Skutečný příběh černošské dívky, která je v dětství odvlečena do otroctví.Tuhle knížku si koupil můj přítel a mně trvalo pár týdnů, než jsem ji vzala do ruky. Z upoutávek „skutečný příběh“ už začínám být totiž trochu unavená. Přečetla jsem knihy „Bílá Masajka“ a „Zapomeňte, že jste měli dceru“, a tudíž už jsem měla dost skutečných příběhů naivních žen, které trpí za svá naivní rozhodnutí.
Tahle kniha je ale jiná. Mende Nazer si svou cestu nevybrala. Prožívala radostné dětství (když pominu ženskou obřízku) se svou rodinou černošského domorodého kmenu v Súdánu. Pak do jejich vesnice vpadli arabští nájezdníci, podřezávali, znásilňovali a unášeli děti. Jako dvanáctiletá holčička se najednou stává otrokyní v arabské rodině v Chartúmu. Bydlí v malé špinavé místnůstce, pracuje od rána do večera bez nároku na odpočinek a mzdu, bez vyhlídky na lepší život. Když jí je dvacet, rodina, u které pracuje, ji pošle otročit ke svým příbuzným do Londýna. Tady se Mende podaří utéct, happyend se ale nekoná a čekají ji další těžkosti při získávání azylu.
Příběh Mende Nazer jsem přečetla během dvou dnů a stále se nemůžu srovnat s tím, že v dnešní době pořád existuje organizované otrokářství, navíc jsou k němu vlády zemí, kterých se to týká, benevolentní. Mende se šťastnou náhodou z otroctví dostala. Ale co ti ostatní?
Vydalo nakladatelství Alpress s.r.o. 2004
Jsem si jistá, že zatímco mě táhl pryč, ještě pořád jsem slyšela, jak mě tatínek volá. „Mende! Mende! Mende!“ Můj tatínek byl nejstatečnější muž na světě. Věděla jsem, že by se mě pokusil zachránit, jen kdyby věděl, kde mě hledat, i kdyby musel bojovat s každým mudžáhidem v naší vesnici. Chtěla jsem křičet: „Ba! Ba! Jsem tady! Slyším tě!“ Jenže nájezdník mi pořád tiskl ruku na ústa.
Šli jsme dál a všude kolem nás hořely chýše a ozývaly se výkřiky. Viděla jsem núbské ženy na zemi a na nich mudžáhidy, jak osahávají jejich těla. Cítila jsem zápach spáleniště, krve a strachu.
Seděla jsem u svého stolu a loupala fazole. Krátce jsem vzhlédla, abych spatřila namalované obličeje Arabek, které si mě prohlížely, jako bych byla nějaké zvíře nebo co. Pak se obdivně rozhlédly po kuchyni.
„Óóó. Máš tady tak čisto,“ vzdechla jedna z nich. „Kuchyň se leskne jako nová.“
„Ano,“ řekla Raháb. „Ukázala jsem jí, jak má všechno dělat, kromě vaření. Každý den uklidí celý dům, umyje nádobí a taky vypere.“
„Hmmm…to je úžasné. A to jí nemusíš nic platit?Je tu, kdykoli potřebuješ? Tak to funguje? Nemá žádné volno nebo tak něco?“
„Ne,“ potvrdila Raháb. „Žádné volno, žádná dovolená, žádný plat. Je pořád tady. Patří mi.“