Znáte ten fantastický pocit, když se něco hezkého podaří a vy chodíte a usmíváte se na celý svět? Přesně tak jsem se cítila já, když jsem se dozvěděla, že DVD s filmem Mě přinesl čáp, míří mezi natěšené diváky.
Neuplynul ani rok, kdy jsem psala první rozhovor s režisérem filmu. Stačilo „pouhé“ léto a vzniklo dílo, které svědčí o tom, že to s tou naší „mládeží“ zase tak špatné není!
Pojďte se s režisérem panem Denny Ellisem ohlédnout zpět.
Je hotovo! První, co vás po tomto spojení napadne?
Konečně! I když není ještě úplně konec, neboť promítání a distribuce DVD dá pěkně zabrat.
Jak dlouho trvalo natáčení? A kolik času ještě přidaly závěrečné práce?
První klapka klapla 10. srpna 2009, poslední letní 23. srpna. Loutky se pak dotáčely přes víkend 27. – 29. listopadu, tam se dokončilo natáčení. Střih, nahrávání hudby, vypravěče a jiné práce pak trvaly až do března 2010.
Film je natočený, sestříhaný, přenesený na DVD. Jaké by bylo „stručné“ ohlédnutí zpět? Slzy dojetí? Pocit dobře odvedené práce?
Nejvíce mě mrzí, že nezasvěcený člověk to vidí jen jako film. Já, když to vidím po sté, dvousté, pokaždé vidím ty litry potu. Ve výsledku se jedná o malinký prvek a kolik dalo práce jej vytvořit. Ale jsem velice spokojený s výsledkem a hrozně mě těší, že se našim divákům film líbí.
Bylo něco, co vás při natáčení překvapilo příjemně a co jste naopak vůbec nečekal?
Příjemně mě překvapilo, jak hladce natáčení proběhlo. Čekal jsem třeba skluz, který nakonec vůbec nevznikl. A nepříjemné bylo, že jsem kompletní sestřih ztratil, když odešel disk v počítači a musel jsem celý film sestříhat znovu. V tu chvíli jsem se zařekl, že příště nechám střih někomu, koho to baví.
Nedá mi to a opět se musím zeptat na představitelku hlavní role, na Míšu. Upřímně – vůbec si nedokážu představit, jak to všechno zvládla. (pozn. Nezasvěceným divákům připomínám, že hlavní představitelka Viktorky Míša má diagnosu vysokofunkční autismus a také trpí cystickou fibrosou.)
Míša byla veliký otazník. Celé léto se texty učila poslechem, takže jsem neměl strach, že by nevěděla co říct. Spíš jsme netušili, jak se bude před kamerou chovat. Ráda se fotí i točí, ale tady bylo hodně cizích lidí. Nakonec nás všechny překvapila, byla naprosto dokonalá.
Máte za sebou již první promítání a představení filmu. Jaké jsou ohlasy? Máte pocit, že diváci pochopili „co tím chtěl básník říci“?
Zatím po každém promítání lidi seděli a bylo naprosté ticho, jako by čekali, co přijde. Polovina z nich se mě potom ptala, o čem to bylo a že se tam nic nestalo. Druhá polovina byla spokojená, že to skončilo v pravou chvíli. Já jsem hlavně rád, že nad filmem divák přemýšlí. No a profesionální část publika vyjádřila vedle samozřejmé kritiky hlavně pozitiva. Jsem tedy nadmíru spokojený.
První kusy DVD již pošta rozváží mezi diváky. Co byste filmu popřál na jeho cestě za diváky?
Ať si ho jeho diváci založí vedle svých oblíbených filmů.
Režisér je samozřejmě ten nejdůležitější v týmu. Ale bez hlavní představitelky by nebylo co točit!
Míšo, líbilo se ti hrát jako opravdová herečka? Bylo to těžký? Já sama bych se strašně styděla. Co ty?
Ani moc ne, mě to náhodou se mi to moc líbilo a hodně i bavilo. Na poprvé jsem si myslela, že to těžké bude, ale nebylo.
Kterého herce nebo herečku máš ráda?
Těch je spousta, ale nejradši mám Roberta Petinsna a Johnnyho Deppa ty jsou pro mě nej..
Který film máš ráda? Na který se díváš pořád dokolečka?
Dívám se na Ulici, ale ve skutečnosti je mi jedno jaký je to film. Hlavně aby tam byli mí oblíbený herci a aby ten film byl opravdu dobrý.
Ve filmu jsi kreslila obrázky Michala Jacksona. Musím říci, že vypadaly úúúžasně. Takže otázka zní – zvládla bys nakreslit obrázek naší Martiny?
Ano, zvládla bych skoro všechny portréty, i Martinku.
Jistě sami uznáte, že když už máme pohromadě pana režiséra a hlavní aktérku, nejhlavnější osobou pro celý tým je provianťák! A tím se stala maminka značné části osazenstva Dáša Zezulová.
Jakou úlohu – kromě role maminky – jsi měla v rámci vzniku filmu (například zásobování štábu proviantem?).
Tak vzhledem k tomu, že natáčení probíhalo hlavně u nás, nebo se od nás vyjíždělo do terénu, byla naše role hlavně vytvářet zázemí. Kromě toho jsem autorkou scénáře a tvorby „know-how“, co se týká práce s Míšou. Taky jsme jí museli slíbit, že během natáčení budeme vždycky s ní, buď já nebo táta.
Byla tato filmová role tvoje první? A jaké máš pocity, dojmy?
Vlastně ano, byla. Sice jsem už do televize mluvila, ale ne ve filmu. Hrozně ráda na to léto vzpomínám, byla to opravdu moc hezká atmosféra – tolik mladých lidí v tom „nebezpečném“ věku, naprosto zaujatých tvorbou společného díla.
A upřímně, co cítíš jako matka? Přeci jenom se na tvorbě podílela (téměř) celá rodina. A vidět své děti tvořit „dílo“, které tu po nich zůstane…já osobně bych se dmula pýchou!
Samozřejmě, že se dmu pýchou! Posledních dvacet let svého života jsem vkládala veškeré své soustředění do vytváření rodinného zázemí nejen pro naše vlastní děti, ale i pro děti z DD, které k nám postupně přicházely. Bylo to hodně o tom fungovat řadu let opravdu naplno, často až za hranice svých sil. Vytvoření tohoto projektu, celá atmosféra kolem něj, to je odměna za všechny ty roky, kdy jsme usínali s pochybnostmi, jestli to děláme dobře, jestli ty naše děti připravíme pro život.
DVD už putuje mezi první diváky. Co ty osobně od toho očekáváš? Co má tento film říci „světu“?
Ten film má několik rozměrů: především se na něm podílely děti ze tří pěstounských rodin a jejich kamarádi. Některé děti mají odlišný etnický původ. Občas se mě lidé ptají, jestli opravdu všechny přijaté děti (popř. všechny romské děti) dopadnou jako děti paní Boučkové. Nedopadnou. Slova jsou zbytečná, nevejde se do nich všechno, co člověk cítí a prožívá. Film, který vznikl, je mnohem poctivější.
Autoři filmu mají dlouhodobou každodenní zkušenost s dítětem s vysoce funkčním autismem. Viktorka z filmu hraje sama sebe, a všechny scény, které jsou ve filmu použity, jsou autentické. Protože představitelka Viktorky není aktivní čtenář, natáčení filmu musela předcházet dlouhodobá příprava: celý film jsme jí namluvili na kazetu, aby si ho mohla „naposlouchat“. Byla skvělá! Zatímco ostatní stále hledali svoji polohu, Michalka (představitelka Viktorky) s tím neměla nejmenší problém.
Co se týká podpory CF klubu, i tady vycházejí tvůrci filmu z osobní zkušenosti s léčbou CF.
Název filmu vznikl náhodně, přesto však má pro mnoho lidí hlubší filozofický význam. Koho že to přinesl čáp? Nás všechny, a jsme si tedy před kamerou a před Bohem rovni, ať pocházíme odkudkoliv? Nebo autistku, která jako by sem zavítala z neznámé planety?
Mně už nezbývá než filmu popřát šťastnou a dlouhou pouť mezi diváky. A vy, pokud ho ještě nemáte doma, neváhejte a zakupte si DVD na http://meprineslcap.yfilm.cz/!
Dobromysl.cz je internetový server poskytující komplexní informace o problematice zdravotního postižení – konkrétně různých forem mentálního postižení a autismu – a integrace lidí s tímto typem postižení do společnosti.
Napsal/a: Barbora Jungerová
