Stal se zázrak. Měla jsem celých pět dnů volno. Mé děti si vzali na prázdniny prarodiče. Mohla jsem nespat, kdy jsem chtěla, spát, kdy jsem chtěla. Mohla jsem nevařit. Mohla jsem celý týden chodit rychle.
Můj starší syn je postižený. Ani ten mladší není zcela v pořádku. Poslední dva roky o svých dětech píšu články na internet pod pseudonymem Žlababa.
Našlo se pár lidí, kteří mi psali, že je mé články baví, ať vydám knihu.
…
„No, ano, vydám knihu!“ tetelila jsem se tehdy tím pomyšlením.
Ale když jsem se pokoušela najít vydavatele, začalo se zdát, že se mi nepodaří žádného redaktora přesvědčit, aby si zaslanou ukázku alespoň přečetl, natož, aby vydavatelství uvažovalo o vydání knihy. Navíc s takovým tématem!
Celá roztřesená jsem volala do jednoho velkého vydavatelství, zda je ukázka, kterou jsem zaslala mailem, zaujala.
„A co je to za žánr?“ vyhoukl na mne ženský hlas. Asi redaktorka, říkám si.
„Žánr? To fakt nevím,“ reaguju překvapeně.
„To byste si musela přečíst…“ dodávám.
A ona zas, unaveně, jakoby tuhle větu říkala dnes už po padesáté:
„No je to detektivka, nebo historický román nebo co to je?“
„Je to o tom, že mám postižené dítě.“
Dlouhá pomlka.
„No…“ opatrně dodává, „to asi u nás neprojde.“
…
Kdy už bude knížka?“ psali mi lidi. Pomalu jsem přestávala věřit, že se to podaří. Že bych mohla já, která jsem nikdy nic nevydala, vydat knížku, navíc s tématem postižených dětí.
Je to přece veselá knížka! Jak o tom vydavatele přesvědčit?
Pak se mi jedna redaktorka ozvala. Ukázku četla a líbila se jí. Ale pro vydání je krátká. Mám napsat ještě jednou tolik. Pak by mohla vydání knihy prosadit na redakční radě. Ta příští bude za tři měsíce. Dodala ale, že texty již zveřejněné na internetu budou možná problém. Vydavatelům se nechce vydávat něco, co si lidi mohli přečíst na internetu.
…
Moje pětidenní volno. Konečně jsem mohla nerušena svými dětmi probírat tu spoustu „internetového“ textu, znovu všechno číst a opravovat. Konečně jsem dokončila knihu. A události v naší rodině dostaly takový spád, že kniha má už požadovaný rozsah.
A druhý den, když už bylo vše hotovo, se zjevil. Vydavatel mé knihy.
„Já vám to vydám,“ řekl.
„Zapomeňte na redakční rady a nějaké schvalování. Pošlete mi finální text a za měsíc je kniha na stole.“
A najednou se v mém okolí objevili další lidé, kteří mi s technickou přípravou knihy začali pomáhat. A co víc! Odvedli práci na knížce zdarma nebo jen za symbolický honorář. Jinak by kniha zřejmě vyjít nemohla.
Knihu, která se jmenuje „Maminko, nezpívej“ vydávám pod svým skutečným jménem Jana Makovcová.
Kniha vychází v září 2009 a už v prvním zářijovém týdnu si ji budete moci koupit v mém obchodě U Žlababy, u vydavatele ALMI, ale také v knihkupectví.