Tip na dárek – Cestopis roku

17. září 2008 se v Letohradu udělovaly ceny za literaturu faktu – mezinárodní Ceny Egona Ervína Kische. Z českých autorů největší ocenění získal Vladimír Plešinger za Knihu Konga, která již získala řadu dalších ocenění a které by možná mohla být vhodným dárkem pro někoho z vašich blízkých.

• Kniha Konga se stala Cestopisem roku 2007 v 5. ročníku soutěže TOURMAP pořádané v rámci 41. ročníku mezinárodního filmového festivalu TOURFILM 2008.
• Kniha Konga získala také 2. místo na festivalu
  GO KAMERA 2008.

• Magazín Fotografie udělil této knize titul Fotografická publikace roku 2008 v kategorii Místopisná publikace.

Vladimír Plešinger
Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)

Kdyby dnes chtěl někdo na mapě světa označit nejdramatičtější a nejtragičtější území současnosti , jeho šipka by musela zamířit do střední Afriky. Stačilo by k tomu už jenom vědomí toho, že v letech okolo začátku nového tisíciletí tam proběhl největší válečný konflikt od konce druhé světové války, jehož boje a jejich důsledky si vyžádaly skoro čtyři miliony obětí. Z geografického hlediska se odehrál výhradně v pánvi Konga – tedy v té části Afriky, odkud stékají řeky do nejmocnějšího veletoku černého kontinentu. Pohled do dějin objevování povodí Konga ukazuje, že toto území, obydlené rekordním počtem etnik a paradoxně současně pokryté z velké části takřka neobývatelným deštným pralesem, má jistou tragickou dramatičnost ve vínku. „Srdce temnoty“ – tato fascinující metafora spisovatele Josepha Conrada, který sám cestoval jako lodní důstojník po Kongu, ovlivnila celé generace čtenářů o vnitrozemí rovníkové Afriky. Jedním z těch, kteří se k tomuto ovlivnění přiznávají, je známý autor knih s africkou a jihoamerickou tematikou Vladimír Plešinger. Sám strávil čtyři roky na největším přítoku Konga, řece Ubangi, která byla dlouho pro Evropany ještě tajemnější než samotný veletok. Jak sám říká, nedocenitelná vlastní zkušenost v něm odstartovala posedlost povodím Konga – dějinami jeho objevování, svéráznými etniky i přírodou, která nemá na Zemi obdoby ve své jedinečnosti. Z této posedlosti vznikl text, doplněný řadou mapek, dobových obrázků a fotografií, přibližující čtenářům obrovské povodí, které je dnes pro svou nepřístupnost bez ohledu na zeměpisnou vzdálenost nejexotičtějším územím naší planety.

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství… aby o mnoho let později na tajemné Ubangi, největším přítoku Konga, žil dost dlouhá léta na to, aby okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.
Skutečně, oněch mizérií a strastí nalezl autor ve střední Africe opravdu dost. Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Na druhou stranu, pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je kniha, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku. Výpravy k srdci temnot vás nakazí svým nadšením pro středoafrickou přírodu, místa a lidi.
Na jednom místě knihy se píše o pralese mezi řekami Ubangi a Sangha v severním povodí Konga jako o „posledním místě na zemi“. Zmíněná nejzachovalejší divočina Afriky je jen zlomkem „Pánve Konga“, která je tématem knihy. Přesto čtenář pocítí, že slova o „posledním místě“ ve smyslu netknutosti a původnosti a ve smyslu pocty autorovy patří vlastně celému povodí Konga. V knize proto zažíváme spolu s autorem neopakovatelnost pobytu v místech, která za několik či několik desítek let už budou vypadat nezvratně jinak. Prožíváme silnou autenticitu množství zmíněných příběhů, vždyť i tato kniha je pro autora nikoli cestopisem, ale „pobytopisem“ s velmi uceleným záběrem.
A když tedy Vladimír Plešinger vnímá toto místo jako poslední místo na zemi, vzdává rovnou hold všem těm, kdo ho už takto silně vnímali dříve a kdo s ním zápasili. Mapuje příběhy dobyvatelů této části Afriky, zasazuje je do dobových kontextů a nahlíží na ně s uznáním i kriticky po více než stovce let. Kniha je tak silným a působivým soupisem příběhů dobývání posledního místa na zemi, příběhů obyvatel posledního místa na zemi, příběhů, které toto místo proměnily, ale zároveň dokázaly, že člověk má vůli a sílu žít v i v nejnáročnějších podmínkách, objevovat nepoznané a dovídat se tak víc o světě a sobě samém.
Kniha mapuje povodí Konga v celé jeho komplexnosti a úplnosti – kromě dobrodružné historie jeho objevování a závodů o cestovatelská prvenství z předminulého století nemůže pominout ani paradoxně jeho mnohdy větší nepřístupnost v současné době. Přináší blízký pohled na vzácné druhy zvířat stejně jako na zákonitosti pygmejských kmenů, pojmenuje místní nelítostné diktátorské režimy. Odhalí stopy, které po sobě zanechali v povodí čeští cestovatelé a dobrodruzi stejně jako tajemství obrovských místních zásob diamantů. Kombinuje zkrátka zaujetí pro pánev Konga s šíří záběru a mimořádným rozhledem – do historie i současnosti. Poprávu je to kompletní „Kniha Konga“.
Obsáhlý a čtivý text doprovází řada fotografií a mapových podkladů. Grafický vzhled knihy je dílem dalšího známého českého cestovatele a malíře Jana Dungela.

O autorech

Vladimír Plešinger pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. V době oněch přestávek žil po léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale také v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nejen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tím, že byl prakticky jejich obyvatelem. O pobytech ve Venezuele či střední Africe napsal knihy Ztracené Eldorádo, Na březích Gambie, Anděl v Ďábelských horách či V zemi císaře kanibala.

Jan Dungel vystudoval biologii, ovšem rozhodl se pro kariéru umělce na volné noze. Dosud ilustroval na čtyřicet knih pro děti a také beletrii, nejvíce se však věnuje knihám o zvířatech. Ty byly publikovány v České republice, ale také v Německu, Holandsku, Anglii, Francii, Polsku…Jako malíř zvířat za nimi často cestuje a maluje v terénu. Nyní se specializuje na malování zvířat zejména v oblasti Amazonie a dalších částech jihoamerického kontinentu. Ilustracemi doprovodil např. knihy Zdeňka Veselovského „K pramenům Orinoka“, „Chováme se jako zvířata“ (oceněna Ministerstvem kultury a Památníkem Národního písemnictví jako „Nejkrásnější kniha roku), „Atlas ptáků české a slovenské republiky“ byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera. Na kontě má i vlastní výpravné knihy Tam, kde loví jaguár a Jak se maluje prales.

Napsal/a: redakce (Petra)