Mojžíš – muž, který si svůj úděl nevybral, nýbrž mu byl určen. Příběh Mojžíše je sám o sobě poutavý a stále přitažlivý. A je-li dobře zdramatizován, na diváka čeká úchvatná podívaná…
Na počátku 19. století téměř padesátiletý švec František Vodseďálek navštívil poprvé ve svém životě divadlo. Představení na něj natolik zapůsobilo, že se rozhodl psát a režírovat vlastní divadelní hry. Inspiraci nacházel především v biblických příbězích. Jeho herci byli sousedi a jejich jevištěm byla louka pod širým nebem.
Letos je to přesně 200 let od vzniku jeho první hry Mojžíš. Současní divadelní diváci se s ní poprvé mohli setkat před 21 lety. Na konci 80. let ji totiž objevil a přepsal Vojtěch Ron a pro kladenské divadlo ji upravila Hana Burešová.
Nyní se tato hra znovu vrací, opět pod režijní taktovkou Hany Burešové. Tentokrát se ale za Mojžíšem musíte vydat do Městského divadla v Brně.
Příběh Mojžíše, který snad ani není třeba představovat, je zobrazen jako celek, od narození přes výchovu zajištěnou „princkou“ egyptskou, pastýřský život v poušti, vyvedení židovského národa z Egypta a následné putování pouští až po Mojžíšovu smrt. Jednotlivé fáze příběhu uvádí ve verších opovědník.
Téměř všichni herci během hry znázorní hned několik postav. Chvíli tak posloucháte řeč opovědníka a za chvíli je z něj robotník trpící pod tvrdou rukou faraona. Změny rolí probíhají skoro vždy před zraky diváků, stačí jen obléci plášť, svléknout halenu, … Pouze dvě postavy zůstávají po celou dobu představení neměnné – tou první je Mojžíš v podání Igora Ondříčka, druhou je blázen, šašek.
Postavu blázna velmi podařeně ztvárňuje Michal Isteník. Prochází celým příběhem, sem tam našeptává nějakou čertovinu a občas komunikuje i s diváky a tím je vtahuje do děje. Svými vtipnými zásahy odlehčuje dramatičnost příběhu a divák tak získává možnost oddechu a zasmání se.
Zdařile řešena je i samotná scéna. Zastřešené orchestřiště umožňuje bližší kontakt diváků s herci, a tím i větší zážitek ze hry. Jevišti dominuje dřevěná konstrukce umístěná na točně, která je chvíli využívána jako faraonův trůn, posléze jako Mojžíšův domov v poušti, sídlo egyptského boha, … Přestavby, které se odehrávají přímo před diváky, nejsou vůbec rušivé, spíše napomáhají plynulému běhu příběhu.
Herci promlouvají ve verších češtinou evokující dobu vzniku hry. Jejich řeč je prokládána hudebními recitativy a doprovázena jak hudbou reprodukovanou, tak i živou, kterou zajišťuje šestičlenný orchestr. Jednoduchá, libozvučná a uchu lahodící hudba z pera Petra Skoumala je nedílnou, velmi příjemnou součástí představení.
Představení, které v první půli bralo dech, ve druhé polovině narušily dva momenty. Prvním byl exodus Židů z Egypta. Ve chvíli, kdy Židé opouštěli své domovy, sbalili si věci nejen do košů či plátěných ranců, ale také do zavazadel spíše současných – do kufrů. V tu chvíli již nevypadali jako národ žijící v době před mnoha staletími, ale spíše evokovali dobu relativně blízkou. Divák tak měl pocit, že sleduje Židy prchající před gestapem a ne před faraonem. Jen ta žlutá hvězda na rukávu chyběla… Těžko říct, zda to byl režisérský záměr, zda to mělo diváka pobídnout k dalšímu hlubšímu zamyšlení napříč historií. Pravdou ale je, že kufry zde působily poněkud nepatřičně, až rušivě. Druhým rozptylujícím momentem bylo vulgární gesto šaška v jednom z jeho výstupů. Do představení se zoufale nehodilo, bylo to nechutné a naprosto zbytečné.
K těmto dvěma rušivým prvkům by možná někteří diváci přidali i někdy až příliš horlivý projev faraonův. A ty, kteří znají Mojžíšův příběh podrobně, by zase mohlo zarazit jméno Mojžíšovy ženy. Ve hře se jmenuje Zafira, zatímco v českém ekumenickém překladu či v Bibli 21 je uvedena Sipora. Pouze ti, kteří čtou kralický překlad, ve kterém je uvedeno Zefora, se nad tímto detailem možná nepozastaví.
Celkově je ale Mojžíš zdařilé představení, s vyrovnanými hereckými výkony. Igor Ondříček a Michal Isteník se svých rolí zhostili nadmíru dobře. Prostá, ale o to působivější scéna, jednoduchá, líbivá hudební složka, lidově pojatý biblický příběh, s lehkostí plynoucí náročné představeni, to vše dělá z Mojžíše hru, která stojí za shlédnutí.
Napsal/a: Markéta
