Protože jsme před pár lety s přítelem plánovali cestu do Peru, hledala jsem v knihkupectví nějaký zajímavý cestopis z téhle země. A paní prodavačka mi doporučila právě tuhle knihu…
Paní Vilímková působila v roce 2001 jako dobrovolná učitelka v horské indiánské vesničce Pucamarca. Ve své knize líčí všední život Indiánů, jejich tradice, kulturu, náboženství. Popisuje vztahy mezi muži a ženami, život na vesnici a ve městě.
Moje přítelkyně Marie prožila těžké dětství jakožto jedna z osmi dětí, které se matce narodily v průběhu let s různými otci.
Marie žije sama a mužům nedůvěřuje: „Jsou jako orli. Vyhlédnou si svou kořist, nabaží se a letí dál.“
Cítí se ale osaměle. Ve svých téměř třiceti letech má tato ctnostná dívka paradoxně menší „šanci“ na získání milého než opuštěné matky dvou dětí. Pětadvacetiletá bezdětná dívka je podezřelá: asi o ni nikdo neměl zájem, zatímco osmnáctiletá matka dvou dětí je atraktivní – ta „jde na dračku“.
Seznamuje nás se svou třídou peruánských dětí, jejich starostmi a radostmi, nadšením z možnosti školní docházky a z výletů na památky po svých předcích, kam se Peruánec z finančních důvodů běžně dostat nemůže.
Do školy chodíval pravidelně Wilian, pak jednou chyběl, což u něho bylo neobvyklé.
Ptala jsem se ho: „Proč jsi včera nepřišel do školy?“
A on mi řekl: „Pral jsem si prádlo.“
Teprve teď mi „došlo“, že Wilian nosí stále jen jedno tričko. Jasně, když si ho vypral a asi i kalhoty, nemohl jít do školy. Jiné oblečení nemá, musel čekat, až tohle uschne.
A ještě pár slov autorce: Phdr. Olga Vilímková vyučuje na VŠE v Praze, zajímá se o indiánské kultury a do Peru jezdí od roku 1994 pravidelně jako průvodkyně. Po návratu z Pucamarcy založila Nadační fond Inka, který pomáhá nadaným peruánským dětem získat vzdělání. V roce 2006 vydala knihu Peru – Děti Inků, výtěžek z jejího prodeje je určen ve prospěch nadačního fondu.
Když jsem sdělila rodině Wiliana, že chlapce bude podporovat česká kmotra a že tedy mohou pro dítě počítat s možností studia na střední škole, byli dojati. Otec se mě zeptal, jestli kmotra zaopatří Wilianovi také dobrou stravu, která bude pro studia žádoucí, odpověděla jsem, že to možné není. Že je potřeba, aby se o potraviny pro hocha postarali rodiče. (Učitelé škol často zmiňují, že děti při vyučování omdlévají hlady. ) Za týden jsem se do Pucamarky vrátila a otec Wiliana mi nadšeně sděloval, že všechny problémy, spojené se studiem chlapce, už vyřešili. Nejstarší syn Wilian nebude chodit každý den pracovat na pole, aby mohl využít denního světla a učit se (slunce zapadá v šest hodin večer a rodina nemá v domě elektřinu), sourozenci navrhli, že budou pracovat místo něho. Také přicházejí s tím, že budou ze svého „talíře“ bratrovi přilepšovat, aby měl dobrou stravu a mohl studovat. Líčili mi, že nejdříve se pořádně nají on a zbytek jídla si rodina rozdělí. Všichni už se těší.
Při čtení takových knih si uvědomuji, jak se vlastně mám dobře. Mám dostatek jídla a oblečení. Mám dostupnou bezplatnou lékařskou péči a možnost vzdělání. Když jsem bez práce nebo na mateřské, stát se o mě postará. To všechno v jiných zemích bohužel samozřejmé není.
Ivan, chlapec z domu, kde jsem bydlela, měl anémii. Není divu, ráno snídal studenou bramboru, v poledne pojedl pár pražených bobů a večer teplou bramboru. Většinou se tu jedí brambory s bramborami. Když se vaří polévka, bývá to vývar z brambor. Řekla jsem Ivanovu otci, že musí chlapci dávat pestřejší stravu. Nic se nezměnilo. Velice často mu tekla krev z nosu, dlouho a silným proudem. Jednou jsme museli malého odvézt na středisko. Pohrozila jsem jeho rodičům, že jestli mu nebudou dávat bohatší jídlo, Ivan zemře. Za pár dní mi otec sdělil, že v sobotu zabili slepici a že měl Ivan maso. To byla opravdu významná událost, protože maso se jí v Pucamarce jen při mimořádných příležitostech, např. při dostavbě domu, při křtinách apod.
Do Peru jsme nakonec nejeli a skončili v Mexiku, vyprávění paní Vilímkové se mi ale moc líbilo a zapůsobilo tak silně, že jsme se rozhodli s přítelem trošku ovlivnit život jedné peruánské holčičky.