Než odejdu navždy…

Rubrika: Kulturní a literární tipy

IMG_3797_pMarii-Laure Picat je 36 let a je matkou 4 dětí. Nejstarší Julii je 11 let, nejmladší Margot pouhé 2 roky. Její život nikdy nebyl pohádka. Matka od ní a jejích sourozenců odešla v době, kdy sama Marie-Laure byla novorozeně, v pubertě ji zneužíval otec a manželství se jí nyní pomalu hroutilo… 

Jako by toho nebylo málo, od lékařů se dozvídá krutou pravdu. Trpí ojedinělým a velmi agresivním typem rakoviny a zbývají jí asi 2 měsíce života…

IMG_3749Předchozí řádky nejsou bohužel zestručnělým obsahem knihy spisovatele oplývajícího přespříliš bujnou fantazií. Tento příběh napsal sám život. Jedná se o autentický a velmi emotivní příběh ženy, která se rozhodne, že navzdory osudu a úřadům se postará o své čtyři děti, zajistí je a najde jim náhradní rodinu, která je bude společně vychovávat až do jejich plnoletosti.

Křest knihy s mrazivě výstižným názvem „Než odejdu navždy…“ se uskutečnil 9. 2. 2011 v Paláci knih Luxor. Hlavním hostem křtu byl MUDr. Jan Cimický, který knihu z francouzského originálu přeložil. „Knížka je pro mě symbolem boje člověka, který to nevzdal a jde dál. Do náhradní rodiny lze ve Francii umístit tři děti. Jenže ona měla čtyři! A přes to nejel vlak, řekli jí, že to nejde… Sledujete neuvěřitelný boj. Ona bojovala za to, aby tady byla dýl. A aby měla jistotu, že až tady nebude,aby její děti byly zajištěné.“

IMG_3743Dalšími hosty z řad odborníků byli prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, ex-prezident Ligy proti rakovině, a MUDr. Miroslava Skovajsová, PhD., primářka pražského Mamma Centra v Praze. Ta se v rozhovoru přiznala, že se knihou doslova probrečela a opětovně se při svých slovech znatelně bránila dojetí. Zároveň uvedla hrozivé číslo 6000 žen, které ročně onemocní rakovinou prsu a apelovala na prevenci.V knize typ zhoubného onemocnění, který když udeří, je jako smršť. U rakovin prsu je ta návratnost do života a vyléčitelnost nesrovnatelně příznivější. A včasný záchyt je nejlepší léčba! Žena velmi pravděpodobně nepřijde o prs, ani neproběhne obávaná chemoterapie. Podstatné je potlačit strach a přijít včas!“

IMG_3797V duchu prevence se vyjadřoval rovněž prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, zakladatel Ligy proti rakovině. U všech nádorů prý platí: „Přijít včas znamená mít šanci.“ I když připustil, že právě rakovina žlučových cest, kterou onemocněla Marie-Laure Picat, je špatně rozpoznatelná. Fascinovalo ho však, jak  „prostá žena se porvala se životem a urputnost, se kterou se snažila zabezpečit své děti, pomohla i jí samotné co do snášení terapie i v boji o každý prožitý den navíc.“

Myšlence prof. Dienstbiera, který tvrdil, že „kniha má být apelem na zdravé a není vhodnou četbou pro nemocné s maligní chorobou“, odpovědná redaktorka nakladatelství Fragment, Romana Homonická oponovala s tím, že „kniha je pro každého. Pro muže, pro ženy, pro zdravé i pro nemocné. Ne každý dopadne tak, jako v knížce. Jde o ten boj, jak se s tím poprala. Jak dokázala prožít svůj poslední rok, jak s dětmi oslavila své poslední Vánoce, jak dokázala najít humor v běžných denních situacích… Ona se povznesla nad bolest a úskalí a vybojovala to.“

IMG_3789K tématu zhoubného onemocnění přišli říci pár slov i ti, kteří se s ním sami ve svém životě osobně setkali. „Lékaři mi dávali rok a půl života. To bylo v roce 1988. Ale já věděla, že chci dál žít a dál zpívat,“ říká zpěvačka Eva Pilarová a potvrzuje, jak důležitá je pro nemocné motivace, odhodlání a podpora blízkých.

O velmi čerstvé zkušenosti s rakovinou varlat pohovořil i badmintonista Petr Koukal. Byla mu diagnostikována v září 2010, a to v jeho necelých 25 letech. Dnes je po 4 měsících léčby zpátky v životě a navíc po pouhém měsíci tréninků svádí úspěšné boje opět se soupeři s raketou v ruce.  Protože je sám důkazem toho, že zhoubné onemocnění se netýká jen lidí po 50. roce, ale i velmi mladých lidí, propagoval stejně jako jeho předřečníci zdravý životní styl, samovyšetření, preventivní a včasné návštěvy u lékaře.

Co říci závěrem a komu knihu doporučit? Osciluji mezi naprostými protipóly od „pro nikoho“ až po „vlastně pro každého“. První slzy mi vyhrkly už na straně 8. Přesto knížka nemá být a není jen o tom špatném a smutném. Je o neskutečné síle, odhodlání, energii, dokonce i humoru. Černém, ale humoru. A hlavně je poselstvím a důkazem o boji, který ta matka vyhraje. Bohužel ne pro sebe. Ale alespoň pro své děti. A v neposlední řadě zisk z prodeje knih získají její děti. Marie-Laure Picat má můj obdiv. V šibeničním čase udělala pro své děti maximum.

v_nez odejdu navzdy_202006-01Než odejdu navždy…

Autorka: Marie-Laure Picat

Překladatel: Jan Cimický

EAN: 9788025311035

ISBN: 978-80-253-1103-5

Počet stran: 232

Provedení: vázaná

Rok vydání: 2011

Na stránkách vydavatele si můžete přečíst ukázku z knihy.

Napsal/a: Petra Choltová

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Anonymní

    Jovanko prosím, nevzpomenete si jak se ten film jmenoval??

  • bamiska

    tak to je tak smutné a obdivuhodné, jinak to ani nelze nazvat, je smutný že je to příběh ze života o to je to smutnější…víc nemám slov skláním se před autorkou maminkou

  • Jovanka

    Petři, já bych to asi taky číst nemohla….
    Viděla jsem kdysi film o paní z Ameriky, která měla dětí více, možná šest nebo tak nějak, z toho dvě dvojčata, přičemž jeden z dvojčat byl nějak nemocný (myslím cukrovka nebo epilepsie, což tehdy, kdy se příběh odehrával, bylo ještě docela dost složité). Manžel byl alkoholik, ostatní rodinu myslím neměla…. Tak ještě v posledním čase, který jí zbýval, hledala pro své děti náhradní rodiny. Nakonec to vypadalo, že se jí to podařilo – až na toho nemocného. Končilo to tím, že náhradní rodina jeho dvojčete přijela za ním do ústavu či v jakém to byl zařízení, a paní se ptala svého muže – co vlastně myslíš, že by ta jeho nemoc pro nás znamenala – no nakonec si vzali obě dvojčata…
    No a zase bulím, to jsou pro mě moc silné příběhy….
    Kéž se to nikomu z nás nestane!

  • Padmé

    Petro, díky za článek.
    Skutečný život píše takové příběhy, které by člověk snad ani nebyl schopen vymyslet. A tenhle životní osud mezi takové patří. Odhodlání maminky/autorky knihy je obdivuhodné, ona je živým důkazem toho, co všechno dokáže zvládnout „matka“.

  • Matilda

    Petři, já slzím už jen při tomhle čtení, co by se mnou udělala tahle knížka, nevím, jsem na takové smutky příšerně přecitlivělá… A k autorce cítím nesmírnou úctu, měla by asi být dána za vzor všem maminkám… Abychom se věnovali svým dětem na maximum, protože nikdy nevíme, kdy nám zazvoní hrana, kdy budeme chtít zastavit čas.
    Knížka bude určitě úžasná. Ale já bych byla jedno velké slzavé údolí.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist