Adopce na dálku

Mně se zatím nepodařilo najít tu pravou lásku a o tom, jestli děti budu moci mít, pochybuji. Ale prostě čas letí a najednou je mi líto, že sama děti nemám a třeba bych chtěla. Koukám do těch kočárků, nakupuju dárky pro děti kamarádek, ale není to ono.

A pak jsem koukala na televizi. Musím se přiznat, že mám ráda seriály a sleduji hodně českých. A v Ordinaci v Růžové zahradě mluvili o adopci na dálku. Jedna z hrdinek se ptala té druhé, jak to udělala a ona jí řekla :“Na internetu jsem zadala adopce na dálku a bylo.“
Večer jsem o tom přemýšlela a ráno jsem sedla v práci k PC a začala pátrat po adopci.
Našla jsem několik stránek a studovala jejich podmínky.

Tím, že se k tomuto kroku rozhodnete, se zavazujete, že budete sponzorovat dítě minimálně jeden rok. Částky se u různých organizací liší. Je to většinou mezi 6 000 až 12 000 Kč za rok.
Přemýšlela jsem, kolik peněz můžu dát. Přeci jen mám invalidní důchod, takže to není žádná horentní suma, (ale to vám maminkám na mateřské asi nemusím vykládat). Chtěla jsem vědět, jestli třeba sumu mohu platit na víc splátek. A tak jsem dál hledala.
A pak jsem objevila tu svou organizaci na http://www.hk.caritas.cz/adopce/. Začetla jsem se do podmínek a zjistila, že minimální roční příspěvek je 5000 Kč. Říkám si, to zvládnu! Penízky putují do Indie, dítě za to může chodit do školy, zaplatí se uniforma, školní potřeby, má jisté jedno jídlo denně, peníze jdou i na dopravu a vánoční dárek. Pak jsem zjistila, že mohu platit čtvrtletně 1 250 Kč. A to nějak rozhodlo.

Byl červenec a já si řekla, že až zaplatím nedoplatky za bydlení, pustím se do toho. A tak jsem 31. 7. 2007 otevřela www stránky a podívala se do databáze dětí. Chtěla jsem holčičku, malou, tak 4-5 let. Je hrozně těžké si vybrat.
A pak jsem se zahleděla na jednu, která byla úžasná. To léto oslavila 6. narozeniny. Jméno bylo Joylin. Zalíbilo se mi. Ve stručných informacích jsem se dozvěděla, že nemá sourozence, jen maminku. Otec jí zemřel. Maminka pracuje ve stánku na tržišti za velmi malý plat, který je neuživí.
Tak jsem zaškrtla holčičku v seznamu a vyplnila formulář. Údaje o mě, kolik a jak budu platit. Ani ne do hodiny mi volali potvrzení a v pondělí na mě ve schránce čekala ta „moje“ holčička.

Zaplatila jsem první částku. A pustila se do psaní dopisu.
Ty píšu na diecézní charitu v Indii(čitelně v angličtině), každé dítě má číslo a podle něj pak dopisy rozdělí a dětem přeloží, přečtou a pomohou jim odpovědět. Doporučují psát max. 2x ročně, protože je to pro ty kněze náročné stíhat. Mají několik dětí na starosti. Také se nemají posílat žádné velké dary, jen drobnosti. Děti prý milují puzzle, pexesa, barevné dopisní papíry, fotky. Mají radost z každé drobnosti.
Psala jsem tedy něco o sobě, poslala jsem fotku, dodatečný pohled k narozeninám.

Další dopis jsem psala v listopadu. Polepila jsem ho samolepkami z medvídka Pú, krtečka, psala jsem o sněhu, o mojí rodině. Ptala jsem se Joylin, jak se jí líbí ve škole, jaké má kamarádky, který předmět ji baví, jestli ráda čte. Protože bylo před vánoci, přidala jsem přání, malé puzzle, omalovánky a pastelky a fotku.

Na dopis jsem musela ještě čekat. Přišel v lednu do charity v Hradci a pak ho přeposlali mě. Měla jsem ukrutnou radost. Joylin ještě neuměla psát, tak mi namalovala vánoční přání a dopis psal někdo jménem maminky, že moc děkují, že jim pomáhám. A jak je Joylin šikovná.
Přání jsem si nalepila do deníku.

Další dopis jsem psala v květnu, aby stihl dorazit na narozeniny. Koupila jsem malinkatou hadrovou panenku, přidala jsem pexeso a fotku. Byla jsem zvědavá na vysvědčení. V Indii školní rok končí v dubnu.

V srpnu stále nic nepřicházelo a to jsem věděla od známé, že už dopis má. Napsala jsem do charity a oni mi hned psali, že dopisy chodí postupně a ten můj dorazil ten týden. Hned mi ho poslali.
Už jsem se těšila. V dopise byla přiložena fotka a ta „moje“ holčička vyrostla a je hezounká. Byla tam kopie vysvědčení. Má nějaké 3, ale není to zlé. Psala, že ráda tancuje a kreslí a dostala nějaké stipendium. Jsem na ni hrdá. Děkovala za dárky, potěšily ji. Podle písma odhaduji, že podle návodu to psala ona. Už začala chodit do 3. třídy.

Pomalu se blíží Vánoce a já už dumám nad dárkem a dopisem.
A těším se na to. „Mám“ holčičku, i když takhle daleko.

Na závěr bych chtěla napsat, že seriál neovlivnil jen mě. Na začátku, týdne, kdy jsem začala pátrat, bylo v databázi 32 dětí a do konce týdne byly všechny pod ochrannými křídly svých adoptivních rodičů na dálku. Není to krásné?