Před devíti lety po něm šílely davy jako po jedné z nejvýraznějších tváří první české SuperStar. Tomáš Savka ovšem nežije z dávné slávy. Na konzervatoři vystudoval muzikálové herectví a diváci i odborná kritika se shodují na tom, že na divadelním jevišti skutečně exceluje. V současné době v Divadle Kalich v muzikálech Robin Hood, Osmý světadíl a Pomáda.
Za Pomádu jste se dokonce ocitnul v širších nominacích na prestižní hereckou cenu Thálie. Myslíte, že za tak výjimečné výkony vás všech můžou vysoké nároky, jimiž je pověstný tandem režisér, choreograf Ján Ďurovčík a producent Michal Kocourek?
Bezpochyby, všichni děláme, co můžeme. Jáno mi na zkouškách při choreografiích dával pořádnou čočku, ale v tom nejlepším slova smyslu. Od toho zkoušky ostatně jsou a v jeho hecování nebylo nic osobního. Nicméně byl to hukot. Vzpomínám si, jak jsem na každou další zkoušku ráno lezl z postele po čtyřech. A to doslova. Dneska můžu říct, že jsem nehrál ve fyzicky náročnějším představení, než je Pomáda. Dřina, dřina, dřina! (smích)
Jak ve vašich očích dopadá srovnání Pomády divadelní a té všem dostatečně známé filmové?
Máte pravdu, filmová Pomáda je kult, ale já věřím, že i diváci, kteří tenhle film milují, odcházejí z divadla spokojení. Divadelní kouzlo je zkrátka neuvěřitelné, navíc divadelní Pomáda je v mnohém jiná než ta z filmového plátna. Mně osobně baví víc.
Co vás vlastně přivedlo k muzikálu a studiu herectví?
První nabídka na roli, konkrétně šlo o vojáka Chrise v muzikálu Miss Saigon. Přišla krátce po skončení SuperStar, já jezdil z vystoupení na vystoupení a bral jsem ji tak, že by možná bylo zajímavé muzikál zkusit. Jenže hned na začátku zkoušek mi začalo docházet, že jde o těžký žánr, který má svá pravidla, a já se přitom tenkrát neuměl ani pořádně projít po jevišti. Takže hned po premiéře jsem si podal přihlášku na Konzervatoř Jaroslava Ježka.
Od té doby se vám daří jít z role do role, neztratil jste se ani jako sólový zpěvák. Přitom si nepomáháte výprodejem svého soukromí v bulváru. Je to bez něj těžší?
Svět divadla je podstatně náročnější, dlouhodobě v něm neuspějete jenom na základě toho, kde o vás vyšlo kolik článků. To by pak vlastně bylo docela jednoduché. A já jsem hrdý, že dneska můžu říct, že za mě nemluví fotky v časopisech, ale jen a pouze moje práce. Na jejím základě je mi nabízena práce další. Nepotřebuji být každý týden ve VIP zprávách, protože něco takového prostě nechci a neživí mě to.
Doslechnout se něco z vašeho soukromí tedy není vůbec jednoduché. Něco se nám přeci jen podařilo – prý jste i přes svůj ještě pořád nízký věk velmi činný za plotnou.
Snažím se, z vaření se stal můj velký koníček. Nejdříve jsem začal vařit z „nouze“, když jsem se od matčiny a babiččiny kuchyně přestěhoval do Prahy. Stravování se po restauracích jsem měl po nějakém čase plné zuby, tak mi nezbylo nic jiného, než se sám o něco pokusit. Hodně jsem se naučil a stále učím na polévkách. Vypadají sice jednoduše, ovšem skutečně dobrá polévka dá kus práce.
Dáváte přednost nějaké kuchyni?
Nemám žádnou, na kterou bych se vysloveně specializoval, ale díky tomu, že často jezdím za tátou, který žije ve Švýcarsku, mám asi nejradši italskou kuchyni. Ta se tam totiž často vaří. Jenže sehnat na ni u nás ty skutečně pravé suroviny je docela těžké. Naštěstí se v nich už docela vyznám a když jsem v Itálii na dovolené, vím, pro co v regálech sáhnout. Ale se skutečnými mistry se srovnávat nemůžu.
