Olga Vilímková – Učitelkou v Peru

Rubrika: Kulturní a literární tipy

Protože jsme před pár lety s přítelem plánovali cestu do Peru, hledala jsem v knihkupectví nějaký zajímavý cestopis z téhle země. A paní prodavačka mi doporučila právě tuhle knihu…


Paní Vilímková působila v roce 2001 jako dobrovolná učitelka v horské indiánské vesničce Pucamarca. Ve své knize líčí všední život Indiánů, jejich tradice, kulturu, náboženství. Popisuje vztahy mezi muži a ženami, život na vesnici a ve městě.

Moje přítelkyně Marie prožila těžké dětství jakožto jedna z osmi dětí, které se matce narodily v průběhu let s různými otci.
Marie žije sama a mužům nedůvěřuje: „Jsou jako orli. Vyhlédnou si svou kořist, nabaží se a letí dál.“
Cítí se ale osaměle. Ve svých téměř třiceti letech má tato ctnostná dívka paradoxně menší „šanci“ na získání milého než opuštěné matky dvou dětí. Pětadvacetiletá bezdětná dívka je podezřelá: asi o ni nikdo neměl zájem, zatímco osmnáctiletá matka dvou dětí je atraktivní – ta „jde na dračku“.

Seznamuje nás se svou třídou peruánských dětí, jejich starostmi a radostmi, nadšením z možnosti školní docházky a z výletů na památky po svých předcích, kam se Peruánec z finančních důvodů běžně dostat nemůže.

Do školy chodíval pravidelně Wilian, pak jednou chyběl, což u něho bylo neobvyklé.
Ptala jsem se ho: „Proč jsi včera nepřišel do školy?“
A on mi řekl: „Pral jsem si prádlo.“
Teprve teď mi „došlo“, že Wilian nosí stále jen jedno tričko. Jasně, když si ho vypral a asi i kalhoty, nemohl jít do školy. Jiné oblečení nemá, musel čekat, až tohle uschne.

A ještě pár slov autorce: Phdr. Olga Vilímková vyučuje na VŠE v Praze, zajímá se o indiánské kultury a do Peru jezdí od roku 1994 pravidelně jako průvodkyně. Po návratu z Pucamarcy založila Nadační fond Inka, který pomáhá nadaným peruánským dětem získat vzdělání. V roce 2006 vydala knihu Peru – Děti Inků, výtěžek z jejího prodeje je určen ve prospěch nadačního fondu.

Když jsem sdělila rodině Wiliana, že chlapce bude podporovat česká kmotra a že tedy mohou pro dítě počítat s možností studia na střední škole, byli dojati. Otec se mě zeptal, jestli kmotra zaopatří Wilianovi také dobrou stravu, která bude pro studia žádoucí, odpověděla jsem, že to možné není. Že je potřeba, aby se o potraviny pro hocha postarali rodiče. (Učitelé škol často zmiňují, že děti při vyučování omdlévají hlady. ) Za týden jsem se do Pucamarky vrátila a otec Wiliana mi nadšeně sděloval, že všechny problémy, spojené se studiem chlapce, už vyřešili. Nejstarší syn Wilian nebude chodit každý den pracovat na pole, aby mohl využít denního světla a učit se (slunce zapadá v šest hodin večer a rodina nemá v domě elektřinu), sourozenci navrhli, že budou pracovat místo něho. Také přicházejí s tím, že budou ze svého „talíře“ bratrovi přilepšovat, aby měl dobrou stravu a mohl studovat. Líčili mi, že nejdříve se pořádně nají on a zbytek jídla si rodina rozdělí. Všichni už se těší.

Při čtení takových knih si uvědomuji, jak se vlastně mám dobře. Mám dostatek jídla a oblečení. Mám dostupnou bezplatnou lékařskou péči a možnost vzdělání. Když jsem bez práce nebo na mateřské, stát se o mě postará. To všechno v jiných zemích bohužel samozřejmé není.

Ivan, chlapec z domu, kde jsem bydlela, měl anémii. Není divu, ráno snídal studenou bramboru, v poledne pojedl pár pražených bobů a večer teplou bramboru. Většinou se tu jedí brambory s bramborami. Když se vaří polévka, bývá to vývar z brambor. Řekla jsem Ivanovu otci, že musí chlapci dávat pestřejší stravu. Nic se nezměnilo. Velice často mu tekla krev z nosu, dlouho a silným proudem. Jednou jsme museli malého odvézt na středisko. Pohrozila jsem jeho rodičům, že jestli mu nebudou dávat bohatší jídlo, Ivan zemře. Za pár dní mi otec sdělil, že v sobotu zabili slepici a že měl Ivan maso. To byla opravdu významná událost, protože maso se jí v Pucamarce jen při mimořádných příležitostech, např. při dostavbě domu, při křtinách apod.

Do Peru jsme nakonec nejeli a skončili v Mexiku, vyprávění paní Vilímkové se mi ale moc líbilo a zapůsobilo tak silně, že jsme se rozhodli s přítelem trošku ovlivnit život jedné peruánské holčičky.

Vydala: Mladá fronta, Edice Lidé a země, 2003
Počet stran: 96 stran tisku, 32 stran obrazové přílohy
ISBN: 80-204-1006-6
Kniha Učitelkou v Peru

Napsal/a: Olga Vilímková

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Anonymní

    Nejprve bych Vás srdečně ráda pozdravila.Právě jsem uprostřed četby Vaší úžasné knihy Peru – děti inků.Moc se mi líbí,je hezky napsána a mé 5 leté dcerce se moc líbí obrázky dětí.Na Vaši knihu jsem narazila v knihovně a jsem moc ráda.Posílám Vám i Vladimírovi mnoho pozdravů ze severní moravy a přeji Vám mnoho úspěchů ve Vaší práci.

  • Ahoj Sončo,

    mám radost, že nejsem sama, kdo má obě tyto knížky rád… I my jsme si adoptovali v Peru holčičku a manžel učí ve speciální škole v Hostinném. Děti z této školy už léta kamarádí se stejně starými dětmi v horské Queromarce a mají za sebou celou řadu úžasných společných projektů. Byla to výstava společných výtvarných prací, společný kalendář, výstava fotografií, které pořídila ředitelka naší školy Iva Faltová(Peru minulé léto navštívila) a včera proběhl křest společného diáře. Olga se bohužel nemohla akce zúčastnit, protože před 14 dny odletěla právě do Peru, kam mimo jiné vezla také hromadu diářů pro queromarské děti. Včera jsme strávili velmi příjemné odpoledne ve společnosti pana Duška a jeho manželky Ivety, kteří se také angažují v práci pro nadaci Inka a stejně jako Olga také oni do Hostinného jezdí už tradičně.
    Škola byla naprosto úžasně vyzdobená, bylo vidět, že děti odvedly hromadu tvrdé práce. O nadšení a zapálenosti všech učitelů ani mluvit nemusím.
    Musím říct, že během křtu byla spousta moc silných okamžiků-děti zpívaly písničku o svém přátelství s dětmi z Peru, pan Dušek měl moc příjemnou řeč a já už slzy ani nezadržovala….
    Refrén té písničky je:
    Trápení, soužení, to nás přece nezlomí,
    Stačí říct si:“Nejsem v světě sám!“
    Obrázky, příběhy-bolest i radost vypoví,
    V zemi Inků kamarády mám………..

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist