Doma mi vyprávěli, že první televizor naše rodina zakoupila v roce 1959. Sloužil nám neuvěřitelnou spoustu let a byl značky Aleš. Myslím, že v té době byly také populární televizory značky Tesla…Televize tehdy vysílala „naživo“ a velmi často se na obrazovce objevovala omluva: „Omluvte, poruchu…“ nebo „Porucha není ve vašem přijímači…“ Dětských pořadů v televizím programu bylo pomálu. Vzpomínám na Štěpánku a čertíka Bertíka, robota Emila, strýčka Jedličku, televizní Vlaštovku. Večerníček na TV obrazovky přiskotačil o hodně let později. Nesmím zapomenout na dospěláky: ti si nenechali ujít krasobruslení. A bylo to něco!
A co k tomu má časopis Vlasta z roku 1960?
Čteme následující:
Zjistili jsme, že televizor přinesl do rodin s dětmi určitý rozruch a narušení denního pořádku, což vyvolalo někde obtíže.
Manželé Kopčilovi mají dvě děti a televizor v domě. Píší, že nedovolili, aby se narušil zavedený denní režim, zvláště hodina, kdy děti jsou zvyklé jít spát. „Máme tedy zato, že vinen není televizor, ale především rodiče, kteří neumějí být důslední, dají se obměkčit nápady dětí. Rodiče chtějí mít pokoj, sleví ze svých požadavků a je zle!“
Zato paní Minaříková přiznává, že s televizí přišla pohroma do rodiny. Jejich starší chlapec si začal vymáhat, aby mohl zůstat s rodiči večer. Ale ukázalo se, že televize byla pro něj jen záminkou, jak odsunout hodinu spánku, protože odpolední program jej vůbec nezajímal. Dodává, že nesouhlasí, aby se dětem říkalo, že maminka se také dívat nebude. „Dítě se přece může vzbudit a uvidí, že rodiče lhali. Na tom přece není nic špatného, že se dospělí dívají, když děti spí…“
Dobře a moudře vyřešili otázku v rodině Rychlíkových. Tam s dětmi předem prostudují, jaké budou v týdnu programy pro děti. Říkají dále: „Je přísně stanoveno, dokdy se děti smějí dívat. Abychom jim to ulehčili, tak se někdy televizní noviny neposlouchají vůbec a po večeři všichni společně do stanovené doby (půl osmé) hrajeme společenské hry nebo čteme pohádky a podobně, aby děti necítily, že je televizor okrádá o pozornost rodičů. Někdy se vypne večer televizor vůbec a patřičně před dětmi zdůrazníme, že máme práci: musím třeba doplést pro Petříka slíbené rukavičky, či spravit punčošky. Ráno mi pak chlapec děkuje, že jsem to pro něj udělala, a když on spal, ani já se nedívala na televizi. Někdy však zase naopak řekneme dětem, že je zajímavý program, třeba opera, a že jej chceme v klidu vyslechnout. Tento přísný režim máme zavedený již rok a věřte, vyplatilo se nám to…“
Děkujeme všem čtenářům, kteří tak pěkně a rozumně obohatili diskusi o problému televize v rodinách. Rodiče se musí umět opanovat ve své televizní vášni tak, aby děti nepocítily újmu. Vždyť večery jsou chvílí, kdy se rodina setkává a kdy děti mají právo na chvíli pohovoru s matkou a otcem.
Tolik článek z časopisu.
Nevím, nevím, co by o mně řekli manželé Kopčilovi, zda by mě neodsoudila paní Minaříková a jakým způsobem by na moji hlavu padla kritika rodiny Rychlíkových, kdyby se dozvěděli, že sedím u počítače a píšu, píšu již třetí příspěvek do VD na počátku měsíce srpna?
Budiž mi omluvou, že Petříkovi rukavičky nepletu a punčošky spravit vždycky nějak zvládnu.