Dneska bez jakékoliv legrace, jen trocha dušičkového zamyšlení. Nebo spíš nostalgie. Však se nám to blíží (dušičky)…
Ke svým rodičům a příbuzenstvu to mám docela hodně daleko.Když říkám docela, tak myslím 500 km. Prostě přesně na druhé straně republiky. Má to svá pro a proti, ale jedno z „pro“ je, že se na „dušičky“ nemusím s celou rodinkou vláčet po všech hřbitovech a rozsvěcet na hrobech svíčky. Ne, že bych pohrdala dušemi vlastních předků.
Ale zároveň nevím, proč bych na ně měla vzpomínat jen jeden den v roce?
Nějak nejsem na ty masové akce, které začínají bojem o nejhezčí svíčku, kterou někde v přeplněném hypermarketu ulovíte, pokračují výběrem oškubaného věnce z chvojí a končí cestou přeplněným busem na i ze hřbitova.
Nejvtipnější pohled vůbec je ale na otrávené puberťáky. Místo toho, aby se slečnou producírovali po parku, nesou babičce síťovku s umělýma kytkama a tváří se zkroušeně. A to je spíš ještě slabé slovo. Nedivím se jim ani za mák. Většinou si na své předky ani nepamatují a tradice rozsvěcování svíček v listopadové slotě jim přijde minimálně trhlá. Radši by slavili Helloween, běhali po čtvrti v masce a posbírali korunky na pár panáků v hospůdce (na sladkosti už jsou přece velcí).
Nešlo by to jinak? A vůbec, jak omladině vysvětlit, proč na hřbitovy chodit?
Zamýšlím se (a docela mne to bolí).
A asi poprvé v životě si uvědomuji, že dušičky nejsou o smrti, ale o životě. Když totiž poznáte svou minulost, poznáte kus sebe sama…
Proč je tedy dobré na dušičky uctívat vlastní předky?
Své předky uctěte už jen proto, že jsou jen vaši vlastní a bez nich byste nebyli.
Úcta a respekt může být v řadě případů branou k poznání sebe sama.
Když poznáte své předky, odhalíte v nich i kus sebe. Když tyhle stopy popřete, nic se nedozvíte.
A když k hrobům jít nemůžete, vemte zápalky a doma zapalte svíčku. Bez ohledu na datum.
Já osobně to neberu zas nijak dramaticky, nepronáším modlitby ani zaklínadla, jsem už taková. Prostě rozsvítím, naleju si nějakou příjemnou skleničku a je to.
Ale i tak si fakt myslím, že vzpomenout si alespoň jednou za rok na své odešlé blízké, na babičku, na její kouzelný úsměv a výtečné povidlové koláčky, nebo na kohokoliv jiného, člověka naplní jistou něhou a nostalgií a pocitem zvláštního tepla – jakoby najednou vždycky pochopím, že někam patřím. A to je sakra důležitý pocit 🙂
Krásný podzim,
Marta
Napsal/a: Marta Procházková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
mě se to taky líbí. tady proběhnou dušičky tak, že do sebe jednou za rok narazí na hřbitově příbuzní, staří dětem v rychlosti vysvětlí kdo je kdo, rychle si řeknou kdo umřel, kdo se narodil, a už se valí domů.tam se prostě sejde celá rodina, zavzpomínají, povykládají v klidu co se za rok událo, popijí, pojedí, a těší se na další rok:-)
radko já si vybavuji jak jsi to již někde psala…tohle se mi líbí jak popisuješ ….
no já na dušičky chodím, ale spíš proto, že v této době by měla maminka narozeniny a současně „výročí“ úmrtí.
já už to tu psala v jedné diskuzi – moc se mi líbí pravoslavné dušičky – u hrobů jsou lavičky a stolky, příbuzní vezmou něco na zakousnutí a vodku, sednou k hrobu a vzpomínají. kamarádka ukrajinka mi vykládala, jak kolikrát je slyšet smích na celém hřbitově víc, než na komediálním představení.
to jsem ráda že to má někdo nastavené stejně jako já…nemám také ráda nic nařízeného, nehledě na to že lidi si normálně nevzpomenou, ale na hrob musí co by tomu řekli ostatní, na druhou stranu je to zase pastva pro peněženku, věnce svíčky atd….já si na babi a dědu vzpomínám během roku příležitostně při určitých situacích které vyvolají vzpomínky a určitě neberu na dušičky hžbitov útokem…
Mobile Sliding Menu