M. Klevisová: Kroky vraha … + SOUTĚŽ

Dívka ležela na boku v řídkém kapradí, vytřeštěnýma očima zírala do nebe a ruce měla rozhozené v teatrálním gestu, jako by se podivovala nad svým neslavným koncem. Jedna noha jí v nepřirozené poloze uvízla pod tělem, druhé chodidlo v kožené tenisce se opíralo o pařez a z vyhrnuté nohavice černých plátěných kalhot vykukovalo mléčně bílé lýtko. Z dubového loubí se na dívku občas snesl uschlý list a podzimní slunce prozařující skrz koruny stromů vytvářelo na červené bundě krajkoví zlatavých odlesků. Nebýt vytřeštěných očí a vyceněných zubů, působilo by tělo téměř pokojně. Veronika po něm klouzala pohledem a zastavila se na temně rudé podlitině na hubeném krku. Ano, tohle také zná z detektivních seriálů – jsou to nejspíš stopy po škrcení. Dívá se tedy na oběť vraždy. Vraždy! Na předloktích jí naskočila husí kůže a důvěrné známý mladý lesík v těsném sousedství vilové čtvrti jí náhle připadal zlověstný a nebezpečný.

Kdyby byla seriálovou hrdinkou, nejspíš by s křikem utekla nebo by se na místě nervově zhroutila. Veronika však zůstala relativně klidná. Samotnou ji překvapilo, že ani nemá strach. Zvědavost převážila nad mírnou nevolností a Veronika popošla ještě o krok blíž k nehybnému tělu. Zavražděné dívce mohlo být tak čtyřiadvacet, šestadvacet let. V levém uchu měla dva stříbrné kroužky, jaké nosila i Veronika. Kdo ji asi zabil? Proč?
V houští zapraskala větvička a Veronika se prudce napřímila. Bylo jí teprve šestnáct a pořádně si neuvědomovala, v jak závažné situaci se ocitla. Představovala si, jak bude rodičům, příteli, kamarádkám a policii líčit, co objevila při ranním joggingu, a místo strachu se chvěla vzrušením. Stane se středem pozornosti, všichni jí začnou klást otázky a otec s matkou ji budou pár dní hýčkat, jako kdyby byla nemocná… Teprve při zvuku cizích kroků jí došlo, že se možná ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě. Vrah může být pořád nablízku. Měla by co nejrychleji zmizet!

Panika jí sevřela hrdlo. Veronika se prudce otočila, zakopla o suchou větev, roztrhla si o její hrot tepláky a bolestivě se uhodila do holeně. Tiše vykřikla, ale utíkala dál. Kličkovala mezi stromy, brodila se závějemi suchého listí a zrychlovala tempo, dokud ji v boku nezačalo bodat vyčerpáním. Sluncem prosvětlený kraj lesa se přibližoval příliš pomalu. Až teď jí došlo, jakou hrůzu viděla, a ramena se jí zatřásla pláčem. Proč nikde nikdo není? Veronika si uvědomila, že kdyby na ni teď vrah zaútočil, nejspíš by se nedovolala pomoci. A pak – jaká úleva! – po pěšině vstoupil do lesa manželský pár se psem na vodítku.

Veronika se zastavila, přerývaně oddechovala a polykala slzy. „Je tam mrtvola!“ vykřikla. „Viděla jsem mrtvou ženu! Mrtvou… ženu! Leží vzadu v kapradí.“

Pak si musela sednout na zem, protože se jí podlomila kolena.

Klára Kellerová seděla na koberci v obývacím pokoji svého pronajatého bytu a zády se opírala o skříň. Přestože bylo teprve devět hodin ráno, byla opilá. Ze sklenice na vodu upíjela drahé červené víno, a ačkoli jí nechutnalo, byla vděčná za otupělost, která ji díky němu zaplavila. Obklopovala ji změť nezaplacených složenek, výpisů z bankovních účtů a nerozlepených obálek s výhrůžnými červenými pruhy.

Za poslední půlrok Klára vyčerpala několik kreditních karet, vzala si spotřebitelský úvěr a nakoupila spoustu věcí na splátky. Měla tolik nového oblečení, že už se jí ani nevešlo do skříní, a tak věšela ramínka na okenní kličky a na konzole od záclon. Používala noční krém s výtažky z kaviáru. K večeři popíjela drahá vína s přívlastkem. Z práce jezdila taxíkem a nechávala si stříhat a odbarvovat vlasy v nejdražším salonu v Praze. Bylo tak báječné cítit se bohatá! Už skoro zapomněla, jaké to bylo, když musela vyjít jen se svou směšnou výplatou a neměla k dispozici všechny ty úžasné karty, kterými se dá platit, i když člověk nemá vlastní peníze…

Teprve nedávno jí došlo, jak hloupě se nechala nachytat reklamními slogany typu „s naším úvěrem se již nikdy nebudete muset omezovat“. Byla to pravda, ale jen do doby, než půjčené peníze utratila. Pak musela začít dluhy vracet a součet jejích pravidelných měsíčních splátek byl najednou vyšší než plat, který pobírala jako telefonistka v cestovní kanceláři. Prodala tedy prsten po prababičce a pak si půjčila od kamarádky dvacet tisíc, aniž tušila, z čeho je vrátí. Vytloukala klín klínem – vybrala peníze z jedné kreditní karty, aby mohla poslat splátku na druhou úvěrovou kartu. Včera večer si poprvé uvědomila, že přestřelila. Vrátila se z matčiny chalupy v Mařenicích v Lužických horách, kde strávila týden s přítelem, a našla poštovní schránku přeplněnou upomínkami a platebními výměry. V jedné z obálek byl i vzkaz od domácího. Majitel bytu Kláře oznamoval, že pokud od ní do následujícího poledne neobdrží dlužné nájemné, nekompromisně ji vystěhuje.

Kláře se chvěly ruce. Dá si ještě jeden lok na kuráž a zatelefonuje matce. Je to její poslední šance.

Julie zvedla telefon po prvním zazvonění.

„Pracuju,“ řekla místo pozdravu. To byla celá ona, na hony vzdálená vžité představě domácké, pečující, obětavé matky. Práce pro ni byla vším; práce, a v posledních letech také kočky. Klára byla přesvědčená, že matka nikdy doopravdy nemilovala ji, bratra ani jejího otce. Vzala si Ludvíka Kellera z nudy anebo možná z přesvědčení, že špatné manželství je lepší než žádné. Kláře její motivace nebyla úplně jasná. Jedno bylo jisté – Julie Kellerová nebyla mateřský typ a v jednotvárném vztahu s Ludvíkem se dusila. Měla raději zůstat svobodná a bezdětná, maximálně se provdat za bohéma se stejným žebříčkem hodnot, jako měla sama. Klára si ji představila, jak teď sedí v obývacím pokoji u otevřeného notebooku a na klíně se jí rozvaluje jeden z jejích pyšných, sobeckých mazlíčků. Měla svou matku ráda, ale nerozuměla jí, nechápala ji. Jako by pocházely každá z jiné planety.

„Poslyš, mami, potřebuju si od tebe půjčit peníze,“ řekla bez obalu.

„To nepůjde, zlato. Nemám ani na doplatek za elektřinu.“

Přeháněla. Klára si byla jistá, že plat redaktorky časopisu o výtvarném umění musí bohatě stačit na údržbu domu i na chod jednočlenné domácnosti, a to i přesto, že jde o časopis odborný, úzce specializovaný, a tudíž málo prodávaný. Julie Kellerová možná byla potrhlá, ale rozhodně nebyla chudá.

„Stačilo by mi padesát tisíc, mami.“

„Děláš si legraci?“

Klára zřetelně slyšela ševelení kláves notebooku. Matka s ní mluví, ale ani na okamžik nepřestává pracovat.

„Jsem v průšvihu. Ve velkém průšvihu,“ zdůraznila pro případ, že by matka brala její slova na lehkou váhu. „Je to poprvé, co tě o něco takového žádám, mami. Lépe řečeno je to poprvé, co tě vůbec o něco žádám.“

„Já vím, zlato.“

Klára v duchu matku proklela za nezúčastněný, netrpělivý tón. Jako by mluvila s dotěrným majitelem galerie, který jí volá potřetí za týden a snaží se ji přesvědčit, aby ve svých článcích propagovala raději jeho než konkurenci.

„Ne, nevíš, mami. Nevíš o mně vůbec nic. Kdy ses u mě naposledy zastavila? Kdys mi zavolala, aby ses zeptala, jak se mám?“

„Chodíme spolu přece každou středu na oběd,“ odpověděla Julie lehce. „Co je to s tebou, Kláro? Tys pila, že?“

Klára odložila skleničku vína na konferenční stolek. „Ne. Samozřejmě že jsem nepila. Je devět ráno,“ pravila dotčeně. Uvědomila si, že odbočila od tématu. „Stačilo by mi třeba jen čtyřicet tisíc, mami. Dobře, povím ti pravdu. Zadlužila jsem se. Vyčerpala jsem několik kreditních karet a vzala jsem si pár úvěrů. Ten první mi v bance doslova vnutili… Nakoupila jsem si spoustu oblečení. A taky počítač a auto. Nemám na to, abych ty dluhy splatila.“

„Co sis uvařila, to musíš sníst.“

Klára stiskla rty. Občas uvažovala, proč její matka, kterou většina lidí považuje za vřelou a citlivou ženu, je k vlastním dětem tak chladná. Nedokáže se přenést přes nenávist k manželovi, se kterým Kláru a Michala zplodila? Klára se otce bála a k matce nikdy nenašla cestu. Někdy to považovala za své selhání, jindy za nespravedlnost. V každém případě si připadala sama, neodvolatelně a zoufale sama.

„Dlužím dohromady přes čtvrt milionu. Dvě stě šedesát tisíc! Umíš si představit, kolik je to peněz? Potřebuju rychle splatit alespoň část těch dluhů.“

„To jsou hloupé vtipy, Kláro. Já slyším, že jsi opilá. Měla by ses stydět.“

„Myslím to smrtelně vážně. Neplatím nájem, mami. Nemám na něj. Už tři měsíce. Nechtěla jsem ti to vůbec říkat.“ Teď už nedokázala potlačit vzlyk. „Chtěla jsem, aby sis myslela, že jsem samostatná. Chtěla jsem se o sebe postarat. Je mi třicet a jsem naprosto neschopná.“

Matka hlasitě vzdychla. „Uklidni se, Kláro. Jestli vážně dlužíš tolik peněz, měla by ses nad sebou zamyslet. Copak ti předem nedošlo, že nebudeš schopná splácet?“

„Tohle nepotřebuju slyšet, mami. Vynadat si umím sama.“

„Dobrá. Když chceš radu, tak požádej v bance o odklad splátek. Slyšela jsem, že se to tak dá udělat. A domácímu se jdi osobně omluvit a popros, ať ti s nájmem počká. Nemám úspory. Jen za vytápění tohohle domu platím horentní sumy a minulý týden jsem už zase nechala u veterináře osmnáct stovek. Představ si, že ještě loni byla kastrace koček za osm set, a letos zdražili na devět set. A já zrovna potřebovala vykastrovat dvě holčičky. Dokázaly prokřičet celou noc. Zvláštní, kocoura vykastrují za tři stovky.“

Klára obrátila oči v sloup. Holčičky! Nesnášela, když matka mluvila o zvířatech, jako by to byly lidské bytosti. Navíc kdykoli se Julie rozpovídala o kočkách, nebyla k zastavení.

Julie se zhluboka nadechla. „Když jsme u kočiček, představ si, co se mi stalo včera. Na zahradě jsem našla…“

Klára věděla, že pokud matku rychle nezarazí, vyslechne si půlhodinový monolog o roztomilých, ale naprosto neužitečných němých tvářích. „Mami! Kašlu na ty potvory! Pomoz mi. Prosím!“ Nenáviděla se za tu podlézavost, za ponížený tón. Ale jak jinak má získat peníze, když ne od matky? Auto nemohla prodat, protože bylo napsané na jejího přítele. Měla by alespoň začít šetřit, žít skromně, snídat topinky s česnekem místo kaviáru na francouzské bagetě, jenže zůstal by s ní Petr, kdyby najednou prasklo, že je chudá?

Seznámili se před půl rokem v baru. Petr byl o osm let mladší než ona, průbojný a nezodpovědný. Při studiu se živil obchodováním s akciemi a občas se mu podařilo vydělat slušnou sumu, ale miloval drahé a luxusní věci, takže byl neustále bez peněz. „Prachy“ byly jeho modlou, smyslem života, hnacím motorem. „Chci už konečně zbohatnout, abych moh bejt šťastnej,“ svěřil se Kláře pár hodin poté, co se seznámili. „Nechápu, jak někdo může klidně žít a nemít úspory. Já bych potřeboval pár milionů na kontě jako jistotu, to by byla nádhera, to by byl sen! Co si o tom myslíš?“

Měla tehdy v krvi dost alkoholu a chtěla na něj udělat dojem. Bez rozmyšlení plácla, že je skvěle zajištěná, protože jí otec-podnikatel posílá štědré kapesné. Tehdy nepočítala, že Petra ještě někdy uvidí. Jenže druhý den jí zavolal a ona ve lžích pokračovala. Zrušila stavební spoření, vybrala peníze a zvala Petra na večeře do luxusních podniků. Vybavila si byt drahou elektronikou, zaplatila společnou dovolenou u moře, koupila příteli k narozeninám počítač. Od hlavy k patě se oblékla v drahých buticích, a když se pak procházela po městě se značkovou kabelkou na předloktí, nesla bradu vysoko, jako by ta malá kožená věc zázračně zvedla i její vlastní cenu. Byl to zvláštní, úplně nový pocit. A Kláře se tak líbil, že si pořídila další zbytečnosti s okázalým logem: plnící pero, hedvábný šátek, diář v kožených deskách. „Kolik tě to stálo?“ ptal se Petr, když doma vybalovala věci z potištěných papírových tašek. „Ani nevím, peníze moc neřeším,“ odpověděla ledabyle. Proč to dělala? Proč ve třiceti letech lhala jako gymnazistka? Nejspíš si kupovala lásku. Petr často opakoval, že ji miluje. Šeptal jí věty, které Klára od matky ani otce nikdy neslyšela: „Jsi moje všechno. Potřebuju tě.“ A Klára tušila, že jako holka z chudé rodiny s platem patnáct tisíc hrubého by od něj nic podobného neslyšela.

Když už vztah postavila na výmyslech, musela ve lhaní pokračovat. Poté, co jí došly úspory, snažila se udržet vysokou životní úroveň na dluh. Petr stále věřil v jejího bohatého otce, kterého v životě neviděl, ale jehož peníze tak rád utrácel. Chtěl ojeté auto, tak ho dostal. V poslední době ji přemlouval, aby sehnala dražší podnájem na lepší adrese. A včera začal mluvit o televizi, která nevypadá jako krabice, ale je plochá jako obraz a zavěšuje se na zeď… Klára zasténala. Bude mu muset povědět pravdu. Ach bože, neodpustí jí, že mu lhala! Rozejde se s ní. Nervozitou se jí zhoupl žaludek. Když nevyšel plán A, bude muset vyzkoušet plán B.

„Jestli mi nemůžeš půjčit, možná bych mohla… Mami? Jsi tam?“