Dneska bez jakékoliv legrace, jen trocha dušičkového zamyšlení. Nebo spíš nostalgie. Však se nám to blíží (dušičky)…
Ke svým rodičům a příbuzenstvu to mám docela hodně daleko.
Když říkám docela, tak myslím 500 km. Prostě přesně na druhé straně republiky. Má to svá pro a proti, ale jedno z „pro“ je, že se na „dušičky“ nemusím s celou rodinkou vláčet po všech hřbitovech a rozsvěcet na hrobech svíčky. Ne, že bych pohrdala dušemi vlastních předků.
Ale zároveň nevím, proč bych na ně měla vzpomínat jen jeden den v roce?
Nějak nejsem na ty masové akce, které začínají bojem o nejhezčí svíčku, kterou někde v přeplněném hypermarketu ulovíte, pokračují výběrem oškubaného věnce z chvojí a končí cestou přeplněným busem na i ze hřbitova.
Nejvtipnější pohled vůbec je ale na otrávené puberťáky. Místo toho, aby se slečnou producírovali po parku, nesou babičce síťovku s umělýma kytkama a tváří se zkroušeně. A to je spíš ještě slabé slovo. Nedivím se jim ani za mák. Většinou si na své předky ani nepamatují a tradice rozsvěcování svíček v listopadové slotě jim přijde minimálně trhlá. Radši by slavili Helloween, běhali po čtvrti v masce a posbírali korunky na pár panáků v hospůdce (na sladkosti už jsou přece velcí).
Nešlo by to jinak? A vůbec, jak omladině vysvětlit, proč na hřbitovy chodit?
Zamýšlím se (a docela mne to bolí).
A asi poprvé v životě si uvědomuji, že dušičky nejsou o smrti, ale o životě. Když totiž poznáte svou minulost, poznáte kus sebe sama…
Proč je tedy dobré na dušičky uctívat vlastní předky?
Své předky uctěte už jen proto, že jsou jen vaši vlastní a bez nich byste nebyli.
Úcta a respekt může být v řadě případů branou k poznání sebe sama.
Když poznáte své předky, odhalíte v nich i kus sebe. Když tyhle stopy popřete, nic se nedozvíte.
A když k hrobům jít nemůžete, vemte zápalky a doma zapalte svíčku. Bez ohledu na datum.
Já osobně to neberu zas nijak dramaticky, nepronáším modlitby ani zaklínadla, jsem už taková. Prostě rozsvítím, naleju si nějakou příjemnou skleničku a je to.
Ale i tak si fakt myslím, že vzpomenout si alespoň jednou za rok na své odešlé blízké, na babičku, na její kouzelný úsměv a výtečné povidlové koláčky, nebo na kohokoliv jiného, člověka naplní jistou něhou a nostalgií a pocitem zvláštního tepla – jakoby najednou vždycky pochopím, že někam patřím. A to je sakra důležitý pocit 🙂
Krásný podzim,
Marta