještě jedno úskalí je s mediální zábavou spojeno. Zábava, kterou si dopřáváme díky médiím, se od dřívějších forem hledání rekreace a úsměvnosti liší zejména tím, že od toho, kdo se chce bavit, nevyžaduje prakticky žádné úsilí. Jinými slovy, vznik zábavního průmyslu vedl k tomu, že zábava je fakticky pasivní. Je to zábava, kterou pro nás vyrobil někdo jiný bez našeho přičinění a přichází k nám hotová. Je to zábava, na níž není třeba se podílet, již není nutné dotvářet. Zvyknout si, že k tomu, „aby bylo veselo“, stačí jen zmáčknout tlačítko, může být nebezpečné hlavně pro děti.
V tradiční společnosti, kterou začala s nástupem průmyslové revoluce vytlačovat její moderní nástupkyně, lidé spoléhali v zábavě hlavně na své blízké, na rodinu a sousedy. Hlavní dětskou zábavou byly hry a dospělí se osvěžovali vyprávěním nebo činnostmi spojenými se svátky a rituály (třeba tancovačkami o poutích). Ve středověku některé společnosti znaly dokonce tzv. karnevaly: několik dnů, kdy smělo být všechno vzhůru nohama, všichni mohli žertovat, šaškovat a bavit se podle libosti. Moderní společnost se však vyznačuje tím, že mnohé aktivity, o které se dříve starala rodina nebo komunita, přecházejí na formální organizace: učí se ve školách, léčí ve zdravotnických zařízeních, rodí v porodnicích – a zajišťování zábavy se ujala zejména média. Poskytování zábavy a naplňování zábavní funkce je tedy prostý fakt, který plyne z postavení médií jako instituce moderní společnosti. Přitažlivost mediální zábavy je tak očividná, že se jí snaží využívat i ti, kdo se potřebují do médií prosadit – a přitom jejich role je od zábavy na hony vzdálená. Současný prezident Václav Klaus jako předseda ODS vystupoval na předvolebních shromážděních se zpěvačkou Lucií Bílou. Slovenské HZDS si do jedné kampaně najalo modelku Claudii Schifferovou, jindy zase zpěváka Jožo Ráže. Mnozí politici se snaží potenciální voliče bavit sami: třeba Vlasta Parkanová zpívá dechovku a Ivan Langer se v rozhovoru svěřil, že sbírá fezy (a nechal se v jednom vyfotografovat). Na „zezábavnění“ politiky byl postaven pořad Kotel na TV Nova.
Přemíra zábavních obsahů v médiích nebo směšování informačních a zábavních žánrů bývá často předmětem kritiky. Tato oblast však v liberálním tržním prostředí nepodléhá žádnému typu regulace (kromě ochrany dětí před pornografickými a nadmíru násilnými výjevy). Zda a do jaké míry se bavit pasivně, tedy nechat se bavit médii, či si vytvářet svou vlastní zábavu z jiných zdrojů, je osobní záležitostí každého člověka. V případě trávení volného času dětí jde pak pouze o zodpovědnost rodičů a jejich schopnost vytvářet pro děti repertoár tvůrčích oddychových činností. Výzkumy dokazují, že například sledování televize, včetně její nabídky zábavy, nemusí být tak asociální a otupující, jak se často předpokládá. Po více než 60 % času lidé u televize vykonávají jiné doprovodné činnosti, plně se na ni nesoustředí a využívají ji spíše jako důvod, jak být pospolu, jako inspiraci k rozhovorům nebo jako rituální činnost, která vtiskuje každodennosti opakovatelnost a řád. Přesto zůstává mediální zábava rizikem pro toho, kdo není schopen rozeznat, že jde o zábavu – a proto je téma mediální zábavy významnou součástí mediální gramotnosti.

Napsal/a: Marek Mičienka, Jan Jirák a kol.