Po dvouroční pauze, kterou si vyžádala mateřská dovolená herečky Marthy Issové, se vrací na jeviště Divadla Kalich komedie Jana Krause v režii Jiřího Ornesta Nahniličko aneb Poněkud dojatý. První dvě představení si odbyla začátkem ledna 2014. Tento „dryják o třinácti obrazech“ původně uvádělo Divadlo Na zábradlí od dubna 1995, od října 2003 se hraje v Divadle Kalich.
„Nahniličko je fenomén české divadelní scény. I bezmála devatenáct let od své premiéry stále plní hlediště po strop. S čistým svědomím mohu říci, že reprízy, na nichž bylo za ta léta v sále byť jen jediné volné místo, bych spočítal na prstech jedné ruky. Diváci se na toto představení dokonce rádi vracejí, pro spoustu z nich se stalo přímo kultovním,“ hodnotí producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek.„V předlouhé historii této inscenace se tu a tam stane, že některá z jejích hereček otěhotní. Nám s Ivanou se narodil Jáchym, bylo tedy fér teď počkat na Marthu,“ ohlíží se autor Jan Kraus. „Svoje aktuální pocity ohledně Nahnilička bych popsala jako návrat mezi spolužáky po prázdninách. Nutno dodat, že jde o návrat mezi oblíbené spolužáky do školy, kam člověk hodně rád chodí, což se mi zatím v životě bohužel nepoštěstilo,“ prozrazuje Martha Issová.
Nahniličko se navíc vrací posíleno o novou hereckou tvář. K Janu Krausovi, Ivaně Chýlkové, Evě Holubové, Bohumilu Kleplovi a Marthě Issové se připojí Ján Sedal, známý z řady filmů nebo například z jevišť HaDivadla či Dejvického divadla. Po Josefu Hrubém a Ladislavu Synkovi přebírá roli Třetího. Martha Issová moc dobře ví, jaké to je naskakovat do týmu Nahnilička, sama se stala jeho novou posilou v roce 2005: „Je pravda, že vlak byl rozjetý, ale zároveň plný lidí, jež jsem znala a byli mi libí, v čele s mou velkou přítelkyní Ivanou Chýlkovou, která mé angažmá v této komedii, tuším, vymyslela, takže nastupovaní bylo hladké a měkké, což přeji i Jánu Sedalovi. Jsem přesvědčena, že tomu tak bude!“
„Najít někoho nového k nám do party je moc těžké. Nahniličko je vlastně víc rodina než hra. Nejedná se o inscenaci ´standardního repertoáru´. Takže základem hraní je často ´nehraní´. A naopak: hraní tam, kde si jiní nehrají. Také jsme se za to s Jiřím Ornestem dočkali častého opovržení. K naší radosti… Dnes je to nějak jinak. Je jedno proč. Paradoxně – reálný příběh té inscenace je laciný, romantický cajdák,“ směje se Jan Kraus.
Bohumil Klepl chápe návrat k Nahniličku po dvou letech „jako bych se rozvedl a opět se vrátil s pokorou a klidem“. Ivana Chýlková dodává: „Já Nahniličko dávno nevnímám jako představení, už je mimo kategorii divadla. Pro nás má rozměr setkání lidí, kteří jsou sice za ta léta oprýskanější a oprýskanější, ale jsou šťastní, že můžou být spolu. Je to dárek. Spousta herců se s takovým dárkem nepotká za celou kariéru.“
Přestože se Nahniličko dnes řadí k nejúspěšnějším původním českým hrám a v roce své premiéry bylo odměněno druhou cenou Nadace Alfréda Radoka, nemělo zpočátku u části kritické obce na růžích ustláno. „Když Nahniličko začínalo, mělo katastrofální kritiky. Tvrdilo se, že je to konec Divadla Na zábradlí. Ale to je za námi, Nahniličko pořád žije a někteří z těch kritiků už jsou mrtví,“ konstatuje Jan Kraus. K napsání druhého dílu ho ovšem úspěch hry nepřinutí: „Pokračování Nahnilička neexistuje. Ta hra je uzavřený příběh. Nejen na prknech. Změnila nám všem život. Začínali jsme jako Chýlková a my ostatní, které v podstatě nikdo neznal. Máme k ní všichni respekt jako k něčemu úžasnému, co vlastně není naše. Možná za to, že jsme ji tenkrát nedělali ani pro prachy, ani pro slávu, ale ze svatého přesvědčení. Nemůžu mluvit za ostatní, nicméně pokud jde o mě, a jistě i Jirku Ornesta, přesvědčení je stejné. Naše stáří přidává té hře špinavost, která jí možná sluší.“
Jaroslav Panenka, tiskový mluvčí Divadla Kalich
Napsal/a: Tisková zpráva
